Vzpomínka na léto

Když mi bylo šest a jemu sedm, vyrazili naši rodiče společně na dovolenou k moři. Všichni říkali, že když jede víc lidí společně, je větší zábava. Dospělí si nás moc nevšímali, na pláži hráli karty, povídali si, opalovali se a pili pivo. Tátové chodili plavat spolu a mámy si sundávaly vršky od plavek a vůbec se nestyděly. My jsme celé dny stavěli hrady a vodní příkopy z písku, plavali v nafukovacích labutích a jedli zmrzlinu. Vůbec si nevzpomínám, o čem jsme si tenkrát povídali, ale povídali jsme si pořád. I večer, když nás rodiče uložili do postelí a řekli, že máme být ticho a spát, protože zítra bude taky den. Za těch čtrnáct dnů se z nás stala nerozlučná dvojka. Dva jedináčci pochopili, jak úžasný je život, když si člověk nemusí hrát sám. Každá dovolená ale jednou skončí. Rodiče nás vzali před odjezdem do cukrárny. Dívali jsme se na jachty, které se v přístavu houpaly jak kačenky na šňůrce a lízali super velkou zmrzlinu. Rodiče si cestou do hotelu nahlas povídali, smáli se a objímali, myslím, že byli trochu opilí. Táhli jsme se za nimi po chodníku a nemluvili jsme. Z dlažby sálalo horko, racci křičeli jak pominutí a moře vonělo slaně. Mám ten moment vyrytý do paměti. Můj kamarád mi dal zničehonic pusu na tvář. Podívali jsme se na sebe překvapeně a mně se najednou udělalo divně. Smutno i krásně zároveň. Rozběhla jsem se po chodníku, předběhla rodiče a běžela dál. Cítila jsem se lehká jako pírko.
V září jsem šla poprvé do školy. Zahlédla jsem ho, jak se honí po chodbě s kamarády. Chodil už do druhé. Zachytila jsem jeho pohled, když běžel kolem. Řekl mi čau. Potom plácnul jiného kluka do ruky a dal mu babu. Dodnes se zdravíme, když se náhodou potkáme.