Balijské cestoviny 2) Potápění

2) Potápění

Candidasa a nedaleké skalní ostrovy Gili Mimpang, Gili Tepekong a Gili Biaha, jsou dle tištěných průvodců vynikajícími místy pro potápění a šnorchlování. Voda bohatá na živiny dává růst překrásným korálům a láká udivující množství mořských živočichů: korálové ryby, nahožábré plže, mořské koníky, obří želvy, elegantní manty, krvežíznivé žraloky a fascinující mola mola – měsíčníky svítivé.

Neznalý triků cestovních kanceláří, podlehl jsem lákavým obrázkům v brožurce a také přemlouvání skupiny nadšených spolucestovatelek. Ty slibovaly báječné odpoledne na lodi, svěží vítr v plachtoví, úchvatné pohledy na pobřeží a nezapomenutelné zážitky pod mořskou hladinou. Jakkoli trpím sportovní bázní, potápění mi nevadí. Člověk se při něm nepotí, a pokud ano, není to vidět. Navíc voda lichotivě nadnáší a mám-li věřit fotografiím v propagačních letácích, tak na palubě každé plachetnice pózují houfy vnadných polonahých děvčat. 

Odvážní a jazykově vybavení cestovatelé se mohou na vyjížďce domluvit s místním rybářem nebo majitelem typického balijského katamaránu, což je úzká dlouhá lodička s postranními plováky, která ignorantům biologie trochu připomíná pavouka. Brzy se ukázalo, že ani odvaha ani jazyková výbava ve skutečnosti nejsou tou pravou devizou. Na otázku, kolik že pronájem plavidla stojí, pravil domorodý mužík, že máme sami navrhnout částku a on pak řekne: „Ne, to nestačí, to je málo!“ A jak řekl, tak učinil. Balijci mají sice málo peněz, ale zato mnoho času. Hodiny, týdny, roky, vlastně mají celý život času. Pokud bychom se chtěli tímto tempem smlouvání přiblížit k námi navržené sumě, znamenalo by to prodloužit si dovolenou nejméně o čtyři měsíce. A tak mamon zvítězil a my jsme se nalodili. Kapitán i kormidelník se začali usmívat ještě o mnoho víc, přesto že se zdálo, že už to ani není možné, a odrazili s námi od břehu. Je zajímavé, jak neškodné hravé vlnky, které pozorujete z lehátka na pláži, dokážou být nemilosrdně kruté, pokud se je snažíte přeplout na vratké kocábce. Vzpomínám na situaci, kdy jsem se snažil vlny přechytračit naposledy. Do moře jsem se sice dostal, ale strávil jsem v něm jen tři a půl vteřiny, načež mě moře vyvrhlo na pláž bez brýlí a s krvavým loktem. Jsem zkrátka suchozemec a zmítající se voda není můj kamarád. Naštěstí se dál od břehu, dle mínění mořských vlků, vlnobití poněkud uklidnilo. Nám to sice tak nepřišlo, ale oba námořníci tvrdili, že jsme v bezpečné zóně pro šnorchlování, tak šup šup do vody, ať tu nejsme věčně, my ten čas nekrademe, že.

Některé účastnice odmítají opustit loď. Některé se dokonce odmítají lodi pustit. Já se srdnatě pouštím a odvážně přepadávám přes palubu. Kormidelník za mnou hází ploutve, masku a šnorchl. Pozdvihl umění usmívat se ještě o další level. Já si začínám uvědomovat, že ve vodě jsem ještě mnohem větší nemehlo než na zemi, akorát nepadám dolů, ale nahoru. Vznáším se na hladině jako omastek na polévce. Voda mě nechce přijmout. Chce mě zase sežvýkat a vyplivnout. Snažím se nebrat to jako znamení osudu. Máchám ploutvemi ze všech sil, abych se přiblížil ke dnu. Nádhera. Když nepočítám pouštní bouři na Sahaře, tak jsem tohle ještě na vlastní oči neviděl. Kamení a písek. Spousty zvířeného písku. Žlutá voda se mísí s bublinami pěny běsnících vln. Trochu si připadám, že plavu v pivu Bintang, ale chuťově se to, moment… Ne, chuťově se to nedá srovnat. Ještě pro jistotu polykám pár litrů z výzkumných důvodů, abych ve svém hodnocení eliminoval vznik statistické chyby. Opravdu je to voda s pískem. Žádný Bintang. Žádné korály, žádní rejnoci, žádní měsíčníci. Ale užívám si to. Zajímavé je, že když si potápění užívám nejvíc, ostatní mají nutkání mě zachraňovat. Dokonce i kapitán se zachmuřil a vyslovil obavu, že můj nevšední plavecký styl, připomínající chcíplou želvu, by mohl vábit žraloky a přikázal deportovat mě zpátky na loď. Stejně mám pocit, že obyvatelé Bali a vlastně celé Indonésie mají s mořskými želvami trochu problém. Ne snad že by je neměli rádi, naopak, donedávna považovali želvu za největší pochoutku. Ale vytahovat mě na palubu hákem a obracet na záda, bych neprchl zpátky do bouřícího živlu, to zrovna nemuseli.

A nastal čas návratu. Čtyřnohým plovoucím pavoukem jsme se museli nejdříve probít přes vlnobití na otevřeném moři, pak přes příbojové vlny na korálovém pásu a nakonec přes vlny na samotné pláži. Byli jsme mokří jako myši, ale šťastní, že jsme zažili spousty adrenalinu a přitom zdárně dopluli do bezpečí, k úpatí laškovně kouřícího stratovulkánu Gunung Agung.

*