Co s tím?

...jolaně...

...děkuji za čas, který jsi věnovala těm slovům, ale zrovna nejsem moc schopen reakcí...

Ta báseň působí, aspoň na mě, jakoby byla psaná právě v tom extrémně vzácném záblesku, kdy si "to" člověk uvědomí (viz poslední dvš sloky), třeba jen jednou za život, a hned je to pryč. Anebo v nějaké velké krizi. Pak ta slova vytrysknou spontánně a nemusejí se hledat. Pěkné to máš.

ještě si taky nevím rady s tím spirituálním nádechem, když báseň říká, "aby naše láska byla víc nežli modlitba" - když převezmu, že "bůh je láska", je tedy jasné, že láska (bůh), je víc než modlitba, pokud si přeložím modlitbu jako hovor k bohu. vztah mezi bohem a modlitbou je něco jako vztah mezi láskou a sexem po telefonu (přičemž volané číslo buď nereaguje, nebo má obsazeno, nebo neexistuje).. samozřejmě že by záleželo, co si kdo představí pod slovem láska a pod slovem modlitba, obě ta slova jsou jaksi "vrcholná" pro své cílové skupiny, láska pro zamilovaného (nebo pro každého) a modlitba pro věřícího.. a pod oběma slovy si čtenář může představit jakousi vroucnost, nicméně mi to porovnávání pořád moc nedává smysl.

něco se mi na tom líbí, ale taky nevím, co s tou doslovností a co s některými pro mě skoro banálními (omlouvám se) popisy.. jako třeba "tak šíleně vzdálené a přesto přímo v nás".. ale zase je mi text sympatický tím, že se nesnaží něco zamlžovat ani příliš ozvláštňovat, jazyk je sympaticky prostý.. ale co se týče sdělení, jakkoli mu chci věřit, nevím, nemůžu se rozhodnout. asi proto, že jsem nikdy neuvažovala stylem "musím milovat víc, než jsem schopna", asi mi připadá, že tohle téma se vůbec nepohybuje v možnostech nějaké "schopnosti" a že se člověk nemůže "snažit milovat víc než je schopný a víc než unese" - že prostě něco (láska) je, a to, jak ji člověk cítí, to v podstatě člověk nemůže ovlivnit, může to ztratit (svoje vnímání), může se mu to vnímání změnit, ale snaha o kdovíjaké "víc" mi připadá v rozporu s citem, je v tom nucenost, je v tom zapojené uvažování.. ta snaha na mě na první pohled působí jako něco, co chce až sebedestruktivně vyjadřovat "hloubku citu", altruismus, ale taky jako klam, sebeklam, a nakonec si říkám, že to sice hezky zní, ale vlastně mi to nesouzní s (mojí) skutečností a taky mi připadá, že skutečnost textu se děje v přílišných důrazech - proto se nakonec nemůžu rozhodnout, jestli tomu textu věřit. nicméně líbí se mi myšlenka o člověku, který je v subjektu víc než samotný subjekt - i když i to je takové sporné a dalo by se to chápat i tak, že subjekt si to jen nalhává, a taky že ten někdo jiný (kdo je v subj. víc než subj. sám) je subj. ideál o sobě samém, v podobě a vlastnostech někoho jiného, nicméně toho "někoho jiného" už subjekt vidí svým viděním a může si tam promítat svoje představy (i to, jaký by vlastně chtěl být). ale to už se moc rozepisuju. -- všeobjímající "my" ve mně vzbuzuje spíš nedůvěru, ale věřím, že pro tebe přesně splňuje účel, protože textu dodává jakousi obecnější a skoro modlitební rétoriku..

pro mě krásné, první, co mě napadlo po přečtení byl o slovo "báseň" ve všech jeho významech

...diky...

Milovat, to ano, ale nechodit s tím na trh. Je to příliš křehké zboží.

slzami zalít člověkakterý je v nás vícnež-li jsme my sami

❤

Moc hezké.

Líbí se mi.

co si počít s něčím co nejsme schopni uchopit do dlaní...nechat to projít srdcem.....*/***

Co s tvými dílky?

No, to je jednoduché – přečíst, to se vždy vyplatí... :-(