Karanténa aneb jak mladým lidem vzít chuť do života

Karanténa aneb jak mladým lidem vzít chuť do života

Začátek izolace pro mě byl zpočátku opravdu jak scéna z humorné grotesky. Jarní prázdniny jsem si prodloužila poleháváním s antibiotiky, popíjením čajíčků a sledováním filmů. Později mě samotnou začalo udivovat, jak mě sužovala nutkání začít se věnovat něčemu užitečnějšímu. Na místo amerických komedií jsem sledovala poučné dokumenty a dala jsem se také do přípravy na můj návrat do školy. Těšila jsem se jak malé dítě do první třídy a v tom se můj nárazový příchod do školy stal zároveň mým odchodem ze školy nejspíš… na dobro.

Česká vláda totiž ten den uzavřela všechny střední a základní školy z důvodu nebezpečně se rozšiřujícího koronaviru. Další opatření s sebou přinášely omezení účasti na veřejných kulturních akcích, což mi zhatilo spoustu nastávajících plánů. Přemýšlela jsem, že si s kamarádkou uděláme radost aspoň zakoupením několika kousků oblečení, když nám zavřeli i obchodní centra. Zanedlouho přišla celostátní karanténa. Není nic lepšího než ochránit naše prarodiče tak, že je zabedníme v rodinném domě, kde na ně budeme zvesela všichni kašlat. Vydýcháváme si zbytečně neprostorné místnosti našich příbytků, ve kterém všechno přehluší zvuk stoletého šicího stroje. V momentě, kdy otevřete dveře do kuchyně jste zasypáni prosbami jako: „Můžeš mi navléct? Můžeš mi to tady podržet? Můžeš mi nastříhat látku? Můžeš zamíchat s tou omáčkou. ještě musím dodělat roušku pro Láďu.“ Nebo přijde otázka doprovázená podáváním ohavné pestrobarevné látky se vzory všeho druhu: „Můžeš si zkusit tuhle roušku? Šiju jí s láskou…pro tebe.“ V této chvíli nevíte, co ještě může přijít, když padne dotaz, zda bude mladší sourozenec puštěn na počítač.

Pro vysvětlenou, my studenti nyní jen sedíme na svých hýždích před monitory počítačů a vypracováváme nesmyslně enormní množství úkolů. Znechucení doprovází stres, vztek, panika, takže očekáváte nevyhnutelné. Nutkání začít se věnovat o osobním volnu něčemu užitečnému jsou ta tam.  

Jakmile mám práce vypracovat povinně není to už pro mě takový zážitek, že dělám něco pro sebe. Naopak v tom nyní vidím, že panu učiteli udělá velkou radost, když mu referát dodám do konkrétního datumu a bude se s ním těšit ještě několik následujících dní. Co bych přece pro potěšení pana učitele neudělala?

Mnohdy se mi ale stane, že už tu náročnou práci jednoduše vzdám a co není povinné hold počká. Prozatím se musím totiž věnovat něčemu, co rozhodně nepočká. Je nutno se vrátit k polehávání, popíjení čajíčků a americkým komediím.