Vzpomínka na Karla

Vzpomínka na Karla Motto: Neptej se komu zvoní hrana, možná zvoní tobě.

 

kapitola I.: země odkud přicházíš

 

Profesor Neumann byl uznávaný historik a jeho přednášky o Německé historii byly velmi žádané a uznávané po celém světě. Protože světová válka zamíchala se životy mnoha lidí, většina jeho rodiny odešla do Německa, ale pan profesor se se svou paní přestěhoval do Prahy, kde začal přednášet na znovu otevřené vysoké škole.

 

V padesátých letech se stalo studium germanistiky téměř vlastizradou, a tak těch pár studentů, kteří docházeli na jeho přednášky, byli většinou děti z významných rodin s německými kořeny.

Světlou vyjímkou byla Terezka Drdová. Drobná, živá dívka s ohnivě rudýmy dlouhýmy vlasy pocházela z Lysé nad Labem, kde její rodiče měli malé hospodářství. Na vysoké škole ale mohou studovat jen děti rodičů, kteří podpoří socialistické hospodářství tím, že vstoupí do družstva , a tak se z kulaků stali družstevníci.

Terezka byla vynikající studentka, která nevynechala jedinou přednášku, chodila k panu profesorovi na hodiny Němčiny, na oplátku mu pomáhala rovnat a zapisovat sbírky, a tak když přišla nabídka od družební fakulty v Drážďanech vyslat jednoho studenta na půlroční stáž, byla volba jasná. Pojede Tereza.

Bonusem bylo, že se přednášek zúčastní i bratr pana profesora, nejvýznamnější Německý historik, pan Karl Neumann z Hamburku.

Část přednášek probíhala v posluchárnách, ale součástí stáže byly i návštěvy významných památek spojené s odborným výkladem.

Vypravěčské umění a charizma toho vysokého, prošedivělého pána dokázalo okouzlit ženskou část publika téměř beze zbytku, a ani Terezka nebyla vyjímkou. Jak už to tak bývá, došlo na soukromé konzultace, posléze čtení lyrických textů u láhve dobrého vína a ještě před koncem stáže se pan profesor dozvěděl radostnou zprávu, že bude ve svém pokročilém věku poprvé tatínkem.

Nutno uznat, že přijal tuto zprávu se stoickým klidem, a ač se to v té době zdálo jako nemožné, tak zapojil své konexe a za několik týdnů s ním odjížděla Terezka do Hamburku.

 

Kapitola II.: nezapomeň na své Češství

 

Život ve velké vile s hospodyní byl pro Terezu jako výlet do světa pohádek, a když se jí narodila krásná holčička Terezka, tak prožívala sen mnoha žen a dívek. Malá Terezka vyrůstala do krásy po mamince a po dvou letech dostala i bratříčka Karla. Maminka je od malička učila svůj rodný jazyk a vždy jim vštěpovala, aby nezapomněli na své Češství.

Není všechno zlato, co se třpytí a i tohle pozlátko s nádechem luxusu mělo své trhliny. Ubíhala léta, ale pan profesor své zvyky moc neměnil, a tak se stalo, že jeho životní pouť skončila potupně, když mladičké studentce v kabinetu s kalhotami u kolen vysvětloval význam starogermánských básní.

 

Starat se o dvě děti a rozsáhlý majetek, čítající několik nemovitostí, pozemků a jiných finančních aktivit bylo pro Terezu příliš náročné, a tak většinu prodala a uchýlila se do vlastního nájemního domu v tiché čtvrti Schenefeld.

Malá Terezka ve svých devatenácti letech studovala výtvarné umění a šestnáctiletý Karl prožíval zoufale vyčerpávající pubertu.

 

Ten den spolu obě Terezky, matka i dcera připravovaly malou oslavu, protože ta malá vyhrála výtvarnou soutěž.

 

Byla to jen taková chvilková slabost, černo před očima, rozbitý talíř, co vyklouzl z rukou......

„Mami, mami, co ti je?“

Terezka si všimla, že maminka poslední dobou pohubla, byla bledší, ruce samá modřina, ale připisovala to spíše starostem okolo průšvihů Karla.

 

Lékaři se tvářili vážně a jejich diagnóza byla krutá a neúprosná. Akutní leukémie v pokročilém stádiu.

„Musíš se postarat o Karla, on to bez tebe nezvládne“......“

„Mami, prosím, takhle nemluv, prosím maminko, ty se uzdravíš !!!“

 

Dva měsíce a pět dní.

Zřízenci ukládají urnu do majestátní hrobky rodiny Neumannů a kameník přidává jedno jméno na konec dlouhé řady.

 

Kapitola III.: vyber si svou cestu a kráčej dál

 

Karl se potácel bludištěm vlastních myšlenek, směsice smutku a vzdoru v nekonečných pitkách, opileckých rvačkách a bolestných okamžicích vstřízlivění, a když dostal v osmnácti letech svůj díl dědictví, tak selhaly brzdy úplně. Postupně se zaplétal se stále nebezpečnějšími lidmi, a když si uvědomil, že mu jde o holý život, tak už bylo pozdě. Nějaký čas se skrýval na různých místech, až nakonec skončil v kanceláři Cizinecké legie. Tahle organizace je jistě sebrankou všemožných ztroskotanců, zločinců všeho druhu a všech, kteří mají důvod se skrývat. svoje ovečky si však důsledně chrání a není znám případ, že by někdy někoho vydala spravedlnosti. Karl bohužel netušil, že si podepsáním závazku na čtyři roky otevřel bránu do pekel.

 

Výcvikový tábor byl jen předpeklím. Špína, smrad, každodenní šikana a jen dvoumetrová svalnatá postava a rváčská průprava mu zajistila trochu důstojnosti.

 

Kasárna na okraji pouště, smradlavá voda, špatné jídlo, neustálý boj o každou sebemenší výhodu.

 

Kamarádství je jedna z mála věcí, které mohou pomoci přežít. Frank byl obrovský černoch s vlastní smutnou historií, ale jeho dva metry dvacet a stotřicet kilo živé váhy jim spolu zajišťovalo nedotknutelnost.

 

Stalo se to na nákupu v nejbližším městě. Stáli uprostřed tržiště, když za sebou zaslechli tichý, naléhavý hlas, mluvící perfektní němčinou. Za nimi stála dívka v burce a jakoby nic si prohlížela ovoce na stánku.

„Prosím, neotáčejte se, nesmím s vámi mluvit. Potřebuji pomoci, drží mne tu násilím, jsem Francouzka“ a následovala žádost o schůzku na odlehlém místě večer.

„Nechoď nikam, jsi blázen, určitě je to past.“

„Víš Franku, ta Němčina mi nedá spát, já tam půjdu.“

„ Tak já tě budu aspoň krýt.“

 

Kouřil už asi pátou cigaretu u polorozpadlé mešity, když se přes zeť přehoupl stín. Teď už bez burky před ním stála překrásná dívka s dlouhými vlnitými vlasy a hlubokýma očima.

„Ahoj, já jsem Nadine, ale mám málo času než mne budou hledat.“

Rychlé, zkratkovité vyprávění o dívce z Paříže, která chodila na Německé gymnázium, zámožných rodičích, kteří nešťastně zahynuli těsně před jejími osmnátinami, vyhoštění, kvůli chybějící žádosti o občanství a svěření do opatrovnictví strýce, radikálního muslima, pro kterého byla nečistá a doufal, že se dostane k jejímu děditství.

Díval se na ní, jak jí drtí všechno to zoufalství a možná už v tu chvíli jí miloval.

„ Uvědomuješ si ,co po mně chceš? Já sám jsem tu vězeň, ach jo, snad něco vymyslíme.

Krátké tajné schůzky jen umocňovaly ten pocit bezmoci. Karl sice nebyl věřící, ale místní kaplan byl jeden z mála lidí, kterým se dalo bezezbytku věřit.

„ Žádná situace není tak zoufalá, jak by se mohlo zdát. Ty sice nemůžeš nikam odejít, také nemůžeš nikoho nikam odvést, ale můžeš se oženit a svou ženu poslat do místa svého trvalého bydliště, a to dokonce na náklady legie.“

 

Obřad byl krátký a stručný, protože loď odplouvala už za hodinu.Tady máš civilní šaty a v Hamburku běž za mojí sestrou, ona se o tebe postará.

 

Stála tam celá nahá, v ruce tričko a džíny.

„ Bože ty jsi krásná.“

Bylo to prudké a intenzivní a bylo jim jedno, že se výkřiky rozléhají celou kaplí.

 

Místní ráno obléhali kasárna a chtěli vydat dívku. Netušili, že ta dívka je už paní a netušili ani, že na ruské nákladní lodi pluje do Německa.

Tamtamy fungují všude stejně, a tak se nenávist soustředila na toho, kdo porušil vše, co šaríja považuje za smrtelný hřích.

Karl několik měsíců vůbec nevycházel z kasáren a chodil jen na hlídky, kde nikdy nebyl sám. Žádost o přeložení uvízla někde v soukolí byrokracie, ale fanatická nenávist nezná překážek.

 

Hlídka procházela tichým městem netuše co se stane v příštích minutách.

Ten stín vyskočil z prázdného okna zabodl Karlovi do břicha obrovský zahnutý nůž a zmizel na druhé straně ulice.

 

Lazaret v jižní Francii, byl světlo na konci tunelu. Sestřičky byly milé a dokonce se mu podařilo dát o sobě vědět domů. Když se objevili pánové v parádních uniformách, věděl, že má vyhráno.

Spousta papírů k podpisu, výsluha zkrácená na pár stovek franků, ale cesta domů je volná a

Nadine slíbila, že bude čekat v Paříži.

Nečekal na nic, naskočil na první vlak a o šest hodin později už procházel nádražní halou Saint Lazare.

 

Stála zády k němu a prohlížela si tabuli příjezdů vlaků, takže si ho všmla, když už byl deset kroků od ní.

„Nadine, miláčku, stihl jsem dřívější vlak.“

 

Kapitola IV.: zpátky ke kořenům

 

Tereza s Nadine byly jako sestry, od první chvíle se z nich staly nerozlučné kamarádky a v domě založily azyl pro ženy v ohrožení.

Karl, kterému chvíli trvalo, než se zotavil jim pomáhal a užíval si opožděné líbánky. Asi po půl roce se v Hamburku objevil Frank, který měl vyslouženo a v Americe na něj nikdo nečekal. Mnohokrát si na špinavých kavalcích slibovali, co spolu podniknou a teď byl ten správný čas.

 

Nejdříve založili agentúru, která se zabývala hlídáním v obchodních domech, postupně, ale také drobnými detektivními pracemi.

Evropa se začala měnit, lidé bořili zdi, včetně té berlínské a vstup do nového světa sebou přinášel i nové problémy.

Nová agentúra pro řešení krizových situací se zabývala dohledáváním podvodníků, nebezpečných lidí prchajících před zákonem, ale i hledáním unesených osob.

 

Několik měsíců po revoluci se v Ostravě ztratily dvě šestnáctileté dívky, které zlákány vidinou modelingu odjely na casting do Milána, a tam se po nich slehla zem.

Když selhaly všechny státní instituce, obrátili se jejich movití rodiče na Karlovu agentúru.

Díky propracovanému informačnímu systému a bohatým zkušenostem už za deset dní proběhla záchranná operace na jednom zastrčeném statku u italského Udine.

Kromě již zmiňovaných dívek zde bylo dalších patnáct dívek z celé, především východní Evropy.

 

Obě dívky byly předány rodičům podle dohody ve Vídni, ale řidič, který byl při zásahu postřelen, musel zůstat několik dní v nemocnici.

 

Těžko říci, jestli to byla Čeština, kterou Karl slyšel po tak dlouhé době, ale probudily se v něm vzpomínky a on se vypravil na několikadenní výlet do Prahy.

 

Hradčany, staré město, malá strana.

Když došel na náměstí s velkým kostelem, tak už toho měl dost a zamířil přes ulici k jedinému taxíku, který byl v dohledu.

 

Kapitola V.: Potkat kamaráda

 

Večer teprve začínal, vůbec to nejezdilo, a já stál a podřimoval na svém štaflu. Když mi ten blonďák s mapou v ruce zaklepal na okénko, okamžitě jsem věděl, že je to německý turista.

„Bitte?“

„Já mluvím šésky.“

„No výborně, tak kam to bude?“

 

Sedl si vedle mne a povídá, že by mi chtěl něco vysvětlit. Ve zkratce jsem se dozvěděl o jeho kořenech, vzpomínkách na matku, která mu kladla na srdce, aby nikdy nezapomněl na svoje češství.

 

„Můžete mi ukázat Prahu?“ Vytáhne z peněženky pět tisíc, stačí to?

„ A jak dlouho tu chcete bydlet?“

Chvíli mu trvalo, než pochopil, že je to vtip, ale pak se začal upřímně smát.

 

Projeli jsme nejznámější místa a nakonec jsme se dohodli, že tu bude několik dní a já mu budu dělat šoféra a průvodce.

 

Druhý den jsme vrazili do Lysé nad Labem a skoro celý den strávili hledáním statku Drdových, až nám jeden starý děda povídá.

„ Jo Drdovi? Tak ten dům stál tam, co teď ta nová benzínka. No jo, je to spousta let.“

 

Dali jsme si kafe z automatu u Drdových v obýváku a jeli zpátky do Prahy.

Za těch pár dnů jsme si potykali a nakonec se bavili jako staří přátelé.

Toho roku přijel ještě několikrát a jednou dokonce s Frankem, kterému něžně říkal „moje nukleární hovado“.

Když přijel v listopadu naposledy, tak jsme se domlouvali, že mi představí Nadine a Terezu a na oplátku mi ukáže zimní Hamburk.

 

KapitolaVI.: Nevíš dne, ani hodiny

 

Ta zakázka nebyla ničím zvláštní. Dva pánové z nejmenované organizace se sháněli po jistém Namirovi, který prováděl podezřelé kšefty se zbraněmi, ale než na něho dosáhla ruka zákona, tak zmizel do polské Poznaně.

Vše bylo předem domluvené, včetně okna na volný průjezd hranicemi na určitý čas, a tak do Poznaně vyrazili, Karl, Frank a jeho přítelkyně Agnežka, která mluvila plyně polsky.

 

Namir se ani nenamáhal skrývat, seděl ve vinárně a večeřel, když si k němu přisedla Agnežka.

To píchnutí pod stolem skoro ani necítil.

„Platit prosím, příteli se neudělalo dobře, kamarádi mi s ním pomůžou.“

 

Hodina na hranice, to stihneme, ale musíme na to šlápnout.

 

Ti policajti na motorkách stáli pár kilometrů od hranice, a když se okolo nich přehnal bavorák, tak se okamžitě pustili za ním.

Motorkář se objevil vedle bočního okénka a ukazoval, že mají zastavit.

Těžko říci, co se stalo, ale náhle zahrávoral, zavadil o boční zrcátko a poroučel se do pole. Druhý okamžitě vytáhl pistoli a vystřelil do vzduchu.

 

„Jeď, není čas a na hranice je to kousek.“

Bavorák zařval a mizel v dálce. V hučení motoru zaslechli jen, jak dvě kulky pleskly o plech.

 

Instrukce byly jasné. Projet zónou pro kamiony a na konci bude otevřená závora.

V první vesnici stojí na návsi šedý transportér a u něj pokuřují dva hromotluci v oblecích.

Frank za volantem zajíždí vedle nich a s Agnežkou, která sedí vedle něj vystupují, aby ještě spícího Namira přeložili do transportéru.

 

Tak máme hotovo.........

Karl sedí zhroucený na zadním sedadle a pod ním veliká louže krve.

"Bože, to ne..........to, ne!!!!!!"

Do nejbližší nemocnice to bylo 12 kilometrů, ale už bylo pozdě. Odražená kulka prošla opěradlem a zasáhla játra.

 

Majestátní hrobka rodiny Neumannů na tichém hřbitově v Schenefeldu je popsaná mnoha jmény a nyní až dole přibylo jedno nové, a protože už nezbývalo místo, tak vedle něj stojí leštěná mramorová destička se zlaceným nápisem.

 

Á tout jamais, Nadine.

 

---