O neposlušném kapesníku

V Kájově kapse bydlel kostkovaný kapesník. Tedy bydlel. Byl tam, když si ho Kája do kapsy u riflí strčil.

Sedět v kapse kapesník ovšem nebavilo. Hned jak se Kája nedíval, vykoukl z ní ven. To dá přece rozum, že v kapse je tma a nic tam není vidět. Daleko lepší je vylézt z té tmy a soukat se za světlem na kraj kalhot. To je teprve zábava! Kapesník potom mohl koukat, kudy jde Kája do školy, jak se zdraví s klukama a ve škole taky všechno zvědavě pozoroval. Ale abyste si nemysleli, že se chtěl učit. Že chtěl poslouchat a dávat pozor na tabuli. Kdepak! Zatímco Kája si psal do sešitu všechno, co říkala paní učitelka, kapesník slezl po jeho kalhotách pod lavici a tam se plazil po zemi mezi nohama Kájových spolužáků.

Všimla si ho paní učitelka. „Děti, čí to je kapesník?“ zeptala se.

Všechny děti se po kapesníku ohlédly. Kája ho hned poznal. „Prosím, můj.“

„To je ale neposlušný kapesník,“ odsoudila ho paní učitelka. „Kapesník se tak jmenuje přece proto, že patří do kapsy.“

Kája si ho tedy zastrčil do svých kalhot a dělal na něj „tytyty“. Večer doma mu domlouval. „Nemůžeš přece takhle zlobit. To by tě maminka ke kapse musela přišít,“ strašil ho.

„Když já tam nic nevidím,“ vysvětloval kapesník a málem se rozvzlykal. Kájovi ho bylo líto. Potom mu něco napadlo. Mezi hračkami našel ponorku a odmontoval z ní periskop. Ten slouží lidem v ponorce k tomu, aby se mohli podívat nad hladinu. A jeho kapesník byl na tom podobně. Byl ponořený v kapse a potřeboval vidět vše, co bylo mimo kapsu. Ukázal mu periskop: „Podívej, s tímhle se budeš moct dívat ven. Je v tom zrcadlo, ve kterém všechno uvidíš a nemusíš vylézat.“ A hned to vyzkoušeli. Kapesník zalezl do kapsy a vysunul periskop. Byl nadšený, co všechno vidí. Fungovalo to báječně.

Od té doby už kapesník nikdy nezlobil a začal dávat i ve škole pozor. Doma dokonce Kájovi radil s úkoly. A tak se z nich stali nerozluční kamarádi.