V horách 2/4

Hned od pondělí začalo úmorné vyřizování na úřadech. Několikrát jsme museli do Krnova. Při každém návratu jsem si uvědomoval, že jsou to opravdu hory, kde budeme žít. Konečně mám, co mi scházelo. Srdce se mi rozbušilo pokaždé, když při zdlouhavé jízdě Jindřichovem a hned nato Janovem jsem sledoval, jak ty kopce, předtím vzdálené, pozvolna rostou do výšky, postupně nás obklopují a na jejich hřbetech se válí těžké zimní mraky. I toho jsme si všimli, jak cestou do Petrovic břečky na silnici ubývalo a sněhu přibývalo. Tak přece jsme v horách, říkal jsem a Jana, aby mi udělala radost, to opakovala. Těšil jsem se tím, že jedeme do poslední vesnice, pak už jsou v lese jen prameny tohoto potoka a od hájenky dál se v zimě silnice neudržuje. Pravá horská divočina.

Scházely čtyři dny do Vánoc a Vánoce jsme chtěli mít pokud možno podobné všem předešlým. Proto mezi různým úředním přihlašováním, vystáváním ve frontách a zas doma vybalováním, usazováním a urovnáváním nábytku, udělali jsme si čas i na shánění dárků. Sháněli jsme je v Krnově, Opavě, Zlatých Horách i Jeseníku.

Zabydlovali jsme se, denně si chodili pro věci do přeplněné garáže, zatímco náš pežotek stál zachumelený venku a nic se pro něj proti Třebíči nezměnilo. Kdy mu uvolníme aspoň nejpotřebnější místo pro ustájení, bylo ve hvězdách.

Při tom všem jsme nemohli dlouho být bez lesů. Vždyť kvůli nim jsme tady!

Na první výlet jsme se vypravili v den úplňku. Z televizních zpráv jsme věděli, že v těchto dnech je Měsíc za mnoho let nejblíž Zemi a my přece musíme být při tom.

V tu středu 22. prosince 1999 odpoledne jsme si vyšlápli na Ďáblův kopec. Je sice nejnižší z těch v bezprostředním okolí, ale my jsme si ho od toho dne oblíbili. Jana se do něj přímo zamilovala. Nevadilo jí, že jsme stoupali, nedbajíce její bolavé nohy, těžkým terénem, a rovnou proti spádnici. Lesní cesty jsme ještě neznali, z domu jsme vyšli dost pozdě a východ úplňku jsme nesměli zmeškat.

Tam, kde jsme již tušili blízkost vrcholu, vkročili jsme najednou na zasněžené suťové pole. Trochu jsme si museli odpočinout. Šikmo přes údolí se slunce na jihozápadě skoro už dotýkalo lesa. A tam jsme nečekaně mezi blízkými kmeny a větvemi mladých bříz a borovic spatřili ve výseči dvou různě vzdálených vrchů – P­raděd. Tohle jsme tedy ani ve snu nečekali. Vždyť jsme málem ještě v Petrovicích, kousek nad domem!

Chvíli jsme jen zhluboka dýchali.

Pak jsme vyšli nahoru a po krátkém hledání našli tesaný vrcholový kámen. Kousek odtud jsme mezi vršky smrkové mlaziny znovu viděli Praděd. Vpravo za ním slunce právě zapadalo a zezadu ještě matně osvětlovalo štíhlou věž. Zlatě stříbrná obloha zářila mrazivým jasem. Jediná poskvrna, kučeravá čára po letadle nad námi, se dosud bělala. Brzy zčerná.

Klopýtali jsme po hřebenové cestě, pokryté hrubým kamením. Lesy na úbočích hor, co kolem nás vysoko zacláněly obzor, temněly.

Na protější straně úzkého petrovického údolí – zdánlivě na dosah – stála mohutná Biskupská kupa. Svůj spádný hřeben vzpínala proti modravé obloze nad úroveň všech hor kolem. Na neviditelném stožáru nad bílou kamennou věží splihle visela v nehybném vzduchu česká vlajka.

Dokud ještě bylo trochu světlo, zvědavě jsme si prohlíželi, co nás mohlo tady na Ďáblově kopci jako lesníky zajímat. Z toho, co jsme viděli, bylo hned jasné, že ještě budeme muset mockrát přijít, než nasytíme zvědavost.

Čerstvá kalamitní holina s přeživšími stromy, jednotlivými i ve skupinách, se mírně sklápěla k východu a severu. Až donekonečna tak odkrývala nezvlněnou rovinu Polska. Podle intenzity žlutých a narůžovělých světélek, která z šera postupně vyskakovala, mohli jsme odhadovat vzdálenosti vesnic a měst. Byly ohromné.

To všechno bylo pro nás úplně nové a my jsme to hluboce prožívali.

Šli jsme kamenitou cestou po hřebeni, počítali nová a nová světélka v dálce a najednou jsme se octli v místech, odkud jsme uviděli vznášet se nízko nad obzorem obrovský kulatý Měsíc. Slunce bílým jasem osvětlovalo všechna jeho pohoří i dna moří.

Ohlédli jsme se, ale tam, kde jsme Slunce tušili, už jen zlatě zářila čistá obloha.

Vzal jsem Janu kolem ramen a ona se ke mně beze slov přivinula. Tak toto je ten náš nový domov. Náš. Takto si ho umíme představit jen my dva.

Zpáteční cestu jsem hledal schůdnější. Šli jsme dolů strmým průsekem, ale bylo to lepší, než po skále a suti.

I tak se ukázalo, že jsme to se svým prvním výletem trochu přehnali. Jana musela často odpočívat a domů doskákala takřka po jedné noze. Přesto si ani jednou nepostěžovala, jí platí duševní posila nad všecko strádání těla.