Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJohánek, Nevěnka a strejda Vít
Autor
Movsar
Johánek, Nevěnka a strejda Vít
"Milý Johánku, jsou ti právě tři roky, a tak jsme se s tatínkem rozhodli dát ti první chytrý telefon, protože vstupuješ do zvídavého životního období. Ať jsi brzy tak chytrý a krásný jako tento ajfón." Maminka uvolnila ručičky synáčka a tatínek do nich vložil krabici s přístrojem. Dítě ihned vědělo, krabici rozbalilo a telefon uvedlo do chodu; změnilo tovární nastavení, displej vyzdobilo obrázkem a uložilo kontakty na maminku Mariánku, tatínka Metoděje, babičku Juliánku, dědu Šimona a kamarádku z pískoviště Nevěnku; ta svůj ajfón dostala před nedávnem.
"Až jim bude dvanáct, uvíznou v síti," prorokoval Johánkovi s Nevěnkou strejda Vít, když jedno odpoledne na pískovišti točil děti na kameru svého telefonu.
A Johánkovi s Nevěnkou bylo opravdu brzy dvanáct a uvízli v síti.
Hádali se autentici s digitály
Jedni říkali: Pobyt v digitálním světě sociálních sítí nás nemůže přiblížit nám samým, odemknout nás autentickému "bytí sebou", nýbrž vždy nás jen ponechat neurčitému "ono se", řadou přetvářek a zatemnění nám zakrývá cestu k sobě.
Druzí oponovali: Svět se proměnil, všichni jsme onlife, neexistuje žádný vnějšek prostoru nových technologií, není kam utéct, kde se skrýt, ani do vašich magických termínů. Fejsbuk, instagram, watsapp, právě tam jsme, kým jsme. Na to zas první odpovídali: Pobyt v síti jest svodem a upadáním do nezakotvenosti. V této nezakotvenosti je upadající pobyt vydán odcizení, v němž se pobyt zaplétá. Metafora sítě nemohla být výstižnější.
To druhým nebylo k mysli: Subjekt konstruuje svou identitu v síti, a tím ji svým způsobem fixuje, kotví, chcete-li. Tekutá povaha nových médií odráží pravou povahu světa, který nikdy nebyl než nepřehledným souborem stop, událostí, energií a ukotvenost v něm samém je jen iluzí; možná je jen v jeho obrazu, uvnitř symbolického rámce.
Dál už nečekali jedni ani druzí a naplácali si držky. Přitom autentici posměšně křičeli na digitály, že taková facka je přeci jenom stínem skutečnosti na projekčním plátně tváře, a nato se digitálové čílili a do pleskanců volali na autentiky, jestli náhodou facka neodemyká existenci lépe než pravda pobytu. A pak někdo zavolal četníky, a tak se všichni rozutekli domů, kde už na ně čekal teplý nedělní oběd.
Nejošklivější město. Vídeň.
Město, o němž prostřední lidé farineliovsky pějí vykleštěné písně a zvedají u toho své duté hlavy k nebeseům, na nichž vidí císařský kočár podpíraný obtloustlými putti. Město prorostlé kýčem jako kotleta tukem, kulturní zdroj jejich pýchy. Město vylučující nudu každým svým pórem. Toulal jsem se tou stokou před několika lety, sterilními nočními ulicemi zábavní čtvrti, hladem zahnán do koloniálu Billa. Teprve tam, u pultu s chlazenou uzeninou, registroval jsem dotek jisté naděje, že poezii lze nalézt i tam, kde ji krasoduchové, nejlepší synáčci tohoto města, nikdy hledat nebudou: prodavačka, patrně z Východu jako já, podívala se na mě pohledem ženy tišící žízeň mužů; nic z toho nebylo, ale těch deset deka poezie, které mi přibalila do mastného papíru, bylo jedinou radostí na potulce nejošklivějším městem.17 názorů
Ale to přece není žádný trik (eristické dialektiky), je to poznámka k věci.
Nevím přesně, jaký odborný název má tento typ manipulace, nejsem vzdělaná v rétorice, nemám žádnou fildu, takže to máš tím snazší.
Věrohodnost v literatuře (a požadavek čtenáře na druhé, "odvrácené" straně) je taky docela dobrý doklad kýčovitosti. Díky za něj.
Literatura je území, kde je dovoleno vše? Opravdu? Odvrácenou stranu čehokoli vyjádří mnohem věrohodněji popis s efektem kontrastu. Mnoho autorů to dokáže, aniž by sami působili jako míra věcí (kýče).
Já tě chápu. Píšeš dobře, na úrovni. Jistě jsme na platformě, kde ukazujeme každý své výtvory, aniž by to musely být naše vlastní pocity. Pochopil jsem, co si potřeboval vyjádřit a posloužilo k tomu město z odvrácené strany.
Je to jen literatura. Území, kde je dovoleno vše. V takovém pojetí to pak smysl (a ne škarohlídský význam) dává?
Čpí zde nuda, podepřená autoritami. Jak může někdo tak nesmyslně popsat Vídeň. Nejsem patrně dostatečně vzdělán.
Slovo kýč není neutrální pojem. Apriori lepí na jevy a postavy negativní nálepky. Jako by se lidi předháněli ve snaze vnutit druhému jako první slepeckou hůl. Je to stejné, jako když poetické návody hodnotí gramatický rým jako něco nežádoucího nebo dokonce závadného. proto se mi to jeví jako málo přijatelné. Já vím, že se v diskusi vždycky schováš za autority. Možná je to profesní deformace. Pro mě je to stejný argument, jako když soudruzi v tísni rozetli uzel okřídleným: Již Lenin řekl. Jen tak na okraj. Boží výtvory označujeme za kýče dnes a denně. Ale .. .já nechtěl vyvolat diskuzi. Omlouvám se.
nevím, na co narážíš? boží výtvory někdo označuje za kýč? kýč je legitimnní kategorie, již se označují, jak píšu, nejen určité estetické tendence, ale i postoje, morálka. a používají ji zhusta i takoví autoři, jako jsou kundera, musil, zmiňovaný broch anebo mann. takže si nemyslím, že by to slovo bylo nějak vadné. jak jinak něco takového nazvat? od toho přece pojmy jsou, aby něco označovaly.
Movsare, díky za vysvětlení. Stačí mi tvůj názor. Není třeba ho podpírat autoritami. Mně vždycky fascinovalo, jak lidi označují boží výtvory za kýče, zatímco ty lidské za umění. I s kýčem ve smyslu postoje mám problém. Zdá se mi, že je používán spíše ve smyslu dehonestovat protivníka nasazením psí hlavy, než jako argument. Třeba v poezii mi argumentování kýčem připadá jako mlácení prázdné slámy autory, kteří se na něco pořádného nezmohou. Může to být klam, ale zůstal ve mně pocit, že ti ,co u nás argumentovali kýčem, byli sami velkými zprasiteli. Proto jsem se zeptal. V Rakousku jistě koření mnohé,ale že by jiní byli ušetřeni, si nemyslím. Koneckonců pseudo lidové umění zvítězilo všude na světě. Jak by to s myšlením mohlo být jiné?
děkuju vám přátelé.
safiáne, je to můj subjektivní názor na to město, ovšem nejsem jediný, kdo je jeho kritikem. třeba hermann broch, jemuž bys mohl věřit přece jen více než mně, napsal celou knihu esejů, vyšla česky v dauphin, jimiž cílí na kýčovitost postojů, jejichž velkou domovinou je právě vídeň. taky hašek ve svém švejkovi bere na paškál kýč jako postoj (i já měl na mysli takové pojetí kýče, nejen estetické) a téměř všechen takový kýč pramení v centru rakouské říše, vídni.
I když chápu tvůj pohled na poezii, přece jen bych potřeboval vysvětlit, co míníš tím "město prorostlé kýčem".
tvůj osobitý pohled je fascinující, je v něm víc než deset deka poezie :-)*
Arwen Leinas
05. 05. 2020Zajímavé :)