Život je řeka 7/7

Po poledni jsme prošli dalším sedlem, překročili naši známou silničku z Petrovic do Heřmanovic a stočili se k severu na dlouhý hřeben Větrné. Slunce se nám teď opíralo do zad.

Jak jsem předvídal, mládeže se zmocňovala únava. Vůbec je nenadchlo, že odtud vidíme protější hřeben Ďáblíku, Supího lánu a Solné, že vidíme i ten košatý buk, odtud tak maličký, co na něj ráno nesměli lézt. Chtěl jsem, aby věděli, kudy jsme šli, aby se učili orientaci v terénu a také aby se potěšili, jaký kus cesty máme za sebou. Nikdo však ani hlavu nezvedl. Nic je nezajímalo, než to, kdy dojdeme na Holubí skály, kde má být ten piknik, co jim babička slíbila. Šli husím pochodem s hlavami sklopenými a zrakem upřeným jen na stezku.

Nám, co jsme šli vpředu, Jardovi, Martínkovi a mně, zpestřila únavnou cestu laň, která ve vysokém lese náhle vystoupila zpod svahu od Zlatých Hor, a když spatřila roztroušenou skupinu vandrovníků, v úleku proběhla mezi námi a těmi vzadu. Ti ji vůbec neviděli, ani hlavy nezvedli, ale my – v­četně Ronka, jehož Jarda držel za obojek – j­sme mohli obdivovat její vysoké, po každém odrazu jakoby zpomalené skoky přes vyzvednuté kořeny po vývratech, než nám za hřebenem na petrovické straně zmizela z dohledu.

Potom už brzy jsme se octli výš než okolní les, na šikmých plošinách ostrých Holubích skal. Jen kulatá koruna osamělé břízy, co roste v jejich závětří, je přerůstala. I děti poznaly, že jsme v cíli. Věděly, že teď už se půjde k naší chaloupce jenom s kopce. Zjasnily tváře a s úlevou se rozsadily po vyhřátých kamenných deskách.

Praděd jsme v to časné odpoledne měli právě pod sluncem, viděli jsme jen jeho nejasnou siluetu.

Po dobrotách z babiččina ruksaku se jen zaprášilo. Stejně by to dopadlo, i kdyby rozdávala jen chleba a vodu.

Z opačného směru, od Veliké jedle, přišli do té naší pohody Kája s Martinkou.

Všechny uchvacovaly nádherné rozhledy. Severní obzor vysoko uzavírala důstojná Biskupská kupa se Stříbrnou. Nezapomenutelný pohled byl přímo dolů do našeho údolí. Jeho strmé protější stráně, od vysoké hradby Kutného a Solné, přes pozvolna se snižující Ďáblík se od hor k Janovu stále víc zplošťovaly a jak se klikatě táhly do dálky, rozestupovaly se. Petrovice skončily, ale domy nekončily. Hustě vroubily potok a silnici a my jsme už nerozeznávali, co je Janov, co Jindřichov a Arnultovice, z pohledu odtud to byla jedna víc než deset kilometrů dlouhá vesnice. Na jejím konci údolí široce ústilo do osoblažské nížiny a ještě dál se prostírala nekonečná polská rovina.

Všechno už jsme s Janou znali a dělalo nám potěšení sledovat pohledy dospělých a teď už i těch malých.

Pavel se o „velkém okruhu“ přes Bišofku už ani nezmínil. Ten malý stačil i jemu. Po skončeném pikniku se bez odmluv svorně s námi spustil cestou necestou lesem dolů.

Babička Jaňulka, která dnes svou zraněnou nohu pořádně namohla, si dala říct a s Kájou a Martinkou zamířila k Petrovým boudám. Než jsme my ostatní doskákali ke třetí serpentině – shora vlastně první –, už jela kolem, s rukou vystrčenou z okna, aby nám zamávala.

My pěšáci jsme tento úsek cesty překonali za slabé půl hodiny.

Dole hučelo jaro plným proudem.

Žádné narozeniny se u nás neodbudou bez dortu. Jana ho peče s neobyčejnou radostí a láskou. Bohatě ho vyzdobí a dílo završí živými květy, ber kde ber. Tak i dnes. A že jsme slavili narozeniny dvojité, Pavla a Janinky, a že byly Velikonoce, upekla Pavlovi ještě beránka.

Do svislé zdi regulace se opíralo žhavé slunko. Málokdo mu odolal. Poslechli jsme volání teplých paprsků a zurčícího potoka, svlékli se a šli se vykoupat. Děti si ovšem neodpustily za veselého pokřiku postříkat čerstvého čtyřicátníka dřív, než se stačil opatrně osmělit. Opožděně se před nimi schoval do ledové tůně pod splávkem. Žuchl tam tak prudce, až zalapal po dechu.

Nad námi přelétla první vlaštovka, ze zahrady zavoněla rozkvetlá třešeň, na vyhřáté zdi regulace se nadýmaly polštáře huseníků, my jsme se opalovali, koupali a vzpomínali na tutéž denní hodinu včera, kdy nějakých pětadvacet kilometrů odtud jsme se procházeli po vrstvě sněhu výšky chlapa.

To byly první Velikonoce v Petrovicích. Ještě několik dní po tom, co jsme osaměli, jsme je znovu a dokola prožívali. A ty vzpomínky nás utvrzovaly v tom, co na sobě dávno pozorujeme: že bez takových chvil sdíleného štěstí s blízkými se my dva těžko můžeme obejít.

   (Kapitolou skončil i první oddíl – I Jak to začalo knížky vzpomínek Do hor. Zbývá-li vám dost trpělivosti, jsem ochoten začít představovat druhý z tří oddílů, jejž označuji II­ Návraty.)