Miluji peří a molitan

,, Ty jsi byla už jako malá taková čiloučká," povídá mi babička.

Jsem ráda, že to nikdo neslyší. Teď už nejsem malá a rozhodně bych nerada, aby se to o mně říkalo. Ostatně bych to nechtěla ani v osmnácti.

,,Jiříček si teprve nesl nočníček a ty už jsi na tom svém seděla. A byl na něm koníček," potěšila mne babi svou krásnou vzpomínkou.

Ne, vážení přátelé, můj bratr není nijak opožděný, i když je o 16 měsíců starší.

,,Asi měl dost času," napadlo mne.

,,Ukáži ti, jaký si koupil molitan, na tu svou postel, aby tu mohl spát." Předvedla babička další manévr.

,,Tak mu to tam půjdeme upravit. A ty péřové polštáře dáme k tobě do pokoje." Oznámila jen tak.

,,Ty ses snad zbláznila!!!! Nevíš, že mám na peří alergii????!!!!! Zavyla jsem jako postřelený šakal.

,,No to teda nemáš. Já to musím vědět nejlépe."

,,Jak ty můžeš vědět, na co já jsem teď alergická?"( kromě babičky)

,,Máš to na seno, pampelišky, břízu a borovici." Nekompromisně určila diagnózu babička.

,,Ale to mi bylo šest, proboha. Trochu jsem se od té doby změnila," bráním se a přemýšlím do kolika let by mohla matka, jako zákonný zástupce, nahlédnout do mého chorobopisu. Od 15 určitě už ne.

,,A na copak máš asi alergii?" Vysunula babi bojovně bradu na znamení, že ona má pravdu.

,,Na prach, peří a roztoče. A ti bydlí v tom peří." Souboj bude rychlý.

,,V peří nic není, to drala ještě moje maminka," a s tímto argumentem chce vyhrát.

,,A kolik je tobě? Tomu peří je skoro sto let. A u mne v pokoji nebude." Ukončuji souboj. Prozatím.

To jsem si ale jen myslela, že je po všem. V bratrově pokoji stojí stočený molitan. Není moc vysoký.

,,Tak to změř, abychom věděly, jak se tam vejde." zaúkoluje mne babička.

,, Tak na výšku má metr a na délku 220 cm. To je podivné," nějak se mi to rozměrově na tu postel nehodí.

,,To jsi špatně měřila, vem si na to provázek," dovalí několikrát navazovaný tkaloun a kus prádelní šnůry.

Zřejmě to bude přesnější než skládací metr.

,,Když ti to udělá radost," přeměřím srulovaný molitan podivným cancourem a pak pro změnu přiložím k metru. Je divné, že je to pořád stejné.

,,Můžeš mi vysvětlit, co bude dělat tento podivný kus molitanu na posteli 180 x 170?" nedalo mi to

a škodolibě jsem si rýpla.

,,Musíme to zaříznout." 

,,Já ne. Ty snad máš řezačku na molitan?"

,,Ne."

,,Já taky ne. A i kdybych ji měla, neudělala bych to."

,,Soused jí má."

,,To se má. A na rovinu ti říkám, že dospělý člověk, který si neumí změřit a pořídit matraci na postel,

je u mě trotl!" Tentokrát se nenechám zlomit.

,,Tak ji objednej a já mu to zaplatím," poslední babiččin pokus je ale marný. Nereaguji.

Jedno vím jistě. Po mnoha letech usilovného snažení jsem se zbavila alergie ( jen to peří a roztoči zbyly),

ale rozhodně jsem neupadla na hlavu a nepřišla o zbytky rozumu.

Když odjíždím, požádám babičku, aby nedělala žádné blbiny a hlavně neřezala ten molitan.

,,Ne, neboj se, já to dělat nebudu. Řeknu sousedovi."

Budu dělat, že jsem to neslyšela.