Děkan a Miládka

Okurčička na másle pro pána, oznamoval číšník a pokládal na stůl talíře, pro dámu jitrnička. Děkujeme pane číšníku, ozvalo se dvojhladem, a ještě prosíme ty dvě anýžovky, doplnil pan děkan. Už pro to běžím, otočil se číšník na podpatku a zmizel v zákristii podniku. Tak Miládko, pustíme se do toho. Dobrou chuť, pane děkane. Tady dvě lahodné anýžovky, číšník postavil na stůl sklenice a vzdálil se. Zvedli je a srazili, až to v nich zapěnilo. Na nás, řekl pan děkan, na nás, opakovala po něm Miládka. A už řinčely příbory a pan děkan měl ústa od másla a Miládka se červenala nad vulgárním tvarem jitrničky.

Budu k vám upřímný, Miládko, nemohu už bez vás být, řekl tichým hlasem děkan, jako by ta věta vyslovena příliš hlasitě mohla zranit. A Miládka se znovu červenala, ještě víc než prve, když jí na mysl přišla podobnost jitrnice s přirozením, jaké má v černých plátěnkách jistě i pan děkan. Miládko, jste jako karamelka na horním patře mého snění, zadíval se dlouze do výstřihu bujné Miládky děkan. Ale co by na to pověděl bůh? dostalo se svůdci teologické námitky. Bůh, Miládko, je na straně lásky, nenechal se znejistit teolog. A Miládka se znovu rozčervenala, neboť jí přišlo, jako by pan děkan tou odpovědí jejich lásce klestil cestu trním. Miládko, chtěl bych bydlet ve vašem podpaží. V pravém, blíž srdci, bych bydlil, a do levého bych jezdil na rekreaci, vydechl okouzleně pan děkan. A mohla by být docela drobně chlupatá a zpocená, rozčervenal dovětkem ještě víc svou múzu. Miládka se zhluboka napila anýžové limonády a sklopila oči. Jedli pak chvíli a nemluvili, a když dojedli, Miládka zničehonic zvedla ruce, aby si upravila vlasy, a vystrčila proti děkanovi svá drobně chlupatá podpaží. Ať už v tom byl záměr, nebo ne, děkan v duchu děkoval bohu. Tak ještě cigarilko a skleničku, klepl do vanilkové krabičky děkan a kývl k baru. Kouřili pak a šklebili se po kořalce.

Číšník sebral ze stolu nádobí, inkasoval útratu a poroučel se zase napříště. Pozval ji navečer k rybníčku.

Přišla. Chvíli seděli a hleděli na hladinu, slunce pomalu padalo za obzor, který byl rozčervenalý jako tváře Miládky, neboť ji pan děkan opět přivedl k rozpakům: odložil si úřední oděv a stanul před ní docela nahý. Miládko, není pro mne už cesty zpět, buďte mi ženou. A Miládka už nekladla otázky, vysvlékla se z šatů, vyskočila panu děkanovi do klína, objala ho, nohama se zapřela do jeho stehen, nechala se držet pod zadkem, nechala se cítit v podpaží, i děkan se nechal cítit růst dole, líbali se a tiskli k sobě. A skřehotaly žáby a pan děkan šeptal své milence něhu a pomalu je přikrývala tma večera. To bůh přivíral oči nad poklesky svých služebníků.