Kouzelná studánka

Kouzelná studánka

Jednou jsme v Horňáku hráli známou dětskou hru na hledání pokladu. Byla neděle a já jsem se jim výjimečně věnoval. Den to byl krásný, s dobrou viditelností. Usmysleli jsme si navést děti tou hrou na vrchol Pekelňáku, odtud se podívat na kus Vysočiny a výlet zakončit malým ohníčkem a piknikem. Pokladem byly – jak jinak – bonbony a čokoláda, a bylo jich tak akorát, aby vítěz mohl všechny podělit.

Děti zůstaly s babičkou u studánky, já jsem šel a zavěšoval na větvičky, maliní a stébla trávy lístky s předem napsanými pokyny pro další postup. Děti budou sbírat papírky do mošničky, aby je vzaly domů do popelnice, protože do lesa žádné odpadky nepatří.

Čekal jsem nahoře a v určenou minutu babička smečku vypustila. Slyšel jsem občasné výkřiky, když někdo našel lístek. Po nějaké době se vynořili z blízké houštinky. Kráčeli husím pochodem, nejstarší Martin vpředu. Narazili na poslední vzkaz a vtom mě Simonka spatřila. Honem si přečetli, co mají dělat a neuspořádaně se rozběhli za mnou k vrcholu. O překot prohledávali okolí trianglu. Poklad po chvilce s radostným pokřikem vyšťourala z maliní pod skálou Linduška. Jako velkorysá vítězka se rozdělila se všemi stejným dílem.

Viděli jsme odtud hezky daleko, obzvlášť k severu a východu. Na jihu zacláněl vysoký les, na západě, za údolím, svažujícím se od nás do Starče a hned zas stoupajícím vzhůru, překážely ve vzdáleném rozhledu Hory. To byl táhlý mírný hřbet, který vlevo začínal zámkem Sádkem a vpravo za nejvyšším bodem 633 metrů (už dávno tam nestála dřevěná rozhledna a daleko ještě bylo do televizního vysílače) končil poněkud prudším spádem do Čechočovic. Dál vpravo se zvedal Zadní les, nápadný něčím jako zříceninou hradu, ale je to jen šešulka smrků-krajáků, co jako poslední odolaly všem vichřicím a zůstaly stát nad mlazinou, pokrývající celý vrchol. (Z vršku toho nejvyššího na mě Jana jednou zakukala, když jsem zamyšlený tou mlazinou – tehdy ještě nízkou kulturou – procházel. V první chvíli jsem nevěděl, odkud ji slyším, a když jsem ji objevil, nechápal jsem, kde se tam najednou vzala, vždyť jsem ji jen chviličku nechal samotnou. To jsme spolu žili teprve krátce a jí bylo málo přes padesát. Podobné kousky pak prováděla často, takže jsem se přestal divit. Někdy jsem se k ní přidal, když jsem si i já ve svých kmetských letech chtěl něco dokazovat.)

Kousek za Zadním lesem jsme ještě viděli nezřetelný pahrbek Doupnice a pak už nebyly lesy moje, ale kněžické, co patřily jihlavské lesní správě.

Přehlížel jsem po celé délce známé porosty, cesty a průseky na blízké přivrácené straně Hor, pokud až je bylo možné rozlišit, ty zbylé jsem si dosazoval zpaměti.

„Ty lesy tam naproti mám ze všech nejraději,“ zopakoval jsem své ženě to, co dávno věděla. Jak moc to vnímaly děti, si nejsem jistý, protože ty víc zajímala ta strana obzoru, kde byla vidět Třebíč. Ukázal jsem jim na výšině až na druhém okraji města shluk domů a vyzval je, aby se pokusily v něm najít ten náš. Musel jsem pochválit Simonku, ta ho na tu dálku skutečně rozeznala.

Martina víc zajímala kovová schránka, přišroubovaná k tyči, zaražené do skály blízko vrcholu. Co v ní asi je? Vida, jakýsi zápisníček. Otevřel ho a nahlas přečetl několik vzkazů od návštěvníků Pekelňáku, poslední byl z dnešního dopoledne. Linduška na konci horlivě připsala náš vzkaz dobrým lidem, kteří sem přijdou. Všichni jsme se podepsali. Potom jsme nasbírali trochu suchých klacíků a nedaleko indiánského týpý, co stálo kousek pod vrcholem, jsme v kruhu očazených kamenů zapálili ohýnek. Brzy jsme si pochutnávali na opečených buřtících. Při tom opékání jsem se dozvěděl, že když děti prve čekaly, až schovám poklad, napily se z kouzelné studánky.

„Naše studánka že je kouzelná?“ podivil jsem se.

„A to ty nevíš?“ nechtěla věřit Linduška.

„To fakt nevím.“

„Ty nevíš, že očaruje každého, kdo se z ní napije?“ pohoršovala se.

„Jak, očaruje?“

„Tak, že na ni nikdy v životě nezapomene.“

„Aha!“

„Kdo se z té studánky jednou napije, tak ten si na ni vždycky vzpomene, ať se ve světě dostane nevímjak daleko,“ poučila mě Simonka.

„A vždycky se k ní bude chtít zas vrátit,“ doplnila Linda.

„A každý se určitě vrátí,“ řekla Eliška.

„A vy jste se napili všichni?“

„Všichni, ale brácha napřed nechtěl,“ žalovala Linda.

„Chtěl,“ ohradil se Martin, „jenomže jste tam vlezly všechny najednou, tak jsem čekal, až tam bude místo.“

„Teď, když jsme se napili, tak až budeme v Brně, tak si na tu kouzelnou studánku vzpomeneme a už se nebudeme moct dočkat, až sem zas pojedeme,“ zasnila se Linda.

„A já až budu v Krnově!“ nezůstávala Eliška stranou.

„A já v Jindřichově,“ přihlásila se Simonka.

„Jak to všecko o těch kouzlech víte?“

„No přece od babičky!“

„Tak to asi bude pravda. Myslíte, že bych se měl taky napít?“

„To teda musíš, dědečku,“ řekla Linda dospělým tónem.

Když jsme se najedli, ohýnek dohoříval. Důkladně jsme uhasili poslední uhlíky a vrátili se ke studánce. Tam jsem se pod dozorem vnoučat z kouzelné studánky musel napít, abych o vzácné kouzlo ani já nepřišel.

Odmítl jsem hrníček, takhle já ze studánek nepiju. Jestli má být i pro mě kouzelná, napiju se posvém. Po našem.

Už když jsem hledal na kamenech místo pro kolena a pak si klekal a nastavoval ústa pod padající vodu, tak jsem se vracel. Nepotřeboval jsem se z kouzelné studánky napít proto, abych se znovu vrátil, já jsem se vracel. Daleko. Z tohoto polesí na Vysočině rozpětím celého života až do bílovických smíšených bučin tam doma, za Brnem. Bylo mi, jako bych právě ochutnal vodu z jedné z těch jejich slavných kamenných studánek a stal se na pár chvil tatínkovým lesním mužíčkem.

Napil jsem se, vstal – a­ jako včera, uslyšel jsem ten hlas. Jeho, našeho tatínka. Věrně, s každým zachvěním známé intonace. Až se mi hlava zatočila.

„Brrr, ta je! Napijte se, děti, pramenité lesní vody, ochutnejte. Ta je, co? Studená – a zdrrravá!“

Sním, či bdím? I já jsem to řekl. Doslova. Také jsem se při tom úplně stejně otřásl. Přesně, pomyslel jsem si, přesně jako on. A tyto děti se tomu také zasmály. Jako tenkrát my.

A že byla po buřtících žízeň, nebylo některým zatěžko kleknout si a snažit se – s­ větším či menším úspěchem – v tom zdravém napití mě napodobit.