- kterak přežívat konce světa -

Nojo. Tak se opakuju. Smutné. Tip. Přeju trochu radosti a veselosti... a.

Krasa

Už je ti cizí vina, tak to už je vážně v p.....)), Ale vlci ti ještě věřej, když ti nosej štěnňata.

těšilo mne, jako vždy

líbilo *

:) se na tvoje psaní vždycky hrozitánsky těším a- nezklamalas. Jen si končím u nezaklepal a jsem šťastná jak blecha. Dobrý konec pro mě - no přiznám se, že si ještě dočítám sípání kamen, ale to není konec - to je bonus :) 

Autor z náznaků vykresluje podstatně zneklidňující symbolický model. Čtenář je díky obecným (neurčitým) strukturám sklíčenosti konfrontován se svou vlastní percepcí, a ta mu nabízí, kdy, kde a v jaké formě s ním splyne. V tomto ohledu báseň funguje neobyčejně dobře.

Taky jsem z těch maličko rozpačitých. Přičemž autorku čtu velice ráda. Pokud ji však vůbec neznám (a netuším jak ostatní) a nemůžu si doplnit další kulisy, obsahově mi tedy dost dobře nekoresponduje s kategorií jen tak pro radost. Pro mě je výpověď absolutně zdrcující. Mým způsobem interpretace. Proč ne? Vyjádření jakéhosi, už mírně zpracovaného, vztahoveho rozporu. Téma vlastně odvážné. Možná proto mi zde chybí v těch obecných - poeticky podaných - nástřelech - občasné povolení uzdy, přiblížení, konkretizace. Vlastně nejblíž jsou mi poslední čtyři verše. Svou nezvratitelnosti stavu člověka , který se již blíží konci, a který si (ne)zaslouží naše odpuštění. 

Komentem dávám najevo, že se mě vlastně hodně dotkla. Ale také se domnívám, že měla ještě šanci...aby se nestalo, že po pár podobných básních, začnou tvé verše čtenářsky splývat. I když to se stává nejednomu. 

Smutné, silné -  tolik, že by se vytržené lístky mohly dotýkat rodinného kalendáře.

Protiklad k první části - čas mláďat, tedy lepší vyhlídky - ale "staří vlci už vědí",  dobře chápou života bídu a vyměnili by za naději pro ně ten svůj ... emocionálně vypjatý obraz, který zasáhne.

Nejednoznačný, záměrně citově"okoralý" závěr obě básně z mého pohledu vyrovnává.

Básně irem vnímám jako vyzrálé a povznášející.

.......

Text zarovnaný vpravo se mi nečte dobře. 

tip hlavně za tu nehybnost v první části. přesně vyjádřené.

druhá část působí tak nějak navíc, i když ten obraz je taky fajn... ale poslední verš je příliš doslovný. možná jako samostatná báseň by to bylo lepší.

Ještě bych doplnil, že báseň je evidentně součástí širšího celku, patrně potenciální sbírky, jak o tom svědší předešlé autorčiny básně.

Santie, určitě je v pořádku, že nastoluješ otázky. Protože se mi už několikrát stalo, že jsem měl výhrady vůči básním, které byly kolegy naopak přijímány příznivě a následně jsem jim musel dát za pravdu. To samozřejmě ty nemusíš, ale dovolím si nabídnout svůj pohled.

Báseň se mi jeví krásná pro svůj úsprný, ale přitom výstižný jazyk, který nese řadu významů. Navíc je kompaktní jak ve výrazu, tak v obsahu i atmosféře, obešla se bez nadměrného sentimentu, ačkoliv zde je to na hraně. Např. verš ...jara se nedočkáš..., zde lze však namítnout, že nejde o projev ve směru k subjektu básně, ale o projev subjektu samotného. Také je třeba respektovat osobní rovinu v inspiraci autorky.

Lístek z kalendáře - pro mne přesné pojmenování, patrně jde o klasický kalendář s trhacími týdenními lístky, zpravdla ne delšími než  15 cm.

Zdál se ti sen - pravdivý obraz o lidech, kteří hledají záchytné body kdekoliv a výklad snů náleží mezi nejvyhledávanější. Obraz byl naopak dobře využit k předestření nosného verše ...nikdo nezaklepal...

Druhá část básně v úvodní vlčí části se od první zdánlivě prudce odpoutává, což je dobře, protože další stupňování pochnmurnosti by bylo příliš. Ale jen zdánlivě, protože nabízí prostor pro asociace. Říká ...je stále příležitost žít pro něco, nejsi sám, kdo je zoufalý... Tady se mi líbí, že úvodní část, která má tendenci citově vydírat, je  okamžitě posunuta do tvrdé reality, která koresponduje s realitou subjektu. Střelíš, nebo hodíš kost? A následuje syrový verš ...Už je ti cizí vina..., který zahajuje vyústění. Jde o pokárání, že se nedívá vpřed, ačkoliv by mohl? Jde o apel, aby nerezignoval? A nebo jde o smířlivý povzdech k subjektu básně? Mi se zdá, že platí to poslední, ale cenné je, že se nabízí hned vícero možností.

Ale možná vlivem mého momentálního osobního rozpoložení mám zakalený zrak a mylně vnímám retrospekci v básni.  

Verše nesou silné náznaky, přísliby, obzvláště díky du-formě. Ale ve výsledku jsem rozpačitá. Škobrtla jsem poprvé o lístek. Nějak v té syrové předehře mě vyrušilo slůvko patřící spíš do radostnějšího obrázku. Přemýšlím, zda ta snová vsuvka po vrh kostí popisuje ono hubené období. Jestli ano, pak mě dráždí místo "letos se možná něco stane", vytváří napětí, vzbuzuje očekávání.  Vyhlížení minulosti v závěru mou představu nenaplnilo.

Silné!

Smutné, silné verše... nejvíc vlci...

Přesvědčivé a krásné. Jako vždy. Ještě se vrátím.