.jerusalem.

K Mrtvému moři se sjíždí vyprahlým údolím. Až na několik hotelů s důchodci s dermatitidou je to krajina pustá. Koncentrovaný chlorid sodný všechno živé pohltil. Když vnikne do očí, ostře pálí. Prázdnota a mrtvo je natolik silné, že nezbývá, než se zastavit. Přijít k sobě.

Necelých sedmdesát kilometrů odtud leží Jeruzalém. Uvnitř kamenných ulic Via Dolorosa. Pozvolně stoupající cesta. Čekání, co přijde: pohnutí mysli, duševní povznesení, Jeruzalemský syndrom? Nic se nedostaví. Kolem edikuly fronta lidí. Jako had se stáčí do Božího hrobu. Mechanicky vstoupit a vyjít ven.

Dali jsme Annu do školky. První den jdeme pěšky, kilometr z domu. Těší se. Otevřu branku a stoupáme asi sto metrů k budově. Poprvé. A pak další dny. Ta cesta je Golgota.

Anna nese kříž a já svůj. První velká zrada. „Já chci tátu, já chci tátu!“ slyším, jak křičí. A někde uvnitř, možná v srdci, se mi něco trhá. Chvíli poslouchám ten křik. Abych věděl, co cítím.

Další dny, večer i ráno, Anna naříká: „Já nechci do školky! Já chci zůstat s tebou a mámou!“ a prosebně se dívá. Znovu ji tam vodím a zrazuji.

Odevzdat Annu do péče cizí ženy, která ji utěší, pohladí po tváři. Odejít. A v autě poslouchat, jestli ještě pláče. Slyším ten pláč. I když nastartuji motor a jedu do práce. Zní mi v hlavě jako výčitka.

Šel jsem po té cestě vzhůru a držel Annu za ruku. Všechno kolem zmrtvělo. Jen my dva, rozdrásaní zkouškou. Jak těžko se mi tě opouští a nechává tu. Na kopci. Lebce, kde naplno pocítíš, co je být bez rodičů.

Bez Otce.

Proto se hned tak neutišíš. Není tam. Je to na jen tobě.

Nauč se to, Anno!