Nevinný

Michal si vzal od dozorce černý pytel a posvátně ho otevřel. Jako kdyby šlo o tajný kufřík s dětskými poklady. Nebo jako ve hře, kdy si člověk musí zapamatovat co nejvíc předmětů, než se zakryjí přehozem, která ho nebavila, protože je vždycky vyjmenoval všechny. Postupně z pytle vytáhl: tři konzervy s červenými fazolemi ve slaném nálevu, otvírák na konzervy, digitální hodinky značky Casio, notýsek s důležitými telefonními čísly, peněženku s doklady a rozšmelcovanou tatranku.

„Doma si ty konzervy klidně narvi, kam chceš, ale teď pohni!“ seřval ho dozorce a koukl na hodinky. „Asi si dám taky fazole.“

„Nechcete moje? Jsou ve slaném nálevu.“

„Nechci. To byl vtip,“ ucedil dozorce. „Padej už!“

Když vyšel před věznici, oslnilo ho sluníčko. Na chvíli nic neviděl. Nedokázal ani na nic myslet. Cítil úlevu, ale zároveň smutek, i když bezdůvodně. Jako jeden z mála se měl kam vrátit. Měl rodinu, která na něj čekala.

Ale devatenáct let je dlouhá doba…

Michal se uvelebil v kupé, jež v ničem nepřipomínalo vlaky, kterými jezdíval do školy. Kupé bylo pohodlné a čisté.

Když se vlak rozjel, pustil se do fazolové konzervy. Odjakživa byl fazolemi posedlý, ve dvou letech z nich stavěl dvoumetrové věže, k nimž se nesměl nikdo ani přiblížit, natož kolem nich projít. Konzervy tvořily souvislý monolit, který tu jednou najde návštěva z kosmu.

Ve vězení se snažil držet si od všeho odstup, i když – jak se říká, je složitý se neumazat, když se topíš v bahně. Jíst zašpiněnými příbory a trávit čas s ostatními bylo součástí trestu. Michal do puntíku poslouchal bachaře, bouchače i kápa. Zvykl si i na to, že není nikdy sám.

Neřešil, jaký je zrovna den, ale měl to tak odmala. Za celou dobu výkonu trestu mu nepřišlo jediné přání, jediný dopis.

Strčil zbylé plechovky do pytle. Vlak dorazil do stanice.

Máma uvařila Michalovi rajskou polévku z protlaku. Rajčata nejedl. Zachytávala se mu pod horním patrem, ale když byla rozdrcená v plechovce, vzal si je s chutí.

Usadila ho na židli s oblíbeným podsedákem s kačery z Kačerova. Barevné postavičky mu nic neříkaly, ale nechtěl to pokazit. Už ve škole dostával samé jedničky, kterými se mámě chodil chlubit, a ona zářila blahem. Vyhrával zeměpisné a dějepisné olympiády i šachové turnaje, zatímco spolužáci ho nesnášeli a dávali mu to sežrat.

Hlavu si rozbil sám, jak s ní mlátil o zeď, tvrdila učitelka. To bylo v osmé třídě. Michala poslali ke specialistům, absolvoval nejrůznější vyšetření, ale žádná diagnóza se ani nevyvrátila, ani nepotvrdila. Otec dospěl k rozhodnutí, že jeho jediný syn je magor.

„Jak ti chutná?“ zeptala se máma.

„Je výborná,“ řekl Michal a natáhl se do příborníku pro novou lžíci. „Nebyla úplně čistá,“ dodal omluvně.

„Ve vězení ti příbory před jídlem leštili, co?“ ucedil otec a odložil noviny.

„Tam příbory neleští.“

„Povlíkla jsem ti postel,“ prohlásila máma. 

„Teď ještě, aby sis našel práci,“ popíchl ho otec, „mohl bys zase jezdit pro Pergla.“

„To by se nehodilo, tati. Ale práci si najdu, neboj.“

Michal zalomcoval žebříkem u palandy, jako by to byly vězeňské mříže.

Otevřel oči do naprosté tmy. Byl celý zpocený. Pod matrací nahmatal tatranku. Byla rozdrobená na malé kousky, které si nabíral jazykem jako lžičkou. Sladké mu ve vězení chybělo. Stejně jako natáhnout se na postel, kdy chce a jak chce, koukat do stropu a ponořit se do ticha.

Po letech došlo k přezkoumání jeho případu. Udělaly se testy DNA, které ho spolehlivě vyloučily jako pachatele. Ukázalo se, že lidé kolem Pergla z něj udělali obětního beránka. Kde je jim teď konec?

Michal rozvážel dodávkou balíčky. Nikdy je neotvíral ani nezkoumal, co a kam veze. V životě by si drogu nevzal ani nevěděl, jak taková věc vypadá, přesto byl označen za hlavního organizátora prodeje pervitinu na Tachovsku. Drogami to neskončilo. Když vyšetřovatelé otevřeli kufr dodávky, vytáhli z ní mrtvolu Petrovského, Perglova hlavního konkurenta. Z břicha mu trčel zubatý nůž, na němž se našly Michalovy otisky prstů.

Michalova výpověď nikoho nezajímala, i když byl jediný, kdo u soudu mluvil pravdu.

„Jak jsi dopadl?“ zeptala se máma, když se Michal posadil k jídelnímu stolu.

„Byl jsem v krámku, tam mě odmítli hned. Nepochodil jsem v kině ani v hospodě. Ve fabrice u Kučery si na mě vzali kontakt.“

„A řekli ti, že se ozvou?“

„Jo.“

„Kdyby sis aspoň koupil mobil,“ spráskla ruce máma.

„Prosím tě, kdo by zaměstnal zločince?“ vložil se do toho otec. „Leda tuplovaný vůl.“

„Jaký zločinec, tati. Soud mě přece očistil.“

„Jednou zločinec, vždycky zločinec. Paktoval ses s mafiánem. Nic mi nevykládej!“

„Jenom jsem řídil dodávku. I když nebylo lehký si na ni udělat papíry. I když…

„Buď rád, že tě tady necháme bydlet.“

„Dejte mi už pokoj!“ zaječel Michal a udeřil se hlavou o stůl. Než k němu přiběhla máma, stačil se praštit ještě dvakrát.

Michal se probudil do tmy. Hlavu měl obvázanou obinadlem, které potřebovalo vyměnit. Sundal ho a přes hlavu si navlékl ručník.

Pod matrací nahmatal tatranku, která nebyla rozdrolená na drobky, ale na tři stejně velké kousky, které zhltnul jeden po druhém. Vytáhl konzervu s fazolemi a otevřel ji. Dá si večeři, při níž nebude nikomu překážet.

Deptá ho, že nedokáže odejít, protože jeho mozek funguje jinak, než by si přál. Nikdy nespal jinde než na palandě nebo ve vězení.

Odejde, ale přitom zůstane tady. Z pokoje si udělá vězení, ve kterém bude svobodný.