Neobvyklé okolnosti seznámení 3/3

Zamiloval jsem se, když ona to nečekala. A stal se div – ještě o mě stála!

Ale to až o tři roky později, nesmím předbíhat.

Mezitím mě potkalo překvapení, když má žena Jarunka po přečtení zas jednoho pozdravu z Ježníka – t­y přicházet nepřestaly, zrovna tak jako moje na Ježník – beze stopy žárlivosti, jen s lehkou lítostí, řekla: „Škoda, že o ní nic nevíme, nevíme ani jak a čím jí tenkrát ta Zelená mříž mohla vlastně život zachránit. Proč nám nepřijela o tom říct ani kdyžs ji pozval, vždycky pošle jenom pozdrav a dál zůstává tajemná. Zdá se, že je ti za něco vděčná a my jenom pořád nevíme za co, není to divné?“ Potom sklouzla očima stranou a řekla záhadně a s podivným důrazem, až mě to přimrazilo: „Tu si vezmi, až umřu.“

„Co? Co to říkáš!?“ hleděl jsem na ni užasle, „tak, prosím tě, nemluv.“ Jak jsem měl reagovat? Ví to někdo? Já jsem nevěděl. Jen jsem ji okřikl. Za tu řeč o smrti.

A proto jsem také nic nepochopil. Dodnes.

Tu větu jsem však nezapomněl. Když se dnes pokouším vyluštit její poselství, dospívám k přesvědčení, že tu smrt někde blízko cítila. A také přicházím na to, že je asi pravda, že svým ženským instinktem u jiné ženy na dálku rozpoznala, co já ne.

O jednom ani druhém jsem ji už nikdy neslyšel promluvit.

Pak již jen skomírání, a nepojmenovaný strach, a potom dny, a­ zakrátko již hodiny úpěnlivého oddalování odchodu. A ničím netlumená trýzeň a zmučený zrak a v zorničkách ztemnělých bolestí němý výkřik: „Já tam nechci, já se odtud nevrátím.“

Ale pak už to dál nejde a v sobotu večer přichází kruté, dlouhé sestupování po tisíckrát šlapaných schodech. Co schod, to hřeb v útrobách, jehož bodnutí bolestně přehluší každou myšlenku, i vědomí, že toto je cesta poslední.

Potom vleže na zadním sedadle utrápená hlava na Pavlově klíně. Jízda do nenávratna. Dlaň vděčně vnímá konejšivý stisk synovy ruky. Je to dar, jenž na vzácné vteřiny zahání bolest z otřesů.

A potom tupý klid na lůžku, střídání jasného myšlení se sny a mlžnými představami.

Vídáme se každé odpoledne, někdy i v jinou dobu, vše mám dovoleno. Spásná tekutina z baňky za její hlavou odkapává, blahodárně se rozlévá tělem. Není už bolest, je jen spánek a v krátkých probouzeních sestra, hlasitě hovořící, jako by tu jen spolu nezávazně besedovaly, jindy zamyšlený lékař a jeho tiché pokyny, nebo já s novinkami co doma a průhlednou lží o tom, co bude, až se vrátí.

Ale nejčastěji samota a zmatené bloudění polosněním. Myšlenky se točí kolem vlastního těla, neovládaného a slabého až k zbláznění. Ve světlejších chvilkách proniknou myšlenky z těla ven, a tehdy patří rodině.

Asi o tom neví, ale se mnou je v každé minutě, denně mě doprovází na každém kroku lesem.

Tak i v ten čtvrtek sedmnáctého.

O čtvrtcích říkala, že jsou to nešťastné dny a vždycky znovu se jí to potvrzovalo.

Prosincové lesní šero v táhlé klozovické stráni na Horách. Opuštěná ohniště po pálení klestu – č­­­erná kola v bílém sněhu. Z rudého uhlíku v posledním kole, kam se mnou dojde, vyskočí, krátce zaplane a hasne oranžový plamínek.

Odpoledne jsme s Helenkou a Simonkou přišli pozdě.

Ten plamínek, to bylo poslední nadechnutí. A­­­ výdech. A konec čekání.

Byl jsem jinde, ne tady s ní, kde mě chtěla mít. Nebyla se mnou v tom lese, to jen já jsem ji tam cítil. Její skutečnost byla surovější.

Ach k čemu výčitky, ty vždycky přijdou pozdě!

Na kouzla, vědmy a čarodějnice nevěřím, každé proroctví jde mimo mě, proto jsem asi na začátku toho osudového roku 1992 nevěnoval dost pozornosti řečem té paní, která nám v době, kdy se lesovna v Bažantnici přestavovala, uklízela v dočasně pronajaté budově v Třebíči a trávila tam celé dny. Byla to hodná paní, to ano. Byla tak hodná, až nás to ubíjelo. Stále by nás (technika Radka, techničku Milušku a mě) hýčkala a krmila svačinkami, které klohnila v kuchyňce nebo přinášela v kastrůlcích z domu. My jsme neměli chuť, já nejčastěji ani čas, když jsem třeba už měl být někde úplně jinde. Ale před její neodbytností každý odpor stejně nakonec povolil. Vyprávěla nám vážné, poučné i veselé příhody ze života a vyžadovala soustředěný poslech. Když jsme projevili dobrou vůli a chtěli se zapojit, nepustila nás ke slovu. Často jsem se v kanceláři cítil spíš jejím hostem než vlastním pánem, a práce v lese mě pak dvojnásob osvobozovala.

Tato hodná a pozorná paní mi tenkrát v lednu 1992 předpověděla, ž­e d­o roka o­vdovím.

Rozumíte dobře, toto mi zčista jasna vmetla do tváře. To se mě dotklo, bez ohledu na to, co si o jejím jasnovidectví myslím. J­e to etické? Nevím co jsem řekl, ale nebylo to nic laskavého. A ona? Ona mě snad neposlouchala! Jedním dechem s proroctvím, které samo o sobě vydalo za sto jiných, vyslovila druhé. Bez skrupulí mi sdělila, že brzy nato si vezmu mladší ženu a s ní budu šťastný. No tohle! Dovolí si pochybovat, že jsem šťastný? Mou ženu viděla jenom chvíli, když se jednou při náhodné cestě kolem stavila za mnou v kanceláři. A ona přesně ví, že na tuto svou, jí naprosto neznámou ženu brzy zapomenu!?

Zlost však rychle vyprchala, měl jsem svých starostí dost. Dokonce jsem na to úplně zapomněl. Připomněla mi po dvou letech Miluška, která při té předpovědi tenkrát byla. Odvážila se promluvit, až měla jasno, až viděla mé netajené zamilování do Jany, až pozorovala mou proměnu po prožitém smutku. To už věděla i o našem věkovém rozdílu jedenácti let. Nevydržela, maličko v rozpacích, trochu s obavou, ale s přející jiskrou v oku, m­i to proroctví celé, se všemi detaily, připomněla. A já jsem se náhle rozpomněl na všechno do puntíku.

Je to normální? Je možné a užitečné věřit v nadpřirozené schopnosti čarodějnic? Ano, nebo ne?

Občas, proti vlastní zpěčující se vůli, musím ledacos přijmout, i když vysvětlení nemám.