Nová rodina 2/2

Náš třípokojový byt v Třebíči-Týně byl ve třetím, nejvyšším poschodí družstevního domu, na návrší s rozhledem po celém městě, což mi obzvlášť vyhovovalo. Někteří ze stavebníků o přidělení bytu losovali, ale nahoru pod střechu nikdo dobrovolně nechtěl, jen já jsem si ten svůj vybral sám.

Do tohoto slunného bytu se o prázdninách uchylovala vnoučátka pod křídla babičky Jaňulky.

Nikdo se u nás nenudíval ani za deštivých dnů. Slovo nuda my dva s babičkou neuznáváme, naše děti to vědí a nedovolí si je před námi ani vyslovit.

Deštivé dny nejčastěji vyplňovaly bojové turnaje ve hře Člověče nezlob se, do kterých se s vervou zapojovala i babička. Já jsem se jich nezúčastnil téměř nikdy. Měl jsem v počítači rozepsané dva delší texty a využíval jsem při své revírnické vytíženosti každé možnosti, abych v psaní pokračoval. Zavíral jsem se za tím účelem v pokoji. Z kuchyně ke mně pak doléhal jen ohlas válečné vřavy. Babička hrála stejně jako ta děcka „jak o dušu“. Soupeře nešetřila, poražené nelitovala. Když se ze začátku stávalo, že měl někdo sklon prožívat porážku s pocitem křivdy, což se každému v jejich věku může přihodit, nenásilně a bez doprošování uměla mraky rozehnat a přivést ukřivděného zpátky ke hře. Hrálo se dál, jako by se nic nestalo. Obdivoval jsem u ní její bezprostřednost při dětských radovánkách, i to umění vystihnout a nenuceným chováním v zárodku zaplašit každý pokus o trucování.

Když zapršelo, dokázala si celá banda hrát i půl dne.

Někdy babička vyzvala děti ke hře Na pravdu. To se posadily kolem stolu a povídaly si, co se komu líbí a nelíbí na sourozencích, bratrancích, sestřenicích, babičce, dědečkovi, na výletech, zkrátka na všem společném obcování. Babička děti učila nestydět se mluvit, když všichni poslouchají, samostatně tvořit věty, vyjadřovat se v delších pasážích, neskákat si navzájem do řeči, na nikoho nespěchat, a hlavně říkat pravdu. Zvlášť tu, kterou každý nemusí zrovna rád poslouchat. Všem tyto „pravdivé hodinky“ něco dávaly. Každý měl o čem přemýšlet, zamyslet se nad sebou.

Děti v onom třebíčském období byly malé, některé teprve začínaly chodit do školy. Mezi Martinem a Kačenkou je rozdíl pěti roků. Nejmladší Ilonka a Jareček u nás téměř nebývali, a když, tak jen s maminkami. Daneček, jak víme, se narodil, až jsme čtyři týdny žili v Petrovicích. Kubík, o rok starší než Kačka, byl nesmělý, bojácný, z jeho tichého hlásku, nebýt starší sestřičky Elišky, která nám tlumočila, bychom vůbec nic nepochytili. Ostatní děti jsme občas žádali, aby „řvaly trochu tišeji“. Kubíka jsem naopak řvát učil. Dlouho to bylo marné. Překvapovalo ho, co po něm chci a málem by se rozbrečel. Samozřejmě z toho za pár krátkých let vyrostl, naučil se řvát s ostatními jak na lesy.

Nebývala tenkrát v Třebíči vždycky mezi dětmi jen pohoda, zvlášť, když jsme jich občas měli na pár dní šest nebo sedm najednou. Já jsem byl většinu času v lese, babička s nimi zůstávala sama. Každé nedorozumění dokázala rychle zažehnat, ale někdy to bylo nad její trpělivost. Potom přišla na řadu nejhorší pohrůžka.

„Sbalte si věci, já jdu startovat pežotka a vezu vás k rodičům.“ Hned byly jako pěny. A škemraly a slibovaly.

To se stalo jednou ráno, když se Kačenka se Simonkou popraly o to, která má hezčí maminku. Podruhé, když Eliška zamkla Klárku v koupelně a už neuměla odemknout. Tenkrát to bylo opravdu na pováženou. Babička po návratu z nákupu napřed zavolala zámečníka a pak bez planého zlobení vyslovila tuto svou nejhorší pohrůžku. Nevšimla si pak, že než byl zámečník s opravou zámku hotov, nešťastná Eliška sbalila kufříček, tiše sešla dolů před dům, sedla si na venkovní schody a s pobrekáváním čekala, kdy půjde babička startovat pežotka. Sestřeničky a bratříček seděli u ní, litovali, utěšovali, domlouvali, že to babička jistě tak zle nemyslela, ale jistí si nebyli. Nakonec se odhodlali a šli nahoru coby deputace přimluvit se za Elišku.

Babička, obklopená nádherným tichem, chystala dětem dobroty a vůbec netušila, jaké trápení vyvolala.

No, jak to asi dopadlo? To bylo juchání!

Většinou však byly děti hodné a byla radost je mít. Na oplátku jsme jim dovolovali večer dlouhé bdění. Potom, když konečně spaly, byla to zas odměna pro nás.