Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHonzík 4/5
Autor
revírník
Honzík měl na zahradě zhotovené pěkné závětří ze starých plotovek. Rád tam v zimě celé dny lehával. Přes stěny viděl ven jako z lesní houštinky a nad hlavou měl volnou oblohu. Kožíšek mu na zimu narostl náramně huňatý, nikdy mu zima nebyla.
Ráno byl zase pryč.
Toulal se čím dál víc a vracíval se nepravidelně, někdy i po dvou dnech.
Potom se stalo, že byl pryč už celý týden. Všem bylo smutno, v duchu se s ním každý za sebe tajně rozloučil navždycky. Jen Helenka nemohla pochopit, jak je možné, že by už nikdy neměl přijít, že by do ní už nikdy neměl žduchnout čelem nebo nosíkem, aby ji vyzval k honičce.
Nedalo jim to. Vypravili se na procházku do lesa, vzali i taťku a nemluvili o ničem jiném, než o zatoulaném srnečkovi. Za každým stromem, za každým houštím ho viděli. A tu se stal zázrak. Pavel se štípal do tváře, aby procitl, ale sen to nebyl.
Prošli Ourodou, dostali se do míst, kam zabíhal roh polí a vpravo před nimi se do dálky táhl dubový okraj lesa. Nedaleko na poli stály čtyři kusy srnčí zvěře. Všechny měly hlavy zvednuté a obrácené k nim. Hned, jak se naše rodinka objevila před lesem, daly se do klusu, pak zrychlovaly, až běžely naplno. K lesu, šikmo od nich.
Maminka zavolala: „Honzíkůůů!“
Ten poslední, nejmenší, zpomalil. Mamka zavolala ještě jednou. Ostatní přidali do skoku a vzápětí zmizeli v lese. Honzíček však se zastavil, chvíli váhal a po třetím zavolání – to už se mamince trochu zlomil hlas – rozběhl se přímo k nim. Maminka mu šla kousek naproti a už nastalo mazlení a objímání. Pavel s Helenkou i tatínkem se museli jen dívat a pokud možno se držet stranou. Před nimi Honzík uhýbal. Ale dětem to, kupodivu, ani moc líto nepřišlo. Měly z Honzíka ohromnou radost i tak.
Potom cupital s nimi domů.
Choval se nenuceně, jako by byl nikdy od nich neodešel.
Zas chodil s maminkou do vsi nakupovat, zase jí dovoloval, aby mu předkládala dobroty a drbala ho za slechy a pod krkem, i s dětmi si hrál, i Astu zlobil, když se před její ohrádkou svobodně producíroval a dával jí najevo svou nezávislost.
Za týden nebo za dva však udělal všemu konec jeden hloupý traktor. Přehrčel s pekelným rámusem přes náves, zrovna když Honzík čekal sám před obchodem na maminku. Mamka, jakmile uslyšela hluk, vyběhla před krám, ale už bylo pozdě. Václavků Frantík na ni volal, že Honzík přeběhl kolem něho jako splašený a rovnou jejich uličkou za dvorem ven, za humna a pryč.
Mamka přišla domů bez Honzíka.
Čekali, že se vrátí. Ale nedočkali se.
Dnes je tomu právě čtrnáct dní.
„Tati, já zavolám,“ řekl Pavel, hned jak se nad nimi zavřely koruny lesních stromů a od smrku ke smrku přeletěl datel s křikem tak pronikavým, až se chlapec polekal.
„Nevolej, Pavlíčku, je to zbytečné. Počkej, až se dostaneme blízko nějaké srnčí tlupy, potom to můžeš zkusit. Ale… ale stejně by to byla veliká náhoda.“ Taťka to říká jakoby do větru, ale Pavel vidí, že se při tom nenápadně rozhlíží.
„To neříkej, tati,“ vykřikne, „za maminkou přišel! A víš, jak dlouho už byl pryč!“
Táta se usmál: „Za maminkou, to jo. Za tou by přiběhl ještě dneska, jenom ji mít s sebou.“ Potom zvážněl: „Ale ne, takové náhody se neopakují.“
Pročpak by ne. Jakápak náhoda. Škoda, že maminka zrovna dneska nemohla jít, ta by tátovi ukázala!
Jak jenom je možné, že už se nevrátil, nejde Pavlovi taková zpozdilost do hlavy. Polekal se, to je pravda, ale mohl přece utéct jenom o kus dál a pak, až traktor odjel, měl se vrátit před obchod, počkat, až mamka vyjde a zase ji doprovodit domů.
Neměl tam s ní vůbec chodit, když je tak hloupý, však ho maminka zaháněla, ale on ne a ne, a musel všude za ní jak pejsek. Teď to má.
Měl všechno, nač si vzpomněl, všichni se o něho starali. A svobody si užil, až mu ji Asta záviděla. Dívala se na něho ze své ohrady, a kolikrát ji Pavlík slyšel, jak tence zakňučela.
Nevděčník. Já bych od mamky neutekl, já tedy ne. A to Honzík nikdy, ale nikdy nedostal ani maličký pohlavek.
Vyšli zase za Ourodou, jako tenkrát s maminkou a Helenkou a přebrodili se přes poslední rozmoklý zbytek závěje, která tady, v závětří, musela být ještě nedávno obzvlášť mohutná, a tu v dálce skoro kilometrové spatřili nedaleko stěny lesa pastvit se na poli čtyři kusy srnčí zvěře.
„Pojď, Pavle, musíme se k nim přiblížit tady okrajem. Až budeme hodně blízko, zkusíme zavolat.“
Postupují spolu tiše lesem, Pavel má sice cukání rozběhnout se, aby už tam byl, ale tátu musí poslechnout, a tak jde aspoň o několik kroků napřed. Ze srnčí tlupy nespouští oči.
„Jestli tam bude a jestli si dá říct, uvážeme mu doma na krk červenou mašličku. Nebo modrou,“ šeptá.
„To bys tomu dal, nechat ho strašit s mašlí. Ale spíš myslím, že tam nebude. Víš, kolik srnčího se tady potlouká?“
„No jo, ale zrovna odtud si ho mamka odvedla. A taky byli čtyři.“
Po chvíli dodá vyčítavě: „Ode mě už se potom pohladit nenechal, jenom od maminky.“
„Pssst,“ varuje táta. „Mluvíš moc nahlas.“
Pavel se zastavil. Táta mu zabořil prsty do vlasů.
„Pavlíku… Jestli Honzíka nenajdeme nebo jestli se s námi nebude chtít vrátit, nic si z toho nedělej. Bude to tak v pořádku.“
„Co to říkáš? Proč?! Ty už ho nechceš?“
„Pavlí, musíme mít rozum. Zachránili jsme ho tenkrát, vypiplali, je z něho pěkný srneček, ale teď už k lidem nepatří, patří ven, mezi ostatní srnčí.“
„Ale u nás se mu líbí! I s Astou si hraje! To nevíš, jak se s ní honí, jak ji přeskakuje, jak se proti ní staví?“
„Dovoluje si na ni. Zadupat nebo ukázat parůžky, to on dovede.“
„Parůžky? Ještě žádné nemá!“
„Ale už je tam na hlavě cítí, už mu tam vyrážejí. A teď si představ, až je tam doopravdy bude mít – i když pro začátek třeba jen holé špičky, ale ostré – že by si chtěl stejně jako s Astou hrát s tebou nebo Helenkou nebo s někým jiným. Nic zlého by nechtěl, to víš. Ale! Mohl by pěkně trknout, nemyslíš?“
„To jo, tati, to by bolelo, má takovou tvrdou hlavu. Kolikrát už mě žďuchl.“
„No vidíš, museli bychom ho někam zavřít, a to bys asi nechtěl.“
Ne, to si Pavlík neumí představit. Mlčí a bojuje veliký vnitřní boj. Skoro už se mu tam k té srnčí tlupě nechce. Ale na druhé straně by chtěl, aby se to celé vrátilo, aby měli zase malého Honzíka, ale raději zdravého, bez toho hrozného léčení.
„Tati, co jste si to tenkrát s mamkou šeptali, kdyžs odvážel ještě maličkého Honzíčka k tomu panu doktorovi?“
„To mi maminka přikazovala, abych ho tam nechal, kdyby se ukázalo, že je to s ním beznadějné.“
„Já jsem si to hned myslel.“
„Tak co, popojdeme?“
Pavel se otočil dopředu a potichu vykročil.
13 názorů
Upřímně řečeno, já jsem se bála, že ten traktor srnečka nabere nebo srazí, ale dobře, že se lekl a utekl. Moc hezká příhoda. Honzík zdá se čím dál víc touží po svých. A to je dobře.
Aha, když to teď o tom hloupém traktoru čtu, tak kdybych nic nevěděl, taky bych se napřed lekl, fuj. Takže se ti nedivím.
Několik žen a jeden muž už dost řekli, tak jen po zaváhání přiznám, že jsem se toho traktoru z jistého důvodu leknul a pak si vlastně oddychl... (no jo, máš holt mezi svými čtenáři i jednoho pesimistu)
napítanavé citlivé vyprávění, umíte dopravdy dávat nesobeckou lásku a já si tady slzím :)*
Všechno je to podle pravdy, a tak taky doufám, že ovlivnilo. Děkuji vám, Ivi a Diano.
Ano, takhle je to správné pokračování... Pro děti bude to přátelství nezapomenutelné a ovlivní jim život v tom nejlepším smyslu.
blacksabbath
04. 07. 2020rozumím dětské touze.....ale jak píšeš.....je zdráv.... a má svobodu....teda ty dokážeš chytit za srdce......*/****