Honzík 5/5

Mezitím co si povídali, všechny čtyři kusy srnčí postupně zalehly na místě, kde se pastvily. Cítily se bezpečně.

„Tam ten na kraji, to je Honzík,“ zašeptal Pavel. „Já ho poznám, nemysli si,“ dodal, když ucítil v týle tátův káravý pohled, ať si nevymýšlí.

Přikradli se až asi na padesát kroků. Pavel se překonával. Vydržel nemluvit a našlapoval tak pozorně a tiše, až se taťka nestačil divit. Srnčí leželo pokojně, měli dobrý vítr, přesto začínalo hrozit zrazení. Pavel by mohl ztratit trpělivost. Proto mu dal konečně taťka znamení, aby zavolal.

„Honzíku!“ ozvalo se chraptivě ze sevřeného hrdla. Srnčí okamžitě stálo a jistilo směrem k nim. Čtyři páry slechů byly zaměřeny širokými otvory přesně a neomylně. Mezi dvěma páry nebylo na hlavách nic, třetí uprostřed zdobily vysoké parůžky v lýčí a na čtvrté hlavičce srnčete vyrůstaly mezi slechy dva malé kopečky.

„Honzíku!“ opravil rychle Pavel svůj neúspěšný úvod. Tentokrát jasným, pevným hláskem.

Srnčí jako na povel odskočilo a pádilo k lesu. Jen nejmenší, ten se směšnými kopečky, se vteřinu opozdil. To Pavla upevnilo v přesvědčení, že je to Honzík. Shodou okolností byl to právě ten, kterého již z dálky označil tak suverénně za Honzíka. Pavlovu napětí podlehl i táta. Oba současně stačili zavolat ještě dřív, než i tento srneček se otočil a prchal za svými druhy. Zdálo se jim, že běží o poznání váhavěji než ostatní.

„Vidíš, že to byl on,“ vykřikl teď Pavel, když z něho opadla předchozí tréma.

„Možná máš pravdu.“

„Určitě! Byl to on!“ nedal se vyvést ze svého vytržení. „Byl, byl to Honzíček,“ opakoval a vyběhl z lesa, aby ho ještě zahlédl. Pozdě. Za srnčím se les zavřel, jako by to byl sen.

Pavlík vzrušením zčervenal, tváře i uši mu hořely.

Táta viděl, že je načase zasáhnout dřív, než se klouček bude muset stydět za slzy, které tak nerad komukoliv ukazuje.

„Pamatuješ, jak se mamince pletl pod nohy, když byl ještě úplně maličký?“ řekl honem a vzal Pavla za ruku, aby ho otočil zpátečním směrem. „Jak cupital na těch svých maličkých spárečcích a maminka mu pořád musela uhýbat. Kolikrát ho nohou odstrčila, ale on byl hned zase zpátky a jen si aspoň jednou šlápnout mamce na palec.“

„Hm, a jak spával v ovsu, měl tam vyšlapané úplné cesty a tunely a pelíšků co tam měl! Nikdy jsme ho nemohli najít. Ale stačilo, aby jen jednou zavolala maminka a už tam někde vykoukl a už byl u ní.“

„Okousal jí všechny růže. Ani letos nepokvetou. Ale i to mu odpustila,“ říká táta a je rád, že krize je překonána. Jenom už víckrát nechodit na taková hledání Honzíka. Dost je na tom, že Helenka doma nezakrytě pofňukává. I ta máma na něj vzpomíná víc než je zdrávo.

„Tati, ale přece ti nakonec odpustil, žes mu tou škaredou vodičkou natíral slechy. Třeba byl rád, žes ho vyléčil.“

„To ne. Tak daleko nemyslí. To spíš byl rád tomu klidu, když to přestalo. Rychle si zase zvykl, že za ním chodím s prázdnýma rukama, a proto se brzy nechal i hladit. Ovšem, jen když sám chtěl. Neuznával nad sebou žádného pána. Buď měl k někomu náklonnost, nebo neměl a podle toho se choval.“

„Ale měl nás trochu rád!?“

„Jistěže měl, po svém. Aspoň maminku určitě. Něco mu ale na nás vadilo.“

„Co, tati, co mu mohlo vadit, měl se přece dobře?!“

„Měl, ale to někdy nestačí. My v noci spíme, a noc bývá dlouhá. Asta si zvykla, protože je to pes, taky spí. Ale srnčí zvyky jsou jiné. Srnčí – jako skoro každá zvěř – chodí a hledá potravu hlavně v noci. Den prospí. A teď si představ: Honzík jen shodou okolností se dostal mezi lidi. Měl si zvykat v noci spát jako my? Ani ho to nenapadlo, má v sobě divokou srnčí krev. Můžeš mu to mít za zlé? Jak dorůstal, začal toužit po společnosti právě v noci, protože ho v noci společnost nejvíc zajímala.“

„A my jsme za ním nepřišli…“

„Nepřišli, a tak někoho hledal, až došel k lesu a potom do lesa…“

„A tam potkal maminku, tu svou, srnu…“

„Ani to nemusela být jeho maminka, stejně by ho nepoznala. Prostě jakékoliv příslušníky svého rodu. Potkal tvora přesně takového, jako je sám. Jak asi na něho takové setkání působilo, co myslíš? Proč musel od nás odejít a nevrátit se? A nemysli si, měl to těžké. Ostatní srnčí ho jistě moc rádo nepřijalo.“

„Proč, tati?“

„Měl trochu neobvyklé chování, byl málo plachý, důvěřivý. A možná měl i pach trošku podezřelý. Zkrátka byl cizí. Musel se dožebrávat, musel zůstávat stranou, vyhýbali se mu. Jistě i proto tak přivítal maminčino zavolání. Naše maminka byla jeho pravou mámou, u ní se vždycky cítil dobře, na to si při tom jejím zavolání vzpomněl, a šel za ní a potom s ní až k nám. Jenže pak se stalo to s tím hromským traktorem, doopravdy se vyplašil, a když se později uklidnil, zdržoval se už raději tam, kde měl víc klidu, větší ticho.“

Pavel visí očima na tátových rtech, všechno chce pochopit, ale přesvědčen ještě není.

„Ale tati, víš, jak jsme našli tu srnu, jak visela mrtvá hlavou dolů na té oplocence, jak ji ve vysokém sněhu nemohla přeskočit, nahoře už byla rozklovaná od sojek a dole ohryzaná od lišek? Anebo, počkej, nech mě to říct, nebo jaks tenkrát v tom vysokém sněhu přišel až k tomu srnečkovi, říkals, že okusoval ulámané smrkové větve, co ležely na sněhu, a tebe už se ani nebál. Tomu muselo být zle! A potom jsi ho tam na jaře našel zhaslého. Víš, a říkals, že neměl daleko ke krmelci, ale že už byl tak slabý, jak se musel pořád brodit vysokým sněhem, že už tam ani nedošel. A proč ten Honzík, když se má u nás líp a nic se mu nemůže stát, proč tam musí… My bysme ho přece nenechali hladem umřít.“

Pavlíkovi planou oči.

„O tom všem Honzík nepřemýšlí, Pavle. Neumí přemýšlet jako ty. On dělá jen to, co mu poroučí instinkt…“

„Istyk? Co to je?“

„Instinkt, pud. Ten má Honzík místo rozumu. Prostě dělá to, co je mu příjemné, co se mu líbí. U lidí tomu tak není, ale u zvěře většinou právě to příjemné je i užitečné. Taková je příroda, víš? Honzík je také kousek přírody. Člověk sice taky, ale moc často na to zapomíná.“

„Tati, a proč pes, i když ho třeba pán bije a chce po něm nevímco, tak tomu svýmu pánovi neuteče. A proč srnečkovi, i když se má nevímjak dobře, se u lidí stýská po lese, proč?“

„Pavlíčku! Víš, jak dlouho žije pes s člověkem? Kolik je to generací? To už je tak dlouho, že se dá říct odvždycky.“

A Pavel zaujatě poslouchá, sleduje barvitý život pračlověka s jeho věrným prapsem, podobným vlku. Proklestí se vývojem psích plemen až k dnešku a pomalu začne chápat, proč musel Honzík do lesa: šel zpátky mezi své. Pes je mezi svými, když je u lidí, u pána. Srnec žádného pána nemá a taky nepotřebuje. Kdepak, srnec je tvor svobodný. Žádný člověk, žádná hodná a laskavá lidská maminka, nemůže mu svou péčí nahradit domov.

Pavel už ví. On má svůj domov u maminky, Helenky, tatínka, Asty, na jejich zahradě, v jejich světnicích. Ale Honzík? Honzík ne. Jeho domov je v lese.

Poslouchal tátu a bylo mu divně u srdíčka.

Potom les nechali za sebou.

Před lesovnu jim vyběhla naproti Helenka s Astou. Obě byly veselé, neměly ponětí o tom, co Pavel právě prožil. Skotačily jako jindy.

Temně hnědý ohař se točí kolem nich, vrtí pahýlem prutu, div mu neuletí a je nesmírně šťastný, že má zas všechny, úplně všechny doma.

Helenka volá: „Asto, posem, k noze!“ jak to zná od taťky. Avšak Asta ji neposlouchá. Vždyť přišel její pán a položil dlaň na její hlavu. Zašimral ji mezi slechy. Dokonce ji poplácal po boku. Ona mu v nestřežené chvilce mohla vděčně olíznout hřbet ruky. To přece stojí za všechny poklady světa, ba i za celý den skotačení s Helenkou.

Pavlíček zaujatě oznamuje: „Helenko, víš, koho jsme viděli? Hádej!“

„Honzíka! Viděli Honzíka! Kde je Honzík!?“

„V lese, Helenko, víš? On tam už zůstane. Má tam svou maminku.“

„Maminka je doma,“ říká Helenka a rozběhne se tam, odkud je slyšet volání:

„Helenko, Asto, kde se zas touláte?“

Rozhlédl jsem se po posluchačích. Nikdo nespal.

„Copak? Vy nespíte?“

„Bylo to smutné,“ řekla Eliška.

„Trochu možná. Ale pravdivé.“

„Potom už Honzík nikdy nepřišel?“ ptala se Linduška.

„Nikdy.“

„Škoda.“

„A nezastřelili ho myslivci?“ strachoval se Martínek.

„Už to byl divoký srnec, Martínku, jako každý jiný. Nevím, nemůžu vědět, jak to s ním dopadlo.“

„Čti nám ještě,“ žadonila Simonka.

„To tak! Mělas málo? Víš, holka, kolik je hodin? Ani se neptej. Ráno nevstaneš. Víš přece, kam jedeme.“

„Do zoologické zahrady,“ předběhla ji Eliška.

„Tak honem,“ vypnul jsem počítač, „teď už spát. Ať se vám něco pěkného zdá.“

„O Honzíkovi a o Astě,“ řekla Linduška.

„A o tatínkovi a o mamince,“ řekl jsem já. „A teď už všichni spěte.“

Zavřel jsem dveře.

Když babička do pokoje po čtvrthodině nakoukla, všecko spalo hlubokým spánkem.

Nechala už otevřeno.