Prázdniny pokračují 1/4

Prázdniny pokračují

Ještě než dojedeme do Jihlavy na prohlídku zoologické zahrady, chceme s dětmi navštívit zříceninu Rokštejnu.

Vydali jsme se tam z Panské Lhoty polní cestou a potom lesem po proudu potoka.

Vlevo pod cestou vysoko nad břehový porost čněl mohutný smrk se zdravou korunou, která zdola začínala bohatě ojehličenými třásněmi už nevysoko nad zemí. Mezi pevnými náběhy jeho kořenů se v neprodyšném stínu nedařilo ani stéblu trávy. Také blízké jasany a olše trpěly nedostatkem světla, a proto se odkláněly. Smrk ovládal celé okolí. Panovačnost z něho zelenou aurou vyzařovala do prostoru. Byl to nádherný strom. Jana využila příležitosti a předvedla dětem, jak je možné si od tak silné živé bytosti vyprosit sílu. Vzaly to vážně a pokoušely se babičku napodobit. Rozpažovaly své krátké ručičky, jak nejvíc mohly, hleděly vzhůru do hustých větví a úpěnlivě smrk o tu sílu prosily. Nedaly jinak, musel jsem přijít a kmen s nimi obejmout.

Také zřícenina hradu na skále nad soutokem potůčku a říčky Brtnice na ně udělala dojem. Rozběhly se po jejích zákoutích, šplhaly po zdech, zatímco my jsme byli připraveni chytat toho, kdo by náhodou uklouzl. Ale jejich kůzlečí spárky se po načerpání síly ze smrku chytaly hladkých kamenů pevně a neomylně.

Ten důkladný průzkum jsem jim přál, ale zároveň jsem neměl stání. Začal jsem je pohánět, abychom už šli. Už nějakou dobu jsem s obavou sledoval těžké, hrozivě černé mraky. A zpátky k autu máme daleko.

Když jsme přijeli do zoologické zahrady, ještě nepršelo, ale déšť byl na spadnutí. Zvířata se mi zdála neklidná, hodně jich bylo zalezlých v úkrytech. Čekal jsem, že to, co přijde, nebude obyčejný déšť. Svěřil jsem své obavy Janě. Ani jí se černota nad námi nelíbila. Nevybrali jsme si ten správný den. Teď si musíme pospíšit.

Vraceli jsme se ze zadního konce zahrady, kde si vnoučata dosyta pohrála s kamerunskými kozičkami a na dětských atrakcích, měli jsme za sebou už i prohlídku terária a docházeli k pavilónu deštného pralesa, když to začalo. Než jsme vběhli pod střechu, už nás zkropilo několik velkých kapek.

Vevnitř bylo dusno jako v pravé džungli. Zvířecím obyvatelům to vyhovovalo, my však jsme za chvíli málem lapali po dechu.

Otevřenými dveřmi jsme poslouchali prudké šumění v korunách, na betonové cestě, v kalužích.

Po půlhodině nás čilé pobíhání roztomilých vousatých opiček pomalu přestávalo bavit. Simonka z nedočkavosti vyrazila ven. Čvachtala se v kaluži, na které vyskakovaly veliké bubliny. Obě sestřenky s pištěním vyběhly za ní. Po pár vteřinách se vrátily promoklé. Ještěže bylo teplo.

Potom se déšť zmírnil. Úplně pršet nepřestalo, ale odhodlali jsme se, vyšli do toho stříkajícího mokra, uháněli k bráně a ven, na parkoviště. Nasedli jsme do auta, tam jsem naplno spustil větrák a otevřel obě okna. I tak zůstalo čelní sklo z tolika vody, kterou jsme dovnitř nanesli, dlouho špatně průhledné.

Za Jihlavou déšť přestal. Obloha však zůstávala černá a hrozivá.

Když jsme kousek před Třebíčí projeli Novou Vsí a měli míjet známý rybníček nebesáček, Janu napadlo, když už jsme mokří a je teplo, co kdybychom se zastavili a vykoupali. Děvčata byla okamžitě pro, já s Martínkem jsme odporovali. Ale na nátlak přesily jsem nakonec před cestou k rybníčku hodil levý blinkr a odbočil tam. Holky to přivítaly radostným jásotem. Zastavil jsem na samé pláži, miniaturní loučce, na níž, když někdy jedeme kolem, vídáme opalující se naháče. Dnes tady bylo pusto.

Rybníček to byl opravdu malý. Neměl možná ani deset arů. Jana, že se jí to slovo líbí, vytrvale ho nazývala nebesáčkem, ale on to nebeský rybník nebyl, napájel ho potůček z lesa.

Koupat jsme se šli jen tři: Eliška, Linduška a já. Martin o to nestál a o Simončině vztahu ke stojaté i tekoucí vodě už víme své. My tři jsme se vesele čvachtali a já se snažil, jak se dalo v mělké vodě si zaplavat.

Potom jsme vylezli a honili se po břehu, abychom oschli. Linda, dítě bez gramu tuku pod kůží, byla přes veškerý pohyb skoro modrá a hlasitě drkotala zuby. Vždycky s sebou vozíme deku. Babička do ní Lindušku zabalila a za chvilku k ní strčila i Elišku.

Vtom začaly padat nové kapky. Řídké, ale znovu neobvykle veliké.

„Ujíždíme,“ poručil jsem. Holky naskákaly do auta a teprve tam se za veselého pošťuchování oblékaly. Já jsem řídil, jak jsem byl, holý, v mokrých trenkách.

Dnes už jen občas, když si prohlížíme naše obrázky z toho dusného, pošmourného a pro nás překvapivě radostného dne, vrací se nám ta chvíle, kdy se právě otevíralo nebe nad severní Moravou a Slezskem a několik následujících dní se nezavřelo. Byl pátek 4. července 1997, začínala stoletá povodeň.

Nás na Vysočině nepostihla. Zůstali jsme za okrajem cyklony, která se proti směru hodinových ručiček otáčela po několik dní nad východní Moravou a západním Slovenskem, čímž její dešťová fronta největším náporem narážela od severovýchodu na Jeseníky a Beskydy a do toho malého území pouštěla bez ustání miliony a miliony kubíků vody. Lesy vodu zadržovat nestačily, tekla po svazích, rozmělňovala, prohlubovala a rozšiřovala erozní rýhy, vyrývala nové, podemílala kořeny, vyvracela porosty, strhávala celé stráně, odnášela půdu, vpadala do potoků, přeplňovala levostranné přítoky Moravy a dál se soustředěně valila jako kalný veletok. Ne korytem řeky, to jí nestačilo, ale širokým územím, které jí kdysi patřilo celé. Vzedmutá vlna se s malým zpožděním za nekončícími lijáky v horách valila neomylně tudy, kudy jí bylo před věky ustáleným sklonem krajiny určeno. Bořila a utápěla pyšná lidská sídla, útulné domovy tisíců do té doby šťastných rodin a válcovala pokojný život lidí a zvířat ještě dlouhé dny po skončení deště. Člověk už nemohl katastrofě čelit, mohl jen zachraňovat a potom napravovat. A vyslovoval upřímně míněná předsevzetí. Ta však do roka neplatila. Zas mnozí obnovovali a stavěli svá sídla všude, dokonce v místech, která patří jenom řece. Uvěřili statistice, že za života jejich a jejich dětí možná druhá taková sodoma, nazývaná stoletou vodou, nepřijde. Možná je to pravda. Jenže pohybům v zemské atmosféře jsou lhostejné lidské míry času, ať rok, hodina či den, nic pro ně neznamenají žádné výpočty, žádná statistika. To ony jsou vládci Země, ne člověk. Ten svou pýchou jen přiživuje odvěké katastrofy a jejich příchody urychluje.

Za rozvodím se jako druhý veletok valila k severu do Polska Odra. Jejím nejničivějším přítokem z Jeseníků se stala Opava, posílená neméně dravou Opavicí. Ty dvě řeky nesly hlavní nápor vody z hor a po zanechání mnoha neštěstí a nářku už cestou ke Krnovu se spojenými silami rozlily, a tak proudily městem. To se octlo pod vodou. Také telefonní ústředna. Přímé spojení s našimi blízkými se nedalo navázat. Nikdo z nich neměl ještě mobilní telefon. Jen jsme sledovali televizi a stávali se bezmocnými svědky toho, jak voda na tom zalidněném soutoku stoupá. Měli jsme starost, Elišce ani druhým dětem jsme to však nedávali příliš najevo. Stačilo, co samy v televizi viděly a slyšely.

V sobotu odpoledne jsme Martínka s Linduškou odvezli rodičům do Brna, aby je, jak bylo původně naplánováno, mohli vzít ke druhé babičce, do Humpolce. Těch dvou míst se záplavy nedotkly. Také my v Třebíči jsme s dvěma zbylými holčičkami, jak se dalo, žili normálním životem. Jenom nás trápilo, že nevíme, co je s našimi v Krnově.

Nejistota skončila ve čtvrtek 10. července, kdy se konečně ozval Kája. Volal z Opavy. Za ním stála fronta, čekající na jediný telefon. Musel být stručný. Všichni jsou v pořádku. Vylíčil však, že je třeba hodně zařizovat, aby se dalo lidsky žít, až voda klesne. Také jejich sídliště Pod Cvilínem to postihlo, až po přízemní byty je pod vodou. Prosil nás, abychom si Elišku ještě pár dní nechali. Když babička s ulehčením odložila telefon a sdělila nám tu zprávu, Eliška skákala tak, až jsme ji museli napomenout, aby se neprobořila k sousedům. Nemenší radost, že zůstávají, měla, toseví, Simonka.

V neděli nám Brňáci znovu přivezli své děti a veselé prázdniny v Třebíči pokračovaly, jako by na světě nebylo žádné trápení, žádné starosti ani zoufalství.