Prázdniny pokračují 4/4

Tak jako je Jana zapálená do pěstování kytek všeho druhu a­ nemá-li skutečnou zahrádku, n­edá pokoj, dokud si nepořídí malou náhradní v lodžii ze staré ledničky nalezené na smetišti, kterou jí za cenu porušení několika dopravních předpisů s hlavou vystrčenou z okna dovezu v otevřeném předním kufru škodovky a pak ji spolu vysoukáme do třetího patra, t­ak se stejnou vervou si v bytě skládá a opatruje STĚNU RADOSTI. Na té ovšem nepěstuje kytičky vykoupené nebezpečím havárie, ale vystavuje jiné poklady: fotografie vnoučat, pohlednice, přání k Vánocům, Velikonocům, narozeninám, svátkům. Čas od času, když na té barevné stěně začíná být už málo místa a paní pošťačka přináší nové a nové obrázky a ona už nemá kam je připínat, udělá v tom pořádek: přání a pohlednice staršího data uloží do jedné z těch krabic, co jich má doma natahaných čert ví odkud stovky, a už se těší na další přísun. To však není celé, ona obrázky nejen dostává a vystavuje, ona je hlavně nezapomíná posílat. Pokaždé ji napomínám, ať si uvědomí, že ty obšťastňované vlastně nutí, aby jí tu její radostnou stěnu na své náklady zaplňovali, a ptám se, jestli jí nevadí, že to někoho třeba obtěžuje.

„Nevadí,“ říká prostě a popravdě.

Ve svých pověstných stolních kalendářích, jež každoročně při koupi vybírá takové, aby měly pro každý den dostatečně volnou plochu na její vlastní zápisy, a tím pádem aby se tam vždycky všechno důležité našlo, má dopředu barevně zvýrazněná data narozenin a svátků všech příbuzných a známých, proto nikdy na nikoho nezapomene. To je od ní, přiznávám, hezké. Jenže k tomu ještě dvakrát do roka posílá víc než třicet přání k svátkům najednou. Budiž jí připočteno ke cti, že když je má na hromádce před sebou napsané a zkontrolované že jsou všecky, zamyslí se a po chvíli se spravedlivě rozhodne, že jimi raději podělí dva nebo tři poštovní úřady.

Nám někdy těch přání přijde také tolik, jen poslední dobou už to prořídá. Z toho je trochu smutná a lituje stálého zdražování poštovného, ale za čtvrt nebo tři čtvrtě roku zas rozešle přání všem příbuzným a známým a těší se na jejich stoprocentní ohlas na své stěně radosti.

Má ještě jedno neobvyklé zařízení. Jmenuje se OBÁLKA RADOSTI. Do ní každý měsíc ukládá z našich společných příjmů sumu peněz, na jakou si toho roku troufá. Při jejím úsporném hospodaření jde o docela pravidelný přísun. Ta obálka slouží jednak k mírnému obdarovávání vnoučat na Vánoce a narozeniny, za druhé na společné výlety. Na těch nám pak dopřává, co hrdlo ráčí. O finanční záležitosti se Jana stará sama, všechna vydání poctivě zapisuje, každý měsíc pokladnu uzavírá, a buď jí to na korunu vyjde, nebo nedá pokoj, dokud si nevzpomene, co po kterém nákupu náhodou nezapsala. Pro rodinu je to velké štěstí, to já bych nedělal a kdo ví, jak bychom pochodili.

Oslavy narozenin jsou pro ni radost, těší se na ně víc než oslavenec. Hlavně na dort. Ne že by ho jedla, dělá ho přece pro ty ostatní, a kromě toho má ten svůj zákaz, ten neplatí jenom pro lesní bobulky. A tak při výrobě ani drobeček neochutná, a když si není chutí jistá, dá kontrolně ochutnat dětem nebo mně. Těší se na tu radost, až se jí dort povede podle představy. Povede se vždycky, jak by ne! Vymýšlí, fantazíruje, hledá nápady, radí se s Miluškou či Taňulkou jaký tvar se bude hodit, a když je s tou představou spokojená, tak ji ve své laboratoři během jednoho dne stvoří. Toho dne chodíme kuchyní po špičkách, abychom ji nerušili, ale je to často zbytečné, ona je ochotná klidně se bavit, není nervózní, protože už je v ráži, už je jí všechno jasné, už uskutečňuje, co si pracně vymyslela.

Jejím dortům se žádný nevyrovná. S výjimkou některého od Milušky, která řízením osudu a naprosto proti našemu očekávání se až po třicítce při svých jinak výhradně psích a koňských zálibách dobrala také k radostnému vaření a pečení.

Když má pak dort uložený v bezpečí a chladu, chystá pohoštění. Peče sladké zákusky a připravuje obložené chlebíčky. Ovšemže přivítá, když se jí na pomoc hlásí Kačenka, Klárka, Eliška nebo Linda, někdy i Martin.

Hlavnímu bodu pohoštění uctivě říkáme nipačák. Velký tác paprskovitě obložený několika druhy nakrájených salámů, klobás, rybiček a sýrů, také rozčtvrcených vajíček natvrdo, a všechno to musí barevně ladit s nakrájenou zeleninou. Každý si může brát, čili zobat, čili (po Janiném, severomoravskoslezském) nípat, na co má chuť.

Zlatý hřeb večera, dort pro oslavence, je někdy jen obyčejný kulatý, zato dvou nebo tříposchoďový, jindy je to otevřená kniha, podkova, srdce, kytara, také koňská hlava už se vyskytla, podle fantazie, která Janu vedla.

Jednou to byl pro malou Klárku ježek, i s bodlinami. Tenkrát si milující babička užila nejen radosti, ale i úzkosti. Ne z výroby, ta se jí podařila na jedničku, ježek byl, až na nadživotní velikost, málem k nerozeznání od živého, ale potom, když jsme ho na oslavu vezli z Třebíče na Ježník, to byla situace! Větší část cesty vede k severu, jeli jsme dopoledne, a tak slunce sálalo do pravého okna přímo na Janin klín, kde tu nádheru na podnosu opatrovala. Ani intenzivní větrání nepomáhalo. Ujížděl jsem jako k ohni a koutkem oka znepokojeně sledoval, jak milý ježeček Janě na klíně měkne, jak se mu bodlinky zkracují, pozbývají tvar, špičky se jim zakulacují a Jana nad tou proměnou vede nešťastné řeči… Stihl jsem to tenkrát v rekordním čase, ale i tak bylo pozdě. Bodlinky se změnily na beztvaré hrbolky a tělo se doširoka rozkydlo.

Když babička Klárce příšerku se schlíplým rypáčkem a vypadlýma rozinkovýma očičkama podávala, musela jí napovědět. Holka totiž hádala, že jí vezeme hezkou velkou ropušku.

Tato zkušenost provždy rozhodla, že už žádný dort se nikam nepoveze. Buď se narozeniny oslaví u nás, nebo dort nebude. Což by byla velká škoda.

Od té doby se každá opravdová vnučičí oslava, i kdyby měla být trošku mimo termín, konala pouze a výhradně u nás v Třebíči.

Ale teď už jsme dál, tady v Petrovicích cítíme stále víc, jak ty děti odrůstají, jak se mění, jak už má každé z nich svůj život a plno svých zájmů a povinností. Ale přicházejí k nám dál, a zdá se nám, že rády. Snad proto, že nikoho nenutíme, nikoho nelákáme, jezdí k nám o své vůli. Ne jen kvůli nám, to víme. Táhne je sem příležitost sejít se mezi sebou. Starší děvčata už také přišla na to, že se za nimi stahují kluci z našeho sousedství i městští prázdninoví kamarádi těch kluků. Dělá jim to dobře a tajně je sledují, jak posedají na zábradlí mostu a vedou řeči, jak na sebe občas šikovně nebo nešikovně něčím upozorní a přitom čekají, jestli některá nevyjde před dům. Klárka, ta má pro ně jenom pohrdání. „Debílci,“ říká a hledí si svého. Druhé jsou přístupnější. Někdy se s nimi až do noci vybavují z okna v pokojíčku a domlouvají schůzku na zítřek, ke které stejně většinou nedojde, protože my si naplánujeme nějaký výlet a kluci pak s otevřenou pusou koukají na projíždějící auto, z něhož jim holky jen mávají, upřímně řečeno, bez velké lítosti.

Když se občas probírám Janinými fotografiemi nebo nahlédnu do její slavné knihy návštěv, mám před sebou přehlídku zážitků, které nás dva stále obohacují. A my bychom rádi, aby i ty děti, až docela dospějí a my s nimi nebudeme, někdy si ten či onen ve chvilce ztišení z hloubky vyvolaly. Tajně si představujeme, že ani pod shovívavým úsměvem pak dočista neskryjí skutečný ohlas těchto doposud současných příběhů, co teprv doznívají.