Co s nabytými pozemky 1/4

Co s nabytými pozemky?

Sotva jsme se do Petrovic nastěhovali, musel jsem odrážet pokusy o nátlak ze všech stran, abychom nabyté zemědělské pozemky náležitě využili, nejlépe k chovu domácího zvířectva.

„Dvě tři ovce, beran, každý rok jehňata, něco zabít, něco prodat,“ to byla první slova našeho Jardy, když si tu latifundii prohlížel.

„Anóó, ovečky!“ znělo sborem, nejhlasitěji od Klárky a Kačenky.

„Vy byste chtěly zabíjet jehňátka? Co mi to povídáte?“

„Zabíjet né, prodávat.“

„A co takhle koně, koně byste nechtěly? Stáj přece máme, tak proč ne třeba koně?“

„Však tady byl,“ postavila se na jejich stranu má drahá žena, jako by mě neznala, „též prasátko, králíci a slepice. Podívej se, Jaroušku, jak je chlívek zachovalý, ještě by se to tu dalo zprovoznit.“

Muselo jí být jasné, jak pochodí, ale zkoušela to za příhodné konstelace, kdy za zády cítila podporu.

Ona se totiž i Taňulka najednou octla na straně zapálených chovatelů dobytka v Petrovicích. A policajt Dan, i ta Miluška. Ani jsem je nepočítal, kdo všichni stáli kolem a fantazírovali o budoucí petrovické farmě. Všichni zkoušeli, jak se k tomu postavím.

„Dobře víte, že ne,“ odbyl jsem je teď už nevrle a otočil se od nich.

Dělali, jako že to byla jen legrace a trošku se stáhli. Pro dnešek.

Za čtrnáct dní, když se v sobotu na vzdálenost pětatřiceti kilometrů „stavili na kafe“, přišli s novým nápadem: „Kozy! Pár koz by se sem úžasně hodilo. Umíš si představit, jak by to tu ožilo?“

„Sedlačit nebudu!“ přerušil jsem rozvíjení těch úžasných myšlenek.

Za dalších čtrnáct dní přišli s objevným návrhem, prý u kohosi kdesi mají kamerunské nebo jaké kozičky, krásné, roztomilé, a nebyly by drahé. Zapadly by sem perfektně. Měli byste tady atrakci. A ty děti, jak ty by si s nimi užily!

„To tak, s děckama mě vydírejte! A starat se bude kdo?“

„Vždyť to nic není,“ prohlásila má znejmilejší, „v létě se napasou samy a na zimu nasušíme seno, tak jaká je s tím práce?“

Taková lehkomyslnost mě dopálila: „Vy teda nedáte pokoj. Víte, co udělám? Založím na pastvině les a máte po ptákách.“

Jarda-lesák se upřímně zhrozil, že bych mohl chtít v tak úzkém zastíněném údolí zakládat u samých domů další les.

„To tady máte málo lesa?“ Nevěřil, že to myslím vážně.

Třebaže jsem mu v duchu dával zapravdu, nemohl jsem si pomoct, musel jsem nějaký radikální řez udělat, abych se jednou provždy zbavil hrozby sedlačení, do něhož by mě nepřestali nutit. Dal jsem tedy najevo, že si legraci nedělám.

„Jestli má být pastvina využitá, bude to tak nejlepší,“ řekl jsem a už jsem věděl, že to ze mě mluví má stará posedlost, která je z přísně lesnického hlediska asi naivní, ale to mi nevadí. Teď mám příležitost jednat na vlastní pěst, bez těch svazujících konzervativních pravidel. Tady si konečně vyzkouším, jak se příroda sama už od začátku vypořádává s pestrou směsicí dřevin. Tak jsem si to řekl a předem jsem věděl, že se neudržím a stejně do toho přírodě sem tam promluvím, aby bylo taky trochu po mém. Důležité bylo, že mi v tom nikdo nemůže bránit, protože se to bude dít na mém vlastním majetku. A řekněte mi, kdo z lesníků-důchodců si totéž může dovolit?

Co s tím lesem jednou bude, jestli ho tu strpí nebo zlikvidují, takovou starost jsem si připustil jen velmi okrajově. Už jsem o tom nediskutoval a rozhodl jsem se začít hned.

Věděl jsem samozřejmě, že to nebude les přírodní, vždyť už první impuls k němu dám umělý, ale mohl by se mu později – p­okud se bude dařit – a­spoň vzdáleně blížit.

S tím prvním impulsem mi pomohla i má jinak dost vzpurná žena, která by raději viděla u chalupy nějaké zvířectvo, o něž by se mohla starat a z něhož by byl případně užitek. Postavila se však na mou stranu, protože mě miluje.

Kousek lesa, jak známo, máme. Tvoří ho pět druhů listnatých dřevin. Už tím má blízko k přirozenosti. Každý z těch stromů obsahuje kolem kubického metru dřeva, některý dva, některý víc. V mezerách a na kraji bují podrost složený z lísek a osik, ale jsou tam též javory a jasany, čímž je napůl vyhráno, protože dobrý hospodář je schopen takový les při pozvolné nenásilné obnově udržovat skoro bez práce a zbytečných výdajů takřka natrvalo.

Ten les vyrostl divoce, jako mnoho jiných, a to na jedné z kamenných mezí, jež tu jako staré majetkové hranice rozdělují krajinu stovky let a jen pozvolna se rozpadají. Do takřka ideálního stadia dospěl hlavně proto, že si ho nikdo moc nevšímal, že v něm hlavní slovo měla příroda.

Teď už některé stromy dozrávají k těžbě. Ne ovšem jednorázové, jak si doposud představuje většina lidí, dokonce i lesníků. Já ve svém lese budu těžit zásadně výběrem jen zralých stromů.

Prohlédl jsem si je a hned jsem viděl, které je třeba skácet. Když odtud vezmu ty nejrozpínavější, nic se nestane, jen podrost si volněji vydechne. Po rozřezání, rozštípání a vyschnutí mi dobře poslouží k zatápění v kotli ústředního topení. Jejich cenné kmeny by si ovšem zasloužily jiný osud, než shořet v kotli, ale jak je odtud dostat? A komu po jednom prodávat? Vyplatilo by se to? Sotva. Takto budou za daných podmínek k nejlepšímu užitku.

Ten můj les se táhne v úzkém proužku podél pastviny hned pod státním lesem. Není ho moc, jen pět a půl aru, ale svým bezprostředním sousedstvím s pozemkem dole, který chci zalesnit, tvoří ideální základ, na nějž jednoduše navážu.

Umiňoval jsem si, že nový les musí být ještě pestřejší, než starý: hlavně do něj dostat buk, ten mi tu chybí. A jehličnany.

A už jsem se kochal představou, jak zalesním postupně celou pastvinu, abych jednou provždycky odrazil všechny nepatřičné nápovědy a připomínky.

Když jsem však trochu vystřízlivěl, přiznal jsem si, že stínu je opravdu v našem údolí nadbytek. Měl bych zalesnit nanejvýš horní půlku stráňky.

Řekl jsem to nahlas a Jana mi honem dodávala kuráž, abych si to nerozmyslel: „To je nápad! Neboj, ten zbytek dole necháme jak je, kosit ani vypásat to tam nebudeme.“

„Ano? A co tomu řeknou lidi?“

„Nikomu po tom nic není.“

Taková řeč se mi líbila, tak jsem v euforii slíbil aspoň ten dolní pásek bývalého políčka, tu rovinku nad kamennou zídkou sousedů Černých, přeměnit pravidelným sečením na pěknou zelenou loučku. Seno budeme ukládat na půdu nad chlívkem, a když nic, aspoň děcka budou mít pro morčata. Přebytky zavezeme do kompostu, spálíme nebo jinak zužitkujeme, hlavně abychom aspoň naoko vpluli do sousedských zvyklostí vesničanů.

„To jsi miláček. A já si tady nad brankou založím takové maličké arboretko z nějakých exotek co kde najdu a co mi dovolíš vyrýpnout. Souhlasíš?“

Souhlasil jsem, jak by ne.

„Není žádný spěch, budeme si s tím jenom tak hrát, po kouskách, podle chuti a nálady, nemusíme strhat všechno najednou.“

Tak jsme se hezky domluvili a dali se do práce.