Co s nabytými pozemky 2/4

Použití pomocných a krycích dřevin byl pro mě zásadní krok.

Už koncem léta jsem nakopal plošky pro zasetí břízy. Jelikož jsem si jako pozůstatek ze svého lesnického působení na Vysočině přivezl zachovalou sekeromotyku, šlo mi to dobře. Po stranách, odhadem na metr od sebe, jsem sekerou dvakrát třikrát za sebou po přímce nasekl drn, násadu otočil a tou protější motykou drn po kouskách podkopával, podebíral a přivaloval k sobě. Byl ho možná pokaždé celý čtvereční metr. Pod drnem byla podle očekávání kamenitá, ale kyprá půda.

Když jsem tak několik ploch připravil, osel jsem je čerstvě natrhanými, v dlaních rozemnutými šištičkami březového semene.

Dobrý by tu pro začátek byl také jeřáb. Jenže ten ke zdárnému vyklíčení musí projít zažívacím traktem kvíčal nebo jiných drozdovitých. Poradil jsem si: zralé malvičky jsem dal do zavařeninové sklenice zkvasit a někdy v zimě, když se mi podle ustávajícího kvašení zdálo, že by obal tvrdých semínek už mohl být dostatečně nahlodaný, naplácal jsem ten kašovitý maglajz na sníh do míst, kde jsem pod ním byl schopen rozeznat prohlubně s vysetou břízou. Hotovo. Na jaře při klíčení se to samo vytříbí.

Mezi osetými ploškami jsme zjara a potom na podzim – a­ další jaro a další podzim – s­ázeli, co jsme kde po lese našli či dostali od Jardy z krnovských Městských lesů, od Milušky z nechtěných náletů v její zahrádce, od společného přítele Vladimíra Šabackého, který má své lesní „arboretum“ u chaloupky na Zátiší na Třebíčsku.

To již uplynulo pár let od doby, kdy za minulých majitelů přestala být pastvina pravidelně vypásána ovcemi (a taky vietnamskými prasátky) a v mezírkách v drnu se pozvolna začaly objevovat lesní dřeviny zaseté ptáky, větrem či prostým opadem semen.

Dohromady s těmi ručně vysazenými se tu uchycovala opravdu pestrá směs: jasany, javory mléče, javory kleny (ty z místních zdrojů i parkové od Milušky, s fialovými ruby listů), jilmy od Jardy, smrky, lípy, břízy, buky, modříny, třešně ptačí, také janovce, šípky, hlohy, exotické borovice černé a ještě exotičtější borovice vejmutovky, od Vladimíra jeden tis (druhý máme na skalce) a možná (!) dva cedry libanonské (u těch se teprve ukáže, za co jsme je kde omylem vyměnili, zatím vypadají jako smrčky). Též americké duby červené vypěstovala Jana v truhlíku ze žaludů posbíraných u známých lesníků v Železných horách.

Aby nechyběla připomínka na mé mnohaleté působiště, přivezli jsme si z první návštěvy Třebíče i několik jedliček, které jsme vyzvedli na Hošťance v zářezu cesty, kde by je nic dobrého nečekalo.

Několik jedliček máme též z nedaleké „exobory“, za jejímž plotem, tedy mimo dosah zvěře, převádějí karlovičtí lesáci stejnověký smrkojedlový les na tvar výběrný.

A obyčejná borovice lesní? V Petrovicích není téměř k nalezení, pro ni jsme si zajeli do Nízkého Jeseníku, jehož lesy sestávají z vynikajícího ekotypu borovice heraltické, tam jsme z náhodného vývratu úctyhodných rozměrů sebrali šišky a doma si z vyluštěných semen vypěstovali sazeničky.

Ale to ještě není všechno. Máme také borovici nejvzácnější, z rezervace na ostré suťové špici Suchého vrchu. Na osamoceném vrcholu, strmícím nad Černou Opavou na kraji Medvědí hornatiny, v původním, lesníkem nedotčeném lese, který sice netrpí nedostatkem vláhy, zato mrazivými zimami a studenými léty, našla Jana na balvanu malinký semenáček. Statečně vystrkoval svých pět měkounkých jehliček nad mechový polštář. Ve vlahém bezpečí se mu podařilo vyklíčit, ale dál už průbojnou špičkou kořínku marně tápal po kameni pod sebou, aby našel nějakou škvírku se špetkou hlíny.

„Tady bys, chudáčku, nepřežil.“

Opatrně ho i s kouskem mechu vzala a dobře zabalený snesla do našeho laskavého údolí. V truhlíku s hlínou mu denně domlouvala, a když z něj vyrostla pěkná sazenička, vysadila ji na kraj kultury do sousedství svého arboretka. Teď si tam roste, má se k světu a my jsme žádostiví zvědět, které vlastnosti z těch, co zdědila za tisíce generací v extrémních podmínkách, si tady zachovala. Zatím se neliší od boroviček heraltických, pořád je to tentýž biologický druh jako ony – typická borovice lesní Pinus silvestris L., nic víc, nic míň. Jestli v ní někdy někdo pozná ekotyp „suchovršský“, ukáže až čas.

Duby se na pastvině objevily v hojném počtu po semenném roce 2000. Několik starších sice s javory a jasany roste pod vyspělými stromy ve stínu lísek a janovců, ale ta poslední záplava žaludů vyklíčila venku, na holé ploše. Nejvíc pod dubem, který z dusivého objetí dvou jasanů natahoval větve daleko do volna nad pastvinu. Dnes už je nenatahuje, nejsou tam větve ani dub, pořezaný a rozštípaný již pomalu vysychá v hranicích. Škoda ho, postavu měl sice neforemnou, ale spodek kmene vynikající, za ten se nemusel stydět. Jediné, co z něj neskončí v ohni, je oddenek od pařezu, zbavený kůry, který mi na zadním zápraží slouží za pevný, pohodlný špalek na štípání dřeva.

Mladé doubky se vyznamenávají, rostou jako z vody, předhánějí se v růstu s štíhlými jasany, širokolistými lípami a bujnými buky.

Napolo udušeným stromkům, které jsme zpočátku objevovali v objetí houževnatých šlahounů plazivého ostružiníku nejblíž u lesa, jsme první dva roky zachraňovali holé životy ošlapáváním a ručním uvolňováním z trnitých překážek, ale už mají vyhráno, už se volně rozpínají nad ostružiním.

Jsou tu také lísky a janovce, ale ty pro stromečky nepředstavují tak velkou hrozbu zadušení jako rozpínavý ostružiník, proti jejich útlaku stačí z nich občas odlomit nejdotěrnější větvičku. V jejich stínu se stromky drží, zvlášť buky.

Špatné jsou naopak boučky, které jsme vysadili v přímém dosahu odpoledního slunce. Ty těžko překonávají přemíru světla. Není divu, žily si v pohodlí v lesním stínu a my jsme jim přichystali takový světelný podraz. Měl jsem to předpokládat, vím. Dopustil jsem se chyby, jež nás lesáky tak charakterizuje. Namluvil jsem si – n­e poprvé v životě! – ž­e přece ta troška slunce, těch pár hodin přímého osvětlení denně, nemůže sazenicím vážně ublížit, že jsou to jen takové teorie a tentokrát se to definitivně ukáže. Bohužel, znovu se ukázala pravdivá ta „teorie“. Teď mi zbývá jen doufat, že některé z příliš osvětlených buků přivedou zpátky k bujnějšímu životu ostatní dřeviny dodatečně svým náhradním polostínem.