Co s nabytými pozemky 3/4

Břízky už se, zaplaťpánbůh, objevují. Musím se ale přiznat, málem jsem tomu přestával věřit. První rok jsem je vůbec nemohl najít, jak hustě jejich nakopaná klíčiště znovu zarůstala plevelem. Teď to napravují, z té bylinné změti u země už se vytahují rychlými výhonky.

Avšak s mým druhým pokusem, se síjí jeřábového semene, je to horší. Tady jsem se poučil, že stratifikace kvašením ve skleněné nádobě nemůže soutěžit se stratifikací v ptačích útrobách. Výsledek pokusu je, že těch několik jeřábků, které se tady krčí u země, sotva v čerstvé buřeni rozeznávám. Co s nimi bude dál, nevím. Naštěstí se místo nich rozbujely osiky, které zasel vítr. A také několik jív.

Teď se těším, až mezi vším tím listnatým kypěním přijde čas borovic a po nich smrků. To pak začne motanice! To budu nucen zapojit všechnu svou představivost, abych vznikající mlazinu udržel ve správné sestavě, abych každý stromek pečlivě zhodnotil a po zralé úvaze mu buď pomohl, nebo ho vyřízl.

Tak vida, zas jen já sám. Před chvilkou jsem hlásal, jakou chci nechat volnost přírodě. Ještě k tomu nedošlo a už plánuju, jak na to, aby mi mlazina nezdivočela! Není to trochu protismyslné? Určitě je, ale zavilého pěstitele neodradíte od věčných pokusů prosazovat vlastní představy o budoucnosti lesa, on si při každé příležitosti musí přisadit a potom čekat a vůbec nevědět, jestli se porost v příštích letech bude vyvíjet aspoň přibližně, jak si představoval. Ale právě to čekání a nejistota, to, že si stále není jistý a pak se někdy dočká a skutečnost se zvolna blíží tomu, co chtěl – t­o je pro něho ta pravá odměna. Nemá proč a nemá čeho litovat.

Proto se také teď – m­ísto falešné kajícnosti – těším, až se má kultura stane mlazinou a začnu ji „vychovávat“, což znamená dopouštět se na ní násilí. Jenže – t­o už jste jistě poznali – j­á to jako násilí moc nevnímám. Když do porostu s tím svým výchovným úmyslem vstoupím a zběžně se rozhlédnu, vždycky si zprvu říkám – n­echám všechno jak je, je to dobré. Potom se podívám líp a tuhle nebo támhle mi přece něco vadí, tak to trošku poopravím. Další shluk stromků třeba přejdu bez námitek, ale hned vedle zas mně něco „příšerně“ nevyhovuje, tak se znovu přírodě vzepřu a označím, co se musí odstranit, nebo to rovnou vyříznu. Jaképak je to násilí? Vždyť pouze předbíhám, co by příroda za čas udělala sama.

Vím, že by to nemuselo být totéž, ale nedám si přece ujít vzácné dobrodružství připlést se přírodě do řemesla, no ne?

Tak pořád nevím: mám nebo nemám se kát? Je nebo není se mnou něco v nepořádku?

A to jsem vám ještě neřekl, jak mě jednou prokoukla má milá vnučka Eliška, tehdy jedenáctileté děcko, když mi v závěru své roztomilé básničky k mým předjarním narozeninám předpověděla:

Jak budou vzkvétat luční kvítka,

ty veselit se budeš.

Jak probouzet se budou lesní zvířátka,

ty radosti neujdeš.

To ještě nevěděla, že o něco víc radosti než lesní zvířátka mi přinášejí lesní stromečky.

Ale stejně se nemýlila. Radosti jsem vskutku neušel, když za pár krátkých týdnů po těch narozeninách začala kultura ožívat.

Neumíte si představit, co to je za radost, když se najednou po dlouhé zimě prvními lístky zviditelní listnáče, jejichž útlé proutky jsme ještě po sejití sněhu pouhýma očima málem neregistrovali a když náhle zásluhou těch nových listů vidíme na pozadí slehlého drnu nejen každou větvičku zvlášť a každý jednotlivý stromek zvlášť, ale hlavně vidíme celkové obrysy téměř kompaktních vln vznikající mlaziny, jež jako beranidla pronikají od vysokého lesa dovnitř dobývaného území. Ty vlny jsou sice složené z jednotlivých stromečků, ale to se zdá v tom soustředěném nájezdu podružné a vůbec už je jedno, který jsme sázeli my a který zasel mateřský strom a také jestli ten či onen útvar bojující s bezlesou pustinou sestává z dubů, bříz a jasanů – j­ako tady vpředu blízko Janina arboreta – n­ebo z plevelných osik uprostřed, a pak na konci pastviny. Je to jedno, protože i v houštince osik nacházím tu a tam některou z dřevin, kterým říkáme cílové a kterým osikový stín kupodivu není nějak zvlášť na překážku.

A tak každý ten bojový útvar je pro mě předobrazem konečného vítězství lesa nad pustinou. Vím, co nakonec přijde: ty mlsné jazyky, ty neuspořádané klínovité útvary zárodečné mlaziny, budou se šířit, rozlévat do stran, mezi sebou slévat a brzy docela zaplaví celou horní část pastviny, až potud, kam je pustím.

Tohle tedy to naše vnouče vystihlo, když mi předpovědělo tolik radosti. A to teprve teď všechno začíná!