Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO kočičce Mary
Výběr: Gora
26. 07. 2020
11
18
996
Autor
K3
Den zvířecích přátel.
Bylo to kotě.
Pár kouzelných dní, které jsem s ním prožil se nedá zapomenout. Těžko uvěří nevšímavý a necitlivý člověk, jak silně lze přilnout ke zvířeti.
Už když ho máma přinesla ven mezi lidi, dost podstatně se svým zvláštním zbarvením lišilo od ostatních. Po celém tělíčku bylo pruhované, ale odlišně, než bývají kočky. Na hřbetě podélně a na bocích příčně. A v místech, kde se pruhování křížilo, se mu vytvářely pravidelné čtverečky. Celý jeho kožíšek proto působil dojmem, že je počmáraný vodovými barvami. Všechno dovršoval příčně pruhovaný ocásek a růžový čumáček, jež si ustavičně olizovalo, jako kdyby ho mělo nedostatečně vlhký.
Od ostatních sourozenců bylo odlišné i svým chováním. Stranilo se jich, bylo pořád samo a často naříkavě mňoukalo. Nikdo jiný krom mě ho asi nepohladil a já, hned jak jsem ho spatřil poprvé, jsem k němu přilnul a zdálo se, že i ono ke mně. Předtím by mě ani ve snu nenapadlo vzít si kotě, ale tentokrát jsem se tak rozhodl, jelikož jsem měl pocit, že nás k sobě cosi poutá.
Jinak to ale žádné mimořádné kotě nebylo.
Bylo slaboučké, nemělo se k světu, a mělo podebraná očka, z nichž mu vytékal hnis. Kdekdo se od něho odvrátil s odporem právě proto, ale nikdo se nesnažil mu nějak pomoci. Pravděpodobně přišlo na svět poslední, neboť žádné z osmi ostatních nebylo tak fyzicky slabé a nedokonalé.
Jeho rodné okolí se k němu nechovalo zrovna moc přátelsky. Každý si na první pohled všiml jeho kresby, ale hned nato mávl pohrdavě rukou a řekl, že je nemocné a že nevidí. Kotě snad vycítilo tu nepřátelskou atmosféru a nejspíš z toho důvodu se uchylovalo do ústraní.
Zželelo se mi ho. Zvlášť když jsem viděl, že ani jeho vlastní sourozenci se s ním nijak nemazlili – kousali ho a škrabali drápky přes bolavé oči. Sotva mě tehdy zahlédlo, běželo ke mně, jako by vědělo, že u mě najde útočiště. Kdoví, kde by skončilo, kdybych si ho nevzal...
Jelikož jsem neměl potuchy o tom, zda je to kočička, nebo kocourek, nevěděl jsem jaké mu dát jméno. Prohlížel ho kdekdo, ale nikdo se nedokázal vyjádřit. V té době jsem byl poblázněný angličtinou, a tak jsem se rozhodl, že bude-li to kocourek, budu mu říkat Stripe. To se čte Strajp a znamená to proužek. A jestli naopak kočička, dostane jméno Mary. Když jsem jeho pohlaví nemohl za žádnou cenu identifikovat a už ho hodlal mermomocí nějak oslovovat, začal jsem mu říkat Mary. Lépe se to vyslovovalo a snáze zapamatovalo a jednoduše jsem se přikláněl k názoru, že jde o kočičku.
„Takovou roztomilou hlavičku přece nemůže mít kocour,“ říkal jsem si.
Ještě dřív, než jsem si ji odvezl, vytřel jsem jí dvakrát oči tampóny namočenými v borové vodě. Usedavě přitom mňoukala a snažila se mi mermomocí vytrhnout, ale po „operaci“ tiše předla a byla hodná jako andílek.
Přišel den, kdy jsem Mary natrvalo osvobodil od utrpení, jehož se jí dostávalo od dosavadní neblahé společnosti.
Převážel jsem ji k sobě traktorem. Jenom se přitom bázlivě dívala před sebe, a jestliže traktor nadskočil, zachvěla se a v tu chvíli jsem ji něžně pohladil a promluvil na ni.
Jakmile jsme dorazili na plantáž; což byl jabloňový sad; uzavřel jsem ji v místnosti malého pracovního domku, kde jsem zamýšlel nechat ji asi týden uzavřenou, aby si zvykla a neutekla mi.
Bylo to v pondělí.
Ve snaze dopřát Mary alespoň trochu víc volnosti, otevřel jsem jí dveře do sousední místnosti a pozoroval jsem ji oknem. Viděl jsem, že se moc neseznamuje; usedla na studenou zaprášenou dlaždici a naříkala.
Slyšel jsem nářek opuštěného tvora a bylo mi ho hned zase líto.
Nemohl jsem to poslouchat, tak jsem ji vzal do náruče a konejšil. To na ní okamžitě zapůsobilo. Hned začala zase spokojeně pobrukovat a já jsem šel najít vhodnou dřevěnou bedýnku, abych jí zařídil pelíšek. Našel jsem starý, ale měkký kabát, kterým jsem ji vystlal a Mary do ní položil. Schoulila se a zavřela oči. Druhou jsem naplnil pískem…
Pomalu si přivykala. Přestávala mňoukat a začínala si hrát. Nejprve jenom s tkaničkou od boty, ale postupem času se vším, co se pohybovalo. Zhotovil jsem pro ni jakési kyvadélko na provázku, s nímž si dovedla hrát třeba hodinu. K nemalé radosti jsem si rovněž uvědomil, že se její podebraná očka už téměř zahojila. Dostávala jiskru a obě celému tomu klubíčku dodávala na kráse.
Ve středu jsem Mary pustil poprvé ven. Pršelo, byla zima, a tak venku moc dlouho nepobyla. Chtěl jsem ji nechat porozhlédnout po okolí, a proto jsem ji vzal s sebou asi padesát metrů od domku. Zabýval jsem se svou prací a při tom jsem pozoroval, jak se choulí zimou. Po chvíli opět mňoukala a smutně pozorovala, co dělám. Nemínil jsem Mary zbytečně trápit, a tak jsem ji vzal s sebou na chvíli do místnosti. Hned se přestala třást a jak jsem ji nesl, olizovala střídavě svůj čumáček a mou ruku. Byl na ni legrační pohled. Vypadalo to, že na mě ten svůj jazýček vyplazuje. Později jsem ji naučil, že jakmile jsem ho na ni sám vyplázl, začala si tím svým olizovat čumáček a třít se mi hlavou o nohu.
Když jsem se s ní chvíli pomazlil, odnesl jsem ji zase ven, kam jsem Mary přinesl i misku s teplým mlékem.
Další dny jsem ji pouštěl ven častěji. Postupně se otužovala a zvykala si na okolí.
Jak mě za tu krátkou dobu poslouchala. Kdykoliv jsem zvolal její jméno, hned ke mně běžela a skočila mi do náruče jako děcko. Pokud jsem se na čas vzdálil z pracoviště a potom se opět vracel, běžela mi radostně naproti a já měl pocit, že jsem si ji strašně zamiloval. Byl jsem neskutečně hrdý na to, že právě ke mně cítí takovou náklonnost. Pokaždé, když za mnou přijel někdo na návštěvu, měl jsem až zlomyslnou radost z toho, že neposlechne nikoho jiného než mě.
Na pracovišti, kde jsem byl dočasně sám, pro mě byla Mary skutečnou radostí.
Zahájil jsem postřiky ovocných stromů.
Neměl jsem vlastní zdroj vody, tak jsem pro ni musel dojíždět až na vzdálený statek. V tom případě jsem pouštěl Mary ven.
Naproti domku byl prázdný bazén a vedle něho rostl veliký tis. Při zpáteční cestě mi Mary, která se v tisu mezitím schovala, málem vběhla rovnou pod kola traktoru. Jen taktak, že jsem stačil zabrzdit. Tolik jsem se lekl, že jsem si pro příště nařídil být velmi opatrný.
„Musím ji mít neustále na očích,“ říkal jsem si.
Příště jsem dával pozor a skutečně, Mary vyskočila z tisu přímo pod traktor.
V pátek jsem jí dal několikanásobnou dávku potravy a těšil jsem se na pondělí, kdy jsem zamýšlel nechat ji natrvalo venku.
Ten den započal nádherně.
Již od rána byla obloha modrá a příjemně teplé slunce. Bylo bezvětří a nic lepšího jsem si pro postřik nemohl přát. Nic víc jsem si ani nemohl přát, pokud šlo o Mary. Vždyť popravdě slunce ani pořádně neviděla. Od doby, kdy se narodila, přece skoro pořád pršelo anebo bylo pod mrakem, pochmurno a zima.
Jak zůstala stát, když jsem ji postavil na práh vstříc svítání. Vlídným teplem a ranním světlem předla, jako kdyby do ní vjel nový život. Samou radostí začala pobíhat kolem. Dováděla, pozorovala vrabčáky, jak se učí létat, a byla náramně veselá.
A já mezitím končil postřiky. Při míchání byla Mary u mě a pozorovala mě těmi svými půvabnými kukadly. Kolikrát jsem při tom v práci ustal a musel to hebké tělíčko vzít do hrsti a hladit je. Jak přitom na mě laškovně hleděla a vyzývala mě pohledem: „Pojď si hrát.“
Když jsem nešel, natruc si tím svým nepopsatelným způsobem olizovala čumáček.
Ne vždy však všechno skončí šťastně.
Tenkrát jsem zase dovezl lejtu s vodou, Mary jsem nikde neviděl.
Protože jsem potřeboval utáhnout jeden šroub, zacouval jsem pomalu co nejblíž ke vchodu do domku, abych si vzal nářadí. Náhle jsem si uvědomil její nepřítomnost jaksi naplno. Jak to, že kolem mě nikde není vidět? Obešel jsem postřikovač a uviděl ji asi deset metrů před sebou vedle tisu.
Skotačila na místě…
„Mary,“ zašeptal jsem a srdce se mi sevřelo.
Tančila podivným tancem. Jinak. Trhavě a v křečích. Prudce sebou škubala pouze její zadní polovina. Přední část byla krvavá změť.
V první chvíli mě bláhově napadlo někam ji odvézt a pomoct jí, abych si vzápětí uvědomil svou pošetilost.
Byl na ní hrozný pohled a ve mně se dmuly výčitky. Jak hrozné je vědomí, sám zabít milovaného tvora.
Jedno oko černé jako korálek bylo venku v prachu...
Nemohl jsem se na to dívat. Skočil jsem pro rýč a dosud teplé tělíčko i s ostatky pohřbil do země pod ten tis.
Týden života. První její sluncem ozářený den. Jak mohl být krásný.
Hned následující den, stále rozechvělý bolestným obrazem před sebou, v touze po očistě duše z toho hrůzného činu, sedl jsem za stůl a ze všeho se vypsal.
---
A stala se zvláštní věc. Kočička Mary ožila. Snad to způsobilo moje momentální pracovní osamění.
Po každém ranním příchodu do práce, kolikrát v mlze a dešti; na mě vyskočila z toho tisu a zase se rozplynula. A pokaždé, když jsem přijížděl traktorem, mimoděk jsem zpomalil a dával na ni pozor, aby se mi náhodou ta hrozná věc nestala podruhé.
18 názorů
Teď mě napadlo, jestli nebylo tím, že bylo kotě vzato příliš brzy od mámy. Protože máma ho učí být ve střehu...
Zaujalo mě to "zvířátkovým" námětem, od začátku si říkám, že je to celé
takové "proti přírodě" a tuším, že to bude mít špatný konec. Že se to
v závěru obrátí ve zvířecí duchařinu, mě ovšem překvapilo.
Napsané je to přehledně, čtivě.
Rockerko, to mi bylo 25 a byl jsem ozářen Beatles a Bobem Dylanem:). Děkuju za čtení a hezká slova.
tys mi dal.....slzy jsi mi udělal........tolik je mi to líto...ale..... jsi to krásně napsal....*/********
Děkuji, Luboši. Vlastně kdyby to dopadlo dobře, tak bych to ani nepsal. Děkuju za přečtení a komentář.
Minimálně od poloviny jsem se bál, jestli nepříjde smutný konec. No, bohužel přišel. Člověk nemusí být majitelem čtyř koček, aby si dovedl představit, jak hrozně smutné to tenkrát vylo. Ale napsal jsi to hezky...
Já vám všem děkuju za vaše krásné hodnocení, tolik hezkého jsem nečekal. Mary byla ještě jako batole, bez rozumu. Příliš jsem spoléhal na zvířecí pud sebezáchovy.
Moc krásné a smutné. Zvířátka nám věří a my sami kolikrát selžeme. Taky jsem selhala.
Karle!! Ty nám dáváš...
Na tvém příběhu o kočičce se nedá nic "kritizovat", jen tě pochválit za přístup ke zvířatům a za to, jak jsi to dovedl podat, i když je znát, že Mary ti není lhostejná ani po letech! Díky za příspěvek k Tématickému dni.
Ach jo! Tak už to vypadalo nadějně. Byla ale příliš důvěřivá, navyklá, že jí nic velkého a hrozivého (jako člověk nebo mašina) nikdy neublíží. Napsals to s velkým citem.