Když padá déšť 20a

„Isabel?“

Právě telefonovala ve své studovně, před sebou měla dost nesrozumitelný – a nezáživný – rukopis, ve kterém si udělala poznámky modrou tužkou. Článek „Etika volební taktiky“ nebyl vůbec jednoduchý. Bylo přijatelné volit někoho, koho jste neměli rádi, jenom proto, abyste zabránili někomu dalšímu vyhrát volby? Ovšem že to bylo přijatelné, protože jste vlastně měli rádi toho, koho jste volili. Měli jste ho totiž rádi víc než opozici. Takže základní premisa, že dáváte najevo souhlas, ačkoli ve skutečnosti nesouhlasíte, byla mylná. Tohle váš volební hlas neznamenal. Za normálních okolností by takový článek byl odmítnut, ale napsal ho člen redakční rady a ti museli být bráni v úvahu. Telefonní hovor byl tudíž vítaným vyrušením. I tak se Isabel právě chystala udělat si šálek čaje – od rána už třetí – a tím si chtěla omluvit další přestávku ve čtení. Taky byla samozřejmě roztěkaná hádkou s Cat. Ta byla hrozná a ona se ji snažila vytěsnit, ale nešlo to, v podvědomí zůstávaly obavy. A Jamie ještě nezavolal.

Přála si, aby to byl Jamie, ale poznala Tomův hlas. „Chtěl jsem vám zavolat, abych vám poděkoval. Byl to nádherný víkend.“ Dále řekl, že to pro něj byla radost – a ovšem i pro Angie – o čemž Isabel pochybovala, byla si jistá, že Angie by byla šťastná, a možná ještě šťastnější, kdyby tam vůbec nebyla. Poté se Tom odmlčel, ale jen krátce. Nakonec dodal: „Dnes jedeme do města. Nevím, kolik máte práce…“

Podívala se na „Etiku volební taktiky“. „Uvítám přestávku. Pokud jste měl tohle na mysli.“

Tomův hlas zněl potěšeně. „Ano. Můžu se zastavit?“

Isabel trochu váhala, nikoli kvůli tomu, že by Toma nechtěla vidět, ale kvůli tomu, že si nebyla jistá, co tím sleduje a zda s ním jede Angie. Ale on odpověděl na nepoloženou otázku:

„Jenom já, bohužel. Angie jde ke kadeřnici a potom má nějaké nákupy. Takže vám budu k dispozici jenom já.“

Domluvili si hodinu a Isabel šla do kuchyně postavit vodu na čaj. Bylo jí jasné, že Tom jí nevolal jen kvůli běžnému popovídání. Vypadalo to, že chce mluvit o něčem konkrétním. Ale nevěděla, co by to mohlo být. Během víkendu spolu hodně konverzovali a docela si rozuměli, ale nic z toho nebylo tak závažné,aby v tom museli pokračovat. Navíc člověk nejezdil do města jen proto, aby pokračoval v načatém rozhovoru.

Udělala si čaj a zamyšleně se vrátila do studovny. Má ještě tři hodiny, než přijede Tom, tak může dokončit editaci článku „Etika volební taktiky“. Další možností bylo nechat článek tak a dát ho do tisku ve stávající podobě. To by jistě potěšilo autora, ale snížila by tím svou vlastní úroveň – možná si tento článek stejně nikdo nebude číst a tudíž si toho nevšimne. Nebo přečte? Existovali lidé, kteří nemysleli na nic jiného než na to, jak správně volit, zbožňovali to. Psefologové. Vzdychla. Tak se jim říkalo.

Tom zastavil u jejího domu ve tři, přesně jak se dohodli. Isabel dokončila editování článku a s výsledkem byla spokojena. Co bylo nezáživné a nesrozumitelné, to stejně nezáživné a nesrozumitelné zůstalo, takže na tomto poli to žádný velký úspěch nebyl, ale stačilo to. Bylo parné odpoledne a vzduch byl nehybný. Mohli si sednout na zahradu do zahradního domku a pít čaj a Tom mohl říct to, co chtěl. Na chvíli začala fantazírovat. Mohl třeba říct „Odcházím od Angie ve velkém stylu. Trochu se tím cítím vinen. Ale uvědomil jsem si, že… že vy jste jediná, kterou chci. Co vy na to?“ A ona by odpověděla: „Drahý Tome, je mi to líto. Angie má určitě smůlu, ale je to tak. Já mám přítele, a proto nemohu přijmout vaši laskavou nabídku. Každopádně děkuji.“ Zasmála se té legrační představě. Absurdní představy jsou zábavné, pokud se jim člověk příliš neoddává. Lidé snadno mohli svým fantaziím propadnout – pár takových znala.Chudák její neurotický známý Mark, který byl adoptovaný, věřil, že je synem bohatého glasgowského majitele loděnic, který ho opustil a nezanechal mu ani dědictví. Věřil, že to bylo pro nedostatek důkazů.

„Jste oblečen akorát na čaj v zahradě,“ řekla Tomovi, když ho uviděla. Měl na sobě bílé lněné sako, bílou košili rozepnutou u krku a volné béžové kalhoty. Všimla si, že sako je drahé, bylo z mačkaného materiálu, a pásek, který měl zastrčený v pase kalhot, měl značku jachtařského klubu.

Zasmál se. „Mám doma panamský klobouk, ale nenapadlo mi, že bych ho mohl potřebovat ve Skotsku.“

Pozvala ho do zahrady, která to odpoledne vypadala ospale. Zahradní domek byl útočištěm jejího otce a stál na konci trávníku, oddělen rododendrony a vysokou kamennou zdí od sousedů, což mu dodávalo soukromí.. Toto bylo pochopitelně teritorium Bratra Lišáka a jednoho roku se tu objevil i s liškou, kterou Isabel nikdy neviděla, vyvedli spolu pod základy domku mláďata. Slyšela je tam škrábat, když seděla ve svém křesle a přemýšlela o jejich teplém, pohodlném doupěti, o lišce, Sestře Lišce, která, jak předpokládala, jim olizovala pyšně kožíšky, viděla jejich malá očka už v tomhle věku plná vědění a moudrosti.

Zalila čaj vodou a podala šálek Tomovi. Do té doby jí nenapadlo, že pít čaj při obrně by mu mohlo dělat problém, ale teď viděla, že když si dá šálek k ústům, musí ho držet na straně. Všiml si, že ho pozoruje.

„Musím dávat pozor,“ řekl. „Když se mi to stalo poprvé, rozlil jsem kávu po celém stole. Už jsem si zvykl.“

„Omlouvám se,“ řekla Isabel. „Nechtěla jsem na vás civět.“

Hned ji uklidnil. „Nevadí mi to. Připomíná mi to, že je to jen malý rozdíl v porovnání s tím, co všechno dělat mohu. A pokud jde o můj znetvořený obličej… určitě jsme oba v životě viděli daleko horší věci. Lidi, kteří měli v obličeji popáleniny. Liliputáni. Pomyslete na to, s čím vším se musejí vypořádat. Lidé jsou při pohledu na ně v rozpacích a nevědí, jak s nimi mluvit.“

„Ale přístup k nim se už určitě změnil.“

Postavil šálek. „Víte, než se mi tohle stalo, neměl jsem ani ponětí, jak lidé s… s postižením musejí neustále bojovat. Pohledy. Soucit. Je těžké to přijímat. Myslí to dobře, ale my o to nestojíme. A přivedlo mě to také k tomu, že jsem začal přemýšlet o věcech, které mě do té doby nezajímaly. Dallas patří do oblasti amerického Jihu a já jsem si nikdy neuvědomil, jaké to bylo pro černochy žít ve světě bílých. Teď vím, že si to aspoň trochu dovedu představit. Trochu pozdě na to, aby člověk určité věci pochopil. Ta moje nemoc – defekt lícního nervu – mi vlastně umožnila zmoudřet. Zajímavé, že? Moudrost lícního nervu.“

Nic na to neřekla, ale přesně věděla, co tím myslí. Umět se vcítit do druhého, do jeho prožitků, to byla ta pravá moudrost, o které lidé většinou nemluvili, nikoli mravnost, možná proto, že moudrost se nehodila do okázalého světa, kde se hledělo na efekt. Volíme stále mladší politiky, protože vypadají dobře v televizi a jsou bystří. Ale měli bychom si naopak vybírat lidi moudré. Ti však v televizi dobře nevypadali – byli šediví, vrásčití, zamyšlení.

Tom opět zvedl šálek a podíval se do něj. „Cesta do Skotska pro mě byla důležitá,“ řekl. Málem jsme jeli do Francie, ale rozhodli jsme se tento rok pro Skotsko.“

„Tarwim je krásné místo. Určitě jste tam spokojení.“

Napil se čaje. „Ano, dům je pěkný. Ale o to nejde. Přimělo mě to tam k přemýšlení.“