Když padá déšť 21a

Zavolal Jamie. Bylo to krátce poté, co Tom odešel a Isabel dala šálky a čajník do myčky a vrátila se do studovny ke své práci. Říkal, že by s ní rád šel na večeři, pokud má čas. Samozřejmě že čas měla, ale snažila se to nedat najevo příliš rychle. Ale i tak to dost rychlé bylo.

Na Jamieho návrh se sešli v restauraci St Vincent Bat v jeho části města. Byl to malý bar ukrytý na konci hlavní třídy, která vedla z kopce od George Street. Tato ulice končila architektonickým skvostem, impozantním kostelem s vysokými pilíři na St Vincent Street. Kousek od něj stál skromnější episkopální kostel, také známý jako kostel svatého Vincenta, kde se konaly významné obřady. Bylo to rovněž sídlo poněkud excentrického řádu svatého Lazara, jehož členové chodili v procesí v ozdobeném rouchu a jejich názory byly blízké dvorným a neškodným templářům, jak je Isabel hodnotila. Také určitě usilovali uspokojit dvě základní mužské touhy – sdílet tajemství a patřit do nějakého společenství.

Odpolední počasí bylo slušné a když šla Isabel ulicí George Street, bylo severní nebe ještě plné světla. Bylo krátce po osmé, ale stmívat se začne nejdřív v deset, a dokonce potom bude tma protkaná tlumeným světlem, v severním Skotsku mu říkají simmer dim, letní šero. Vzduch byl teplý, ale měl v sobě jistou svěžest, která připomínala, že je člověk ve Skotsku.

Dveře do baru byly otevřené dokořán a několik lidí sedělo venku na kamenných schůdcích a užívalo si večerní teplo. Jamie byl už uvnitř, seděl u stolu hned vedle dveří a před sebou měl sklenici piva. Když uviděl Isabel, obličej se mu rozzářil. Stoupl si a vzal ji za ruce. Potom se naklonil a jemně ji políbil na tvář. Isabel cítila, že má trému jako školačka na prvním rande. Určitě ničeho nelituje, říkala si, cítí se stejně jako o víkendu.

Sedla si ke stolu a Jamie jí šel koupit něco k pití. Rozhlížela se po baru, byly tu malé skupinky kamarádů, zamilované páry a několik osamocených lidí popíjejících alkohol na vysokých židlích přímo u baru. Nebyl tu nikdo, koho by znala, což ji nepřekvapovalo. Nebylo to zrovna teritorium, kde by se často pohybovala. Myšlenka na teritorium ji zcela nelogicky přivedla k Bratru Lišákovi. Představila si ho, jak vstoupí do této restaurace, usadí se na vysokou stoličku u baru a zkříží si elegantně své huňaté krásné tlapky a usrkává… co vlastně? Co by tak Bratr Lišák pil? Možná sherry nebo něco ještě vybranějšího,nějaký z těch koktejlů, které měly různá komplikovaná jména napsaná na seznamech v dražších barech. Možná by pil něco s názvem „Svatý František“, přemýšlela: dva díly ginu, jeden díl limetkové šťávy a jeden díl kuřecího vývaru. A kolem sebe by měl skupinu trochu nekonvenčních přátel, lidí jako Charlie MacLean, muže, který psal knihy o whisky, jehož ochutnávku whisky jednou v Leithu zažila. S tím by si Bratr Lišák moc rozuměl. Bylo to absurdní, ale musela se tomu usmát.

Jamie jí přinesl sklenici piva. Když si sedal, dotkl se jí pod stolem kolenem, ale neodtáhl ho.

„Mám pro tebe dárek,“ řekl potom.a začal něco lovit ve své kožené obnošené tašce. Byla to víceúčelová taška, kterou používal na noty i na krabice mléka a zeleninu ze supermarketu.Vyndal cédéčko v plastovém obalu a předal jí ho. „Je to nádherná směs písní. Některé si musíme sami zahrát. Udělám k tomu aranžmá, pokud nenajdeme doprovod. Obávám se totiž, že k některým noty neseženeme.“

„Děkuju,“ řekla. „Je to od tebe… moc milé.“ Krátce vzala jeho ruku a stiskla ji. „Skotská nálada,“ četla.

„Myslím, že to jsou bluesové skladby. Ale neboj, je to fajn, samé pěkné kusy. Podívej.“

Vzal cédéčko a ukázal na jeden titul. „Sinclair. To je písnička z Faerských ostrovů o skotském vojákovi ve Švédsku. Odešel tam už dávno. Na pozvání. Jako většina britských vojáků…“

„Vím o tom,“ přerušila ho Isabel. „Proto zkoumáš skotská jména ve Švédsku. Macpherson a podobná. Ale teď švédská.“

Jamie poklepal na obal. Isabel si všimla jeho snědého prstu. Byl tak něžný, tak krásný.

„Tento voják byl na cestě do bitvy. Ale mořská panna ho varovala, aby tam nechodil. Uvědom si, mořská panna.“

„Člověk by měl vždycky naslouchat mořským pannám,“ řekla Isabel. „Mluví s námi tak málo, že cokoli nám řeknou, musí být důležité.“

Podíval se na ni a vyprskl smíchy. Nikdo jiný by něco takového neřekl, jen Isabel. To byl jeden z důvodů, proč ji považoval za neodolatelnou.

„Neodešel tam,“pokračoval Jamie. „A nakonec ho zabili. Chudák Sinclair. Ale ta píseň je tu pořád. Velice zvláštní.“

Isabel ale upozornila na něco jiného. „ A taky jistý Peter Maxwell Davies,“ řekla. „Složil ukolébavku pro Lucy. Potkala jsem ho jednou na Orknejích.“

„Max,“ navázal Jamie. „Hráli jsme jeho Orknejskou svatbu. S dudami. Bylo to velice dramatické.“ Odmlčel se. Vzal cédéčko do ruky a prohlížel si obal. Potom ho vrátil Isabel. „Sinclaira bychom si mohli po večeři pustit. Chtěla bys?“

„Ano.“ Srdce jí bušilo.

„Můžeme jít ke mně do Saxe-Coburg hned a povečeřet tam. Co ty na to?“

To bylo dokonce ještě lepší, myslela si. „Mám něco uvařit?“

„Ne, já něco udělám.“

Dopili pivo a kráčeli po St Stehen Street k Jamieho bytu.

„A co ten byt?“ zeptal se Jamie. „už ses rozhodla?“

„Ano,“ řekla Isabel. „Koupím ho. Grace si ho nedávno prohlédla a moc se jí líbil. Taky jsme potkali naši známou Florence. Dohodly se. Mám pocit, že ji zlanařila na ty své spiritualistické seance.“

„Grace je velice racionální,“ řekl Jamie. „Každopádně to má šťastný konec. „

„Taky si myslím. Na šťastných koncích není nic špatného, nebo je?“

„Není,“ souhlasil Jamie. „Kromě toho, že jsou dost vzácné.“

Procházeli právě kolem obchodu se starožitnostmi a Isabel se zastavila před výkladem. „Pamatuji si na majitele tohoto obchodu,“ řekla. „Sedával v křesle, támhle, měl na sobě černý oblek a v klopě vesty růži, každého, kdo vešel, vřele přivítal a vyprávěl mu příběh. Na policích měl skotské knihy a díla anglických autorů byla umístěna pod nápisem Zahraniční literatura. Ale nemyslel to zle, Chtěl tím jen něco naznačit.“

Jamie přitlačil nos na výkladní skříň. Křeslo bylo prázdné a obchod plný prachu. „Naznačit co?“

„Kulturní souvislosti,“ řekla. Pohled na prázdný obchod ji rozesmutnil. Byla to místa zvláštní atmosféry, vzdoru, odolávající silám, které ničily vše malé, dokonce malé země. Malé obchody byly první na ráně, uvažovala.

„Nenávidím nákupy ve velkých obchodech,“ zamumlala.

Jamie na ni pohlédl zmateně: „Cože?“

Usmála se a vedla ho dál ulicí. „Nesnáším, když zanikají tyhle malé obchůdky.“

„Je to pohodlné,“ odpověděl Jamie. „Pohodlí je důležité, ne?“

„Asi ano. Ale potom…,“ raději nedokončila. Už bylo pozdě a výčet všeho velkého by byl nekonečný. Všechno to vedlo jen ke stejnosti a rovnosti a kdo o to vlastně stál? Marky byly pryč, franky byly pryč, taky lira po velké inflaci zmizela. Všechna auta vypadala stejně, oblečení také. Veškerá barevnost a rozdílnost navždy ze života vymizela. Mnoho druhů zvířat vymíralo, hmyz který žil po tisíciletí svůj krátký život pod povrchem, umíral s poslední možností uchytit se v přirozeném prostředí.. Vypadalo to jako vytrvalý návrat k prázdnotě, k vyprahlé skále. Dívala se na Jamieho a přemýšlela, jestli ho tyto věci zajímají. Nebo na to člověk potřeboval těch čtrnáct let navíc, aby to dokázal pochopit a procítit?