Amor 10/10

Jak nás Amor překvapil o silvestrovské půlnoci, tak jsme se také divili při kácení stromů. Po nastartování motorovky sice utíkal a držel se stranou, ale ukázalo se, že ne kvůli ječení motoru, nýbrž z respektu před padajícím stromem. Když pak byl strom už na zemi a já jsem odvětvoval a rozřezával kmen, přinášel klacík až ke mně a provokoval. Jestli jsem si ho moc dlouho nevšímal, upozorňoval na sebe štěkáním. Čas od času jsem tedy musel pilu položit a klacík mu hodit. Házel jsem co nejdál, abych měl chvilku pokoj. Ale ten nezmar byl vzápětí zpátky a už mě zas zezadu pošťuchoval.

Běžící pily se úplně přestal bát. Tím mi přidával starost, aby se v nestřežené chvilce nepřiblížil až moc. Ale zvykli jsme si a na dříví pracujeme obvykle spolu.

K jiným řvoucím motorům však Amor moc kladný vztah nemá. Ještě tak k autům našich děcek. Ta miluje, všechna poznává dřív, než se přiblíží k mostu.

Byl mu už rok a já jsem se nemohl dívat na to, jak se v kufru malého pežotku stošestky tísní. Bylo načase auto vyměnit.

P­o neblahé zkušenosti s Mitsubishi colt, za který jsme předtím vyměnili spolehlivou škodovku stodvacítku a na tom obchodě jen prodělali, jsme se zařekli, že žádné ojeté auto u­ž nikdy nekoupíme bez přítomnosti Káji. Tento spolehlivý pežotek nám před časem také pomohl vybrat.

Jednu slunečnou zářijovou sobotu jsme se tedy vypravili hledat nové štěstí po autobazarech. Amor na nás musel čekat doma v kotci.

Dlouho a pečlivě jsme v mnoha ostravských a posléze opavských bazarech vybírali.

Odpoledne se sklánělo k večeru a já už jsem se nemohl na nic soustředit, měl jsem v hlavě jen to ubohé opuštěné zvíře. Co si o nás myslí, jak to dlouhé odloučení snáší? Na takové zacházení Amor přece není zvyklý.

Jana i Kája mi domlouvali, že si zvykat musí, že se nedá nic dělat a někdy bude i hůř, ještě mockrát s ním nebudeme moci být po celý den.

Chápal jsem to, dával jim zapravdu, zatínal zuby a dál se snažil odpovědně auto vybírat. Hlavní důraz jsem kladl na větší kufr pro Amorka. Až za druhé, aby bylo pětidveřové a pětirychlostní. Pokud možno též s otáčkoměrem, protože si zakládám na úsporné jízdě.

Nakonec jsem si vybral. Stříbrný Opel Astru šestnáctistovku.

Když Kája auto prohlédl, projel a schválil, nechali jsme našeho milého pežotka v bazaru – a­si za třetinu ceny jako protihodnotu –, r­ozloučili se s ním a odjeli Astrou.

Káju jsme nechali v Krnově a domů dojeli až skoro za tmy.

Poslední úsek cesty už ani Jana na nic jiného nemyslela, jen na našeho opuštěného sirotka.

Zastavil jsem na mostě a utíkal k němu.

To jste měli vidět! Nevěděl, koho vítat dřív – mě u kotce, nebo babičku na mostě. Přebíhal mezi námi a nemohl se nás nabažit. Ale ani my jeho. To, že jsme přijeli neznámým autem, to snad vůbec nevnímal, hlavně že jsme se mu vrátili.

Když jsem pak zajížděl do garáže, ochomýtal se kolem a doprovázel mě až dovnitř.

Zaparkoval jsem a ze zvyku otevřel kufr. Okamžitě tam skočil, lehl si, přitiskl bradu na podlahu, a že ven ne a nepůjde. Točil po mně jen očima, jako že tady vůbec není, ať si ho nevšímám. Že je to úplně cizí auto a tohle není jeho kufr, mu nevadilo. Jen mu nesmíme znova ujet.

Dlouho jsem mu domlouval, než si dal říct a z kufru vyskočil. Vrtěl se však kolem nedůvěřivě a pořád mě sledoval.

Až jsem ho zavedl na pastvinu a hodil mu první klacík, uklidnil se, uvěřil, že zas bude všechno při starém a začal se teprve zajímat o hygienu, bez níž dnes vydržel celý den.

„Už ti to neuděláme, Amorku,“ sliboval jsem a on tomu věřil, nosil mi klacíky a dováděl.

To byla první lekce. Netušili jsme, jaká další nás čeká.