Víte, kde je Cerová vrchovina?

Pokud ne, nic si z toho nedělejte. Taky jsem to nevěděla. Je to oblast na středním Slovensku u jižních hranic s Maďarskem. Cerová se jmenuje podle dubů cerů, které tam dříve hojně rostly, dnes tam najdete spíš akáty.  Přestože leží v okrese Rimavská Sobota, centrem vrchoviny je město Fiľakovo. A právě tam jsme se s kamarádem Richardem začátkem července vypravili.

„Hrozně rád bych se tam znovu podíval. Naposled jsem tam byl v roce osmdesát šest. V květnu, po výbuchu Černobylu. Tenkrát všude kukaly kukačky.“ Podobně nadšeně mluvil už poslední rok, tak samozřejmě nebylo možné nejet. Naše kamarádka Zdena, která nás tam všechny měla vézt autem, ovšem dva dny před odjezdem z rodinných důvodů svou cestu zrušila. To Richarda neodradilo. Vzal podvozek z kočárku, na ten jsme do velké tašky naložili stan,  spacáky a karimatky a vyrazili na nádraží.

Cesta vlakem byla dlouhá. Vedla přes Brno, Břeclav, Kúty na hranicích, Bratislavu, Zolen a Lučenec, až jsme zdárně v půl deváté večer vystoupili ve Fiľakovu, asi desetitisícovém městě se zříceninou hradu. S naším improvizovaným vozíčkem jsme prošli poměrně velkým parkem a po domluvě s místními si postavili stan u fotbalového hřiště. Ráno jsme s naším vozíkem vyšli směr obec Šurice. Hned za Fiľakovem se nám naskýtaly krásné výhledy do zvlněné krajiny, a což teprve, když jsme vytáhli vozík do kopce! Jenže se ukázalo, že jsme pod kopcem minuli turistickou odbočku. Richard se nechtěl vracet, tak jsme k Šuricím sestupovali kolem kukuřičného pole a chvílemi vozík přenášeli přes překážky. Ale ani to nám nebránilo kochat se pohledy do dáli. Jsou tu nejen kopce s lesy, loukami a poli, ale hlavně skály a skalní hrady sopečného původu.  A ty nás lákaly především. Cerová vrchovina je chráněnou krajinnou oblastí. Není tu ani velký turistický ruch. Všude vládne klid, je slyšet zpívat ptáky. Obec Šurice má krásný kostel, který jsme si hned vyfotili. Centrem obce se táhne potok, kolem kterého je vybudované z obou stran nábřeží se zábradlím. Asi uprostřed vede přes potok hezký most se stříškou a lavičkami. Pod ním ze svahu nad potokem vytéká pramen s pitnou vodou. Dali jsme se do řeči s jedním z obyvatel. Není tu práce, dovídáme se. Od té doby, co bylo zrušeno zemědělské družstvo, které pěstovalo dobytek, lidé jezdí za prací do Fiĺakova. Řada lidí odešla. Šedesát domů zůstalo opuštěných. Žijí tu převážně Maďaři, kteří nás zdraví „Jó napod!“ Tedy „dobrý den“. Za vesnicí je krátká stezka do kopce na skalní Soví hrad. Odtud v podvečerním světle vidíme do daleka. Pastviny pod námi jsou nádherně zbarvené. U cestičky na hrad je navíc pro turisty postavená hezká stříška s bytelným dubovým stolem a lavičkami. Se souhlasem pana starosty si pod stříškou postavíme stan. Spí se tu nádherně.

Další den nás čeká druhá zajímavá obec Cerové vrchoviny, Hajnáčka.  I ta má svůj skalní hrad. Je vidět už z dálky a vypadá jako střapatá beranice. V předzahrádce jednoho z domků na nás štěká šest jezevčíků. Najdeme cestu ke hradu. Je to dost velký kopec a Richard má co dělat, aby vozík vytáhl. Potom si každý na střídačku obejdeme hrad, nebezpečná místa jsou chráněná zábradlím. U příchodu na hrad je opět pro turisty nachystán stůl s lavicemi. V horku potěší na hradě malá jeskyňka s bytelným stolem, ve které je příjemný chládek. Je tu i směrovka ke skalnímu okénku. Richard je po tažení vozíku vysílen, proto si položíme na trávu karimatky a odpočíváme. Pan starosta nás vezme autem do vzdálenější části Štiavica, kde jsou tři prameny s pitnou železitou vodou. Hned nám vodu do našich pet lahví napumpuje. Je výborná. Upozorní nás, že na Pohanský vrch též zvaný Pohanský hrad s vozíkem vyjdeme asi těžko a nasměruje nás na malý penzion na samotě za obcí. Jsme rádi. Dopřejeme si tam sprchu a dobijeme mobily a foťáky. A hlavně: v místní garáži uskladníme náš vozíček.

Ráno nás čeká výstup na Pohanký vrch. Když vidíme nerovný terén na turistické cestě a značné stoupání, jsme rádi, že vozíček nemáme. Nahoře na kopci je navíc třeba přelézt balvany. Na kopci stačí najít mýtinku a z ní hledět dolů a fotit a fotit. Vracíme se poněkud jinou cestou. Dole jsme ve tři odpoledne. Je ještě spousta času, tak z blízkého nádraží jedeme do Fiľakova vyfotit si hrad. Tam setrváme až do odjezdu posledního vlaku v sedm hodin. A to je ideální světlo na focení. Zpátky na stanici Hajnáčka jsme kolem půl osmé a jdeme pěšky několik kilometrů do penzionu. Richard fotí hrad z mnoha úhlů, každou chvíli staví stativ. A což teprve když v blízkosti obce na komíně uvidí čapí hnízdo s čápy roztahujícími křídla! Fotí a fotí.

Další den se rozloučíme s majitelem penzionu i s Hajnáčkou a přesuneme se autobusem do Fiĺakova, odtamtud dalším autobusem do třetí obce Šiatorská Bukovinka. Nemají tu ani obchod, jen restauraci Na terase. Hledáme nějakou louku, kde bychom si postavili stan a nakonec dojdeme až dva kilometry za vesnici k parkovišti s posezením a atrakcemi pro děti. Je tu dřevěná budka, ve které se prodávají vstupenky na hrad Šomoška. „S tímhle vozíkem na hrad nevyjdete,“ upozorňuje nás hlídač parkoviště a prodejce vstupenek v jedné osobě. A tak u budky vozík zaparkujeme a jdeme asi půlhodinovou trasu ke hradu. Cestou míjíme pramen Krudy, kde si nabereme vodu, pod hradem shlédneme ještě kamenné moře, tedy svah pokrytý kamením, a kamenný vodopád. Ten vznikl asi před čtyřmi miliony let z čedičové lávy, která ztuhla v přírodním kanálu bývalé sopky pod zemským povrchem. A nad ním je už opravdovský hrad. Kromě jednotlivých zdí se tu zachovala vysoká zastřešená věž. A zase ty výhledy! Když sejdeme dolů, blíží se bouřka. Vracíme se raději do vesnice. Po domluvě se staršími manželi v domku u autobusové zastávky nakonec stavíme stan na jejich zahrádce. Bouřka udeří kolem deváté večer, kdy uléháme do stanu. Lijí se proudy vody. „Nepromoknete tam?“ slyšíme mezi hřměním hromu hlas majitelky. „Ne, my máme dobrej stan,“ ubezpečuje ji Richard. A skutečně, máš stan náporům vody odolá.

Ráno je opět krásně.  Vozík zanecháme ve stodole domku a vyjdeme k maďarským hranicím. Je to jen kilometr. Máme namířeno na maďarský hrad Salgo. U turistické značky potkáme Ukrajince Pavla, který pracuje v Maďarsku a také si sem udělal výlet. Jdeme společně. Chvílemi se prodíráme vysokou trávou a křovím a jsme rádi, že vozík s sebou nemáme. Cesta do kopce je po bouřce blátivá. Pavlovi na jednom místě ujede noha. Odnesou to jen kalhoty. Hrad Salgo je menší než Šomoška, ale také se tu dochovaly hradní zdi a zastřešené věže. Nahoře se rozloučíme s Pavlem a scházíme jinou cestou přes nám už známý hrad Šomoška směrem do Bukovinky. Před ní však ještě odbočíme k dřevěné rozhledně, kde jsou zase jiné pohledy do údolí a na hrad. Na parkoviště dojdeme kolem šesté večer. „Teď bude ideální světlo,“ těší se Richard a odchází fotit kamsi na louku. Sedím na lavičce a hlídám batohy. Hlídač parkoviště mě útrpně pozoruje: „Máte to ťažký život,“ komentuje mou situaci. Musím se tomu smát. Za chvíli přibíhá Richard. „Pojď se mnou, já fotím z posedu, to je úžasný.“ A tak si pohled na hrad z mysliveckého posedu za večerního světla užíváme společně. Po náročném dni usneme hned jako dudci.

Poslední den pobytu si dopřejeme trochu odpočinku a sluníme se u blízkého rybníčku. Teprve k večeru si zajdeme k pramenu Krudy a vyjdeme opět k rozhledně a od ní ke starému lomu. Sestupujeme od něj povlovným svahem dolů krásnou podvečerní přírodou. Sbohem, Cerová vrchovino!

Ráno už jen cesta autobusem do Fiľakova a potom celodenní cesta do Prahy vlakem. „Jel bych tam tak za měsíc ještě jednou,“ plánuje Richard ve vlaku.

Uplynuly tři týdny, ozvala se Zdena a tak skutečně začátkem srpna vyjíždíme směr Fiĺakovo, tentokrát autem. Cestou si děláme odpočinkové zastávky, například v Handlové, kde si fotíme kostel s hezkou barevnou bání a u blízké fontánky roční holčičky-trojčátka v růžových šatičkách a bílých opánkách. Do Šurice pod turistickou stříšku přijíždíme po osmé večer naprosto zmoženi. Zdena si nadšeně dává na zem jen karimatku, vleze si do spacáku a spí pod stříškou jako dřevo. Brzy ráno vyleze Richard ze stanu a jde opět fotit Soví hrad. Vrátí se skoro za hodinu a líčí nám s uspokojením, že se mu podařilo vyfotit i pasoucí se koně. Postupně objedeme se Zdenou všechna místa, kde jsme byli před měsícem. U hradu Hajnáčka Zdena prohlásí“ To je skvělý!  Jedeme i na hrad Šomoška, ovšem z maďarské strany, abychom nemuseli na slovenském parkovišti platit parkovné. Opět přespíme v Šurici. Richard chce ještě vidět pohoří Mátra v Maďarsku, tak si tam na dva dny odskočíme a shlédneme hrad Sirok a hrad Hollókö s přilehlým skanzenem. V obou hradech najdeme i dobové vybavení a figuríny oblečené do tehdejších oděvů. V blízkosti hradu Sirok jsou navíc takzvané zemní pyramidy, tedy jehlanovité skály vystupující ze země. Skanzen Hollókö je plný krásných bílých domků a v řadě z nich se předvádějí stará řemesla. Je tu i dřevěný kostelík. Zážitků je spousta. Potom se krátce vracíme na Cerovou vrchovinu. Zdena si přeje vidět Stéblovu horu, prý viděla na internetu foto, tak se tam vypravíme. Cesta je ovšem dosti náročná, nejprve stoupáme do strmého svahu asi v pětačtyřicetistupňovém úhlu a když vylezeme nahoru, přečteme si, že se nacházíme na kopci Ragáč. Potom pozvolna sestupujeme dolů a když zjistíme na jednom rozcestí, že na Stéblovu horu to je ještě víc než hodina, rozhodneme se vrátit k autu. „“Ragáč je známější,“ upozorňuje nás Richard. Než opustíme Cerovou vrchovinu, zastavíme se ještě v Hodejově s hezkým hřbitůvkem dokopce a starobylým kostelíkem. Prý je tu ještě starý židovský hřbitov, ale cesta k němu je už zarostlá.

Poté už míříme na Lučenec, odtud přes městečko Halič (to nás zklamalo,protože z bývalého zámku udělali hotel) do malé slovenské vísky Praha. Ano, Praha. Už před obcí vidíme v lese srnku. Přijíždíme do malé vesničky, která se táhne kolem silnice. Na konci obce je evangelický kostel. A za ní obrovská bio farma jatečních býků, kteří se prohánějí na rozlehlých zelených pastvinách. Ale ani v obci není o zvěř nouze: na jedné zahrádce mají slepice, krůty a husy, na další ovce, po asfaltové silnici žene jeden chlapík stádo koz. Proč ne, silnice v obci končí, dál se už jet nedá. A samozřejmě psi a kočky. Celá vesnice má jakousi příjemnou bukolickou atmosféru. Stany si nakonec postavíme u zahrádky s bečícími ovečkami. Kousek od Prahy je obec Políchno, rodná ves významné slovenské spisovatelky Boženy Slánčikové – Timravy. Pan starosta nás provede po jejím rodném domě a vezme nás i do kostela, kde působil jako farář její otec.

A pak už zpáteční cesta přes město Detva. Za ním je hřbitov s krásnými vyřezávanými malovanými kříži. To musíme vidět! Na krátkou zastávku jedeme ještě do Hriňové. Tady je krajina trochu jiná, ale jsou tu rovněž nádherné výhledy na kopcovitou krajinu s pásy polí a luk. Za večerního slunce fotíme jak diví. Je tu pokosené pole s panáky slámy a strašák do zelí. V pozdním odpoledni si ještě uděláme turistický výlet na vodopád Bystrô. Musí se k němu vylézt po dřevěném schodišti, ale stojí za to. Měří dobrých dvacet metrů. Po celé trase až k vodopádu je Náučný chodník s informačními tabulemi. Po návratu si postavíme stany v blízkosti jednoho domu opět u pasoucích se oveček.

Další den po snídani nás čeká cesta do Prahy. Míjíme Zvolen, Banskou Bystricu, Trnavu a zastavujeme v Hodoníně, kde nakupujeme.

„Co kdybychom si na Slovensko zajeli ještě v září?“ navrhuje neúnavný Richard na dálnici do Prahy. My se Zdenou se smějeme.