Předjarní procházka 2/2

Mrzí mě, že musí Amor šlapat v samé černé břečce. Navrhuji mu, aby si skočil za sněhovou bariéru. Není proti. Postaví se na ni předníma, ale dobře tam nevidí. Chvíli rozvažuje, a když mu pokynu podruhé, pochopí a plný dychtivosti skočí nahoru a odtud hned za příkop. A podívejme se! Jen dopadne, už se v tom čistém sněhu válí. To potřeboval.

Tak vida, čuně nejsi. A já jsem tě tak ošklivě podezíral. Za to, že si někdy ucouráš tlapky a břicho, přece nemůžeš. Ták, vyválej se podle chuti. Hodný jsi Amorek, čistotný pejsek, omlouvám se mu. A psisko rozumí, je bez sebe radostí.

Nejradši bych se v tom sněhu vyválel taky, ale jak by to vypadalo?! Před tím psem. A před lidmi. Jistě je sem odněkud ze vsi vidět. Tak jen dopřávám radost Amorovi a sám za ním přelezu, jen abych si očistil gumáky. Málem uváznu. Kdepak! Pár kroků, otočit a honem zpátky!

Když se Amor nabaží válení, těžce se brodí ke mně. Boří se do půli boků. Bariérou pak po mohutném odrazu prorazí na silnici jako černobíle mourovatý divočák a v černé škváře po něm zůstává bílá cesta. I v košíku mu uvázl sníh. Pojď sem, vyklepu ti ho. Nechává si vyklepat sníh z košíku, až mu hlava poskakuje.

V první serpentině je pluhy nahrnuto sněhu až po ramena. Amor vyskočí nahoru, myslí, že půjdeme jako posledně naší zkratkou okolo Kulatého dubu.

Tam ne, milánku! Lákají tě ti dva srnci, co?

Před čtrnácti dny, v největších mrazech a chumelenicích, usadili se kousek nade vsí a od té doby se odtud nehnou. Mladší je vysoký šesterák, ten druhý – s­větlejší – j­e slabší zpátečník. Parůžky už mají skoro hotové, jenom dosud nevytlučené. Tam si vybrali pohodlné živobytí. Bydlí si v poklidu na zamrzlé mokřině pod zrušeným vodojemem. Je tam skupina hlohů, pár lísek, jív a javorů. Živí se hlohovými pupeny, ty jsou nejchutnější, ale jistě v té bídě nepohrdnou ani těmi ostatními. Celou dobu je můžeme vidět z našeho lesa za domem, jak tam stojí a okusují větvičky nebo leží a přežvykují. Užívají si bohulibého klidu, žádného lomozu ani lidských hlasů zdola si nevšímají. Byli by hloupí, zbytečně se plašit a ztrácet sílu běháním v hlubokém sněhu.

Necháme je tam, Amorku. Pojď, půjdeme ještě kousek.

Jdu dál po silnici, Amor pochopí a předběhne mě. V dálce, dobrých čtyři sta metrů odtud, až za žlebem, co spadá od Petrových bud v sedle mezi Větrnou a Bišofkou k petrovické pile, stojí pod řadou listnáčů na mezi také dva kusy srnčího. Upozornil mě na ně Amor. Zastavil se na kraji silnice a upřeně se tam dívá. Zdá se, že i ony si našly trvalejší útulek, okolí je tam jaksi zdupané. Teď stojí po břicha ve sněhu. Možná se dostanou i k nějaké nižší větvi třešně ptáčnice, to musí být lahoda! Ale stejně už byste radši vyměnili třeba nejchutnější dřevinu za zelenou paši, viďte? Dočkáte se, za pár dní to skončí, ze země vyrazí první bylinky a budete se bez námahy potulovat, jak a kde se vám zlíbí.

Zvolna dorazíme ke druhé serpentině. Amor bez výzvy přeskočí překážku a náruživě se vrhne do neporušeného sněhu na lesní cestě. Koupe se v něm, zavrtává, dovádí, ale černou břečkou zastříkané břicho má pořád černé.

Zkusím jít za ním, ale daleko se nedostanu.

„Tak pojď Amorku, jdeme domů.“

Amor poslušně kluše přede mnou krajem silnice. Najednou slyším ve velké dálce slabounké mnohohlasé švitoření, které se rychle blíží a mění ve zřetelné kejhání.

Kde jste, vy zvěstovatelky jara?

Zastavím se a hledám po obloze.

Tady jsou!

Jako by letmým startem přímo z lesních korun Větrné vyrazila zvlněná čára jako přetržený náhrdelník a míří k severu.

Kdepak z lesa! Ti maličcí ptáčci letí v závratné výšce, v níž před pár minutami bezpečně a s velkou rezervou překonávali Praděd.

Za první sestavou se zjevil nový růženec buclatých ptáčků, nádherně vyvážených, s dlouhými krky nataženými před svižně mávající špičatá křídla.

A další sestava. A ještě jedna. A ještě.

Je to vítězné tažení jara. Zdá se být bez konce. Jedno za druhým nová hejna ve zvlněných útvarech, véčkách, jedničkách, obloucích, vynořují se za blízkou Větrnou. Míří nad otevřené ústí našeho údolí. Stovky a stovky jasnohlasých ptáků táhnou rychlým letem domů, k severským jezerům.

Pro mě, připoutaného k zemi, netrvá celý tah déle než tři minuty.

Poslední hlasy umlkají za mizícími tečkami nad Polskem.

Amor pro hlučné husy nemá pochopení. Běžel by raději k těm dvěma kusům srnčí zvěře. Leží tam za žlebem na vydupaném plácku, hlavy obrácené k nám. Tak budou ležet a zvolna přežvykovat směs nestravitelného dřeva a výživných pupenů, než znova vyhládnou.

„Jdeme, Amorku, nech je být.“

U té předem vybrané meze si přehrnu nohavice a opatrně zkusím sejít ze silnice. Amor mě hned předběhne a jako praporečník se vztyčeným praporem šmejdí zarostlou mezí, vůbec nedbá, že místy zapadá až po boky. Všechno ho zajímá, žádný pach mu neujde. A už se zas válí ve sněhu.

Ani mně teď hluboký sníh nevadí. Z kopce to jde skoro bez námahy.

Slunko už docela hřeje. Když zkratkou dojdeme k silnici pod serpentinou, v příkopě už si vesele zurčí voda. První čistá voda, již dnes – a­ vlastně letos – v­enku potkáváme, vyrazila na denní světlo. Ta tedy má naspěch! Najednou prosakuje z pastviny, odpočívající ještě pod tíhou sněhové duchny. Jak je to dlouho, co jsme tudy šli nahoru a kde byla? Jaro je skutečně blízko.

Amor se brodí hlubokou tůňkou a chlemtavě pije. Pak se ještě naposled vyválí ve sněhu. Trošku špíny z něho slezlo, ale jenom na chvíli. Než dojdeme do vsi, je zas všechno při starém.

Když pak jdeme od křižovatky domů, musí zas k noze. Ti dva psíčci za plotem na nás dorážejí tak, až se zapomenou a pustí se do sebe navzájem. S docela vážným úmyslem, zuřivě. Ale rychle je rozhodnuto, ten chlupatější toho druhého bolestivě kousl, ten jen kvikl a je náhlé ticho.

Amor jde naoko klidně, jako by se ho šarvátka za plotem netýkala. A má pravdu. Nenese na ní žádnou vinu. Jde si svou cestou domů z nevinné předjarní procházky, a že mu ji někdo závidí, za to přece nemůže.

Juj, ta ale byla!