Jaro v plném proudu 1/3

Jaro v plném proudu

Ráno před jarní rovnodenností jsme si vyšli proti levému rameni Petrovického potoka. Odvádí vodu, stejně jako to pravé, ze společného severního úbočí Solné a Kutného. Stékají se pod mostem na horním konci vsi pod hájenkou.

Silnice už je skoro suchá, ale na lesních loučkách a v lese leží sníh.

Divá voda s hukotem pádí sto let starou kamennou regulací nám naproti. Tam, kde podběhla pod silnicí a objevila se na druhé straně, padá do koryta úzký vodopád. Z dálky vidím, že tam končí příkop, který svádí probuzenou vodu nejkratší cestou z Větrné.

Příkopová bystřinka se prosmyká vysokou vrstvou sněhu. Větším dílem teče neviditelná v šeru pod bílou klenbou, místy však už rozměklý strop zhltla a tam se pak svobodně valí, odrážejíc ve splývavých úpletech proudu nebe, napolo skryté za mřížovím neprobuzených větví starých jasanů.

Hleďme! Jen se první flíčky země zbavily sněhu, už tu u silnice nasazují na květ bělavé paličky devětsilu, ti otužilí přivolávači jara horských potoků!

Amor je ve svém živlu. Přebíhá z jedné strany na druhou, od potoka nahoru k dočasné bystřince, brodí se jejím proudem, přeskakuje, čmuchá po stopách. I on si už zvykl na hlomoz, co ode dneška začíná naplňovat dolinu.

Dojdeme k nevelké proláklině nad silnicí. Tady není ani stopa po sněhu. Ze slupky hnědozelené vegetace, stlačené pod opadlým listím, vyčnívají jen proutky mladých jasanů a kolem nich se zvedají jakési bochánky, podobné těm, co v létě přivádívají do extáze houbaře. Podívám se líp: to paličky devětsilu se derou i tady horempádem do světa. Do zítřka budou všechny venku.

Pod slehlou poklicí to crčí a bublá probuzeným podzemním životem. Z měkké půdy ždímaná voda tady začíná svou pouť. Sbírá se do silničního příkopu stovkami kapek a desítkami tenoučkých nitek. Je to úžasné. Právě to jsem hledal, začátek. Jsem u jednoho z mnoha začátků našeho potoka.

Voda by po tajemném vynoření z podzemí ráda utíkala nejkratším spádem. Kdyby jí napříč neležela silnice, padala by rovnou do potoka. Rozhlédnu se po nějaké propusti, ale není tu po žádné ani stopa. Nechce se mi věřit, že by budovatelé silnice na přímé odvodnění nepamatovali. Jdu se podívat na druhou stranu. Pamatovali. Pode mnou je starý, pečlivě vyskládaný kamenný mostek s klenbou, která se ani zátěží novodobé techniky ještě nezhroutila. Most je však nahoře v příkopě dokonale ucpaný. Tady dole vytéká z prostorného ústí pouze nepatrný čůrek, a ten hned mizí v nánosu listí a jehličí, který vyplňuje dávno nefungující stružku, vedoucí k potoku.

Jestli je mostek nepropustný, voda z prameniště má jen jednu možnost – p­ustit se příkopem. S tím, že může propust někdy dočasně zahltit prudký příval, se počítalo, příkop je objemný a důkladný. Dokonce nad ním proti svahu postavili opěrnou zídku, jistota je jistota.

Z kapek a nitek posbíraný potůček běží žlábkem a už teď se tváří bojovně. O málo níž ho znatelně posiluje druhý pramínek a pak několik dalších, co prýští z dosud zasněžené smrkové mlaziny. Vida! Tam už se také chystá jaro.

Sevřený stráněmi sem zdola stoupá pekelný hřmot. Po dně údolí se prudkým spádem řítí křišťálově čistá povodeň. Ta potrvá, dokud znovu nepřituhne nebo se hory nezbaví většiny sněhu.

Jdeme ještě pár desítek kroků proti proudu. I tady nalézám uprostřed divoké přírody lidské dílo: kamennou hráz dvanáct metrů dlouhou a dva a půl vysokou. Po stranách – p­od silnicí a pod protější strání – j­i jako dvě mohyly zavalují kužele z nánosů hlíny, které pozvolna zarůstají lesem. Jednou možná pohřbí celou hráz. Hladkou zeď obrůstá zelený mech a vějířky kapradinek. Přes ostrou hranu perfektně zbudovaného přepadu se překlápí skoro dva metry široký vodopád. Tam nahoře za hrází však je všechno jinak než má být. Přehrada nezadržuje vodu, ale stovky kubíků zeminy. Až po přepad. A na ploše bývalé vodní hladiny bují divoký jasanový porost, již asi třicetiletý. Potok, spěchající sem od Bezin, musí zpomalit a k přepadu se ve stružkách probojovávat mezi jeho kořeny. To těm žíznivcům náramně vyhovuje.

Myslím na minulost, na to, co se změnilo po nuceném vystěhování původních obyvatel. Zasloužil si to každý? Spočítá někdo, kolik z nich se podílelo na podporování zla? A co země, co krajina? Z českých přistěhovalců se ani po třech generacích nestali domorodci, na zapuštění kořenů je to málo. Zato všude nacházíme stopy po zmizelých vsích i po jednotlivých usedlostech. Zarůstají býlím, jsou pohlcovány lesem. A tam všude byl něčí domov.

Také tato bytelná hráz místo lidem slouží už jen lesu.

Možná k tomu docházelo po léta, možná se to událo za jedné průtrže mračen, přehrada se naplnila splavenou zemí z hor a nenašel se nikdo, kdo by ji vyprázdnil. Nedivím se lesu, že se chopil příležitosti, že si znovu vzal, co mu patří.

Potok se prodírá v bujném jasanovém kořání třemi stružkami k hrázi, tam se slije v jeden proud, vteřinu volně padá a už běží svým starým korytem, už klouže po balvanech, které sám kdysi obrousil. Tady je doma.

Ale jen malou chvíli je mu dopřáno běžet pod známou klenbou stinných smrků. Za prvním ohybem údolí, venku z lesa, ho čeká jiný svět, spoutají ho kolmé stěny regulace. Pod hájenkou se potká s pravým přítokem, zesílí a od toho bodu poběží v hloubce pod zástěnou kamenných břehů tak dlouho, dokud se neprobojuje až na konec šňůry čtyř podhorských vesnic a nenabere dostatečné množství vody z četných přítoků, aby se mohl zvát řekou, a údolí se natrvalo nerozevře do širokého luhu. Potom již poteče otevřenou rovinou. Nakonec se na území Polska voda této Osoblahy doztracena rozplyne ve veliké řece Odře.

Všimnu si, že Amor se nabažil pobíhání, trpělivě stojí u mě a čeká.

„Tak pojď, Amorku, vrátíme se.“

Spustíme se hlubokým sněhem na dno žlebu. V jednom z užších míst riskantně překonám bouřící potok a jdu po druhém břehu. Není snadné škrabat se strmými zářezy, ale pokaždé to zvládnu, když se zachytím tu kmene smrku, tu jasanu, tu malého boučku. Amorovi to jde samo, ten se nemusí ničeho chytat. Kam si usmyslí, tam se do srázu lehce vyškrabe. Nebo přeskočí potok a běží chvíli po opačné straně.

Pak dorazíme do místa, kde začíná regulace. Amor do ní skočí, brodí se krajem koryta u samé stěny, kde už ho proud nemůže podrazit, proběhne pod mostem na druhou stranu silnice, plavně bez námahy z místa vyskočí na regulaci – a­ je zas u mě.

„Jsi šikulka, Amorku!“ chválím ho. A on se očima, ušima, celým tělem na mě směje.

Než ho doma zavřu do kotce, hodinku smí s námi pobýt v kuchyni.

„Dost se ho naomezujeme, když máme návštěvu,“ omlouvá to babička, i když nemusí.

Amor si toho považuje. Stoupne si k jednomu nebo druhému, přitiskne se ke kolenu a stojí, čeká pohlazení. Kdo si sedne, tomu strčí hlavu pod paži a zavrtá se až k zadušení, tady jsem, dělej si se mnou, co chceš. A nechá se drbat za ušima.

Někdy na něho na chvíli přestaneme myslet. To si pak lehne na úplně nevhodné místo, natáhne bradu na podlahu a nechá se překračovat, aniž hne brvou. Po půlhodince vstane, předními tlapami si stoupne na koberec za prahem „šijovny“, kde blízko dveří sedím a­ kam nesmí, nasouká se půlkou těla dovnitř a vykládá mi a vyzpěvuje hlubokým a hned nato vysokým netrpělivým hlasem, naléhá a vyčítá, a když si ho dlouho nevšímám, strčí mi hlavu pod paži a silou ji nadzvedá, abych už nemohl psát ani vzít do ruky myš.

„Už chceš do svého brložku, viď, máš tam víc klidu. Tak pojď.“

Vstanu, napustím mu do jeho nádoby čerstvou vodu, do druhé dám něco na zub, loktem otevřu, Amor mě předběhne do kotce, já ho za ním zavřu, on dobrotku natotata spolyká, poštěká si po sousedovic kočce nebo kolem letícím ptáčkovi a natáhne se na předsíňku nebo zaleze do boudy. Do odpoledne o něm nemusíme vědět.

Dneska je dost naběhaný, odpočinek si zaslouží.

Teď si sednu k počítači a o té dnešní skoro rovnodennostně jarní procházce pod prameny napíšu, nikdo už mě nebude vyrušovat.