Když padá déšť 22b

překlad knihy Alexandera McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

„Mně déšť nevadí,“ řekla Mimi. „Déšť může být krásný, nemyslíš? A už vůbec není důvod mít kvůli němu špatnou náladu. Tím se stejně nic nezmění.“

„Je to příjemný, když jsi v Texasu,“ oponovala Isabel. „Tam nikdy netrvá tak dlouho, aby tě to obtěžovalo.“

„Dost možná,“ připustila Mimi. „Ale stejně…“ Pohrávala si s knoflíkem na rukávu. „Byli jsme dnes ve městě na obědě. Hezký setkání.“

„A s kým?“

„Jen s Angie. Odstěhovala se do města a zítra se vrací domů. Sama. Zasnoubení s Tomem je, jak se zdá, zrušeno. Docela dramatické zprávy. Strašně jsem ti to chtěla říct, Joea to ale trochu zaskočilo. Řekl, že není slušný nad něčím takovým jásat. Řekla jsem mu, že nejásám.“

Isabel přesunula nakrájenou cibuli na kraj prkýnka a udělala z ní úhlednou hromádku.Takže Tom už jednal. „To je mi líto,“ řekla a opravdu pociťovala svým způsobem lítost. Byl to nešťastný příběh po celou dobu, měl špatný začátek a teď má i špatný konec.

„Ano, je to opravdu smutný,“ souhlasila Mimi, „ale teď je mi líto spíš Angie.“

Isabel překvapeně pozdvihla obočí. „Angie?“

„Ano,“ pokračovala Mimi. „Řekla, že cítila, že s tím musí něco udělat. Nechtěla Toma ranit, ale uvědomovala si, že jejich vztah nefunguje.“

Isabel zůstala zírat na Mimi s vytřeštěnýma očima. „Řekla, že to byla ona, kdo vztah ukončil?“

„Ano. Musím přiznat, že i mě to trochu vyvedlo z míry. Myslela jsem si o ní, že je to taková zlatokopka. Ale zlatokopky neukončí samy takovýhle vztah. Ty se ho drží jak klíště. Ona ne.“

Samozřejmě, že ne, myslela si Isabel. Dostane přece peníze, tak proč by se ho držela.

„Potom řekla něco, co mě zarazilo,“ vyprávěla Mimi dál. „Řekla totiž, že ji Tom za zrušení zasnoubení nabídl peníze. Ona z toho prý byla v šoku a odmítla to.“

„Odmítla?“

„Ano.“

No, to bylo dost nepravděpodobné. „Tys jí to věřila?“

„Věřila,“ potvrdila Mimi. „Říkala to docela upřímně.“

Obě chvíli mlčely. Isabel prostoupila jakási nerozhodnost. Pokud Angie mluvila pravdu, potom ji naprosto špatně posoudila. Ale mluvila skutečně pravdu?

Mimi zato vypadala, že o tom vůbec nepochybuje. „Něco jsem se při tom naučila,“ řekla. „Nebo spíš jsem si připomněla něco, co jsem vždycky věděla. To jest, že člověk si nemůže být jistý svým úsudkem o lidech a motivech jejich jednání. Víme to, ale…“

Mimi má možná pravdu, uvažovala Isabel. Vzpomněla si, jak Tomovi radila, aby zasnoubení zrušil, zřejmě na základě vlastních mylných pocitů o hamižnosti Angie. Ale měnilo to něco na konečném výsledku? Pokud to Angie ukončila z vlastního popudu, potom to, že se snažila Toma přimět, aby ji opustil, bylo irelevantní. Ale pokud Angie pravdu nemluvila a o konci jejich vztahu rozhodl Tom sám, potom tu její rozhovor s Tomem sehrál svou roli.

Podívala se bezradně na Mimi. Má své sestřenici říct, co udělala? Mimi ale správně odhadla, že by se jí Isabel ráda s něčím svěřila. „Taky tě to trápí, že?“ řekla mírně. „Ale nic si z toho nedělej. Angie si o tobě taky udělala mylný závěr.“

„To je možný, to mohla. Ale určitě si o mě nepředstavovala to,co já o ní. Že bych spáchala vraždu.“

Mimi se podívala na Isabel šokovaně. „A ty sis to o ní myslela? Že by byla schopná zabít Toma?“

Isabel to přiznala a popsala Mimi rozhovor, při kterém jí Tom vyprávěl o situaci na pokraji smrti u vodopádů Clyde. Mimi jí naslouchala velice zamyšleně a když Isabel skončila, podívala se nahoru, jako by hledala řešení nějakého hlavolamu.

„Zvláštní,“ řekla nakonec. „Nevím, jestli mi to budeš věřit, ale ona mi líčila něco podobnýho. Říkala, že se v Tomově blízkosti necítila bezpečně, jako by uvnitř něj bylo něco skrytého, navenek neviditelného, a to neviditelné že byl sklon k násilí. Bála se, že by ho mohl použít proti ní.“

Chvíli na sebe hleděly. „Tak,“ řekla Isabel. „Komu teď máme věřit?“

„Oběma?“ nadnesla Mimi.

Isabel začala přemýšlet. Bylo známo, že lidé inklinují k tomu přepisovat si své životy podobně jako to dělají životopisci, a to tak, aby sebe postavili do co nejlepšího světla. Ale pokud se nic takového tady nestalo, je možné, že se tito dva lidé navzájem jeden druhého opravdu báli a představovali si, že by se to mohlo uskutečnit. To bylo celkem uvěřitelné. A také bylo dost možné, že Angie udělala první krok k rozchodu a Tom, který měl pocit viny, jí nabídl finanční vyrovnání, které ona uraženě odmítla. Pokud se to tak opravdu stalo, potom to dopadlo jak nejlépe mohlo pro obě strany. Sňatek bez lásky byl zmařen, Angie si zachovala svou hrdost a Tom mohl dospět k závěru, že nic zlého nezpůsobil.

Isabel se obrátila na Mimi a čekala její odpověď.

„Možná,“ řekla.

Nebyla to úplná odpověď, ale vzhledem k okolnostem byla odpověď „možná“ nebo „asi“ nejvíc adekvátní.

Přesto to Isabel nedalo. Znovu přemýšlela o tom, jestli Angie něčím neublížila, něčím, co by měla odčinit. Nesmýšlela o ní v dobrém a přestože se Angie nikdy nemusela dovědět, jak o ní kdo smýšlel, tentokrát Isabel zašla ještě dál a mluvila o ní nepěkně. To v systému jejího uvažování bylo naprosto špatně. \nebyla si ovšem jistá, zda má v sobě dost morální energie tuto záležitost dál řešit. Ale co by vlastně mohla udělat? Napsat jí dopis a omluvit se? Jen naprosto svědomitá osoba by vyvodila takové morální důsledky. Proto se rozhodla nechat věci tak, jak jsou.  Dostalo se jí lekce, že není vždy vhodné dělat ukvapené závěry a soudit lidi nespravedlivě a to bylo dostačující. Ve vzduchu zůstalo ono možná.

 

„

---