Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seV Bezinách 1/3
Autor
revírník
V Bezinách
Za takové idylky se platí.
Byla neděle, osmého srpna. Vrcholilo léto. Amor měl mít za měsíc druhé narozeniny.
Ráno přijela Taňulka na dlouho plánovaný sběr borůvek. Právě v tom čase jsme chodili na nové naleziště, na něž nás nalákala Janinka. Objevila je několik dní předtím, když se vydala se svými dvěma chlapy Pavlem a Martinem na vycházku po hřebenech kolem Heřmanovic. My dva ty štědré porosty borůvčí na Bezinách známe už od prvního léta, ale od té doby, co jsme začali na borůvky jezdit na Starou horu a Medvěďák, ani jsme si na ně nevzpomněli. Až teď, když odtud Janinka na ukázku přinesla obsypaný keřík, jsme si ta místa znovu připomněli. Proč je nevyužít, když jsou tak blízko?
Amora a mě se ovšem celá záležitost týká jen potud, že své sběračky při borůvkovém šílenství vozíme a doprovázíme.
Brňáčkům v tu neděli končila dovolená. Odvážel jsem je do Jindřichova na nádraží hodinu po tom, co jsem odtud přivezl Taňulku. Mezi vypravováním na cestu stačili se s ní tak akorát pozdravit, odjeli – a v devět hodin už jsme byli my ostatní nahoře v Bezinách. Pilná maminka se svou pilnou cérenkou se propadly do hustého borůvčí a nic než borůvky už neviděly.
Šel jsem s Amorem na dlouhý výlet na Solnou. Když jsme se po poledni vrátili, vzal jsem si z Janina ruksaku v originále rozečtenou knihu rodilého Jihoafričana Wilbura Smithe Elephant Song, krásný, ale drsný román z africké divočiny, k němu slovník, našel jsem si v borůvčí ostrůvek měkké metlice a pohodlně se na něm usadil. Amor si lehl vedle mě.
Bylo ticho, ani muška nezabzučela, jen občas někde v korunách škaredě zaskřečel ořešník nebo nad lesem něžným krknutím zapěl přetahující krkavec. Jeho decentní volání milujeme a často si s ním rozprávíme. Však také teď se z borůvčí ozval krkavčí popěvek, jen trochu tlumený lesním přízemím. Ten nahoře se obloukem vrátil, dvakrát udiveně odpověděl a zas pokračoval svým směrem.
Vnořil jsem se do čtení vzrušujícího příběhu. Tu a tam jsem tiše promluvil na psa a pohladil ho. Odpočíval natažený na boku a při pohlazení ani nezvedl hlavu, ani ocasem nepohnul, jen hluboce vzdychl a něco tiše zabrumlal. Rozuměl jsem. Znamenalo to, že také jemu je se mnou dobře. Takto ubezpečen jsem se vrátil do Afriky k těm milým lidičkám, Pygmejům kmene Bambuti, s nimiž mě autor svedl dohromady, abych se dál strachoval o jejich deštný prales, jejž nazývají otcem a matkou a který jim v honbě za zbylými poklady Afriky den za dnem po kusech odkrajuje pažravost žlutého a bílého kapitálu s heslem po nás potopa.
Zatímco já jsem v pohodlném sedu řešil s autorem velké starosti světa, mé dvě sběračky se přízemně staraly o blaho svého rodu. Dary Přírody si braly způsobem jí i jim blízkým, trvale udržitelným, jak jsme si my, její vyznavači, zvykli nazývat rozumné čerpání obnovitelných zdrojů Země, a to mi lahodilo. Jen málo se lišily od mých milých Pygmejek. Sledoval jsem, s jakou zaťatostí ve vysilujícím dřepu tvrdě pracovaly, občas jsem zaslechl poznámku, svědčící o spokojenosti s úrodou, a třebaže se takto plahočily v lese k nepoznání přeměněném, dávno pralesu nepodobném, viděl jsem, že i ony jej, stejně jako jejich černé příbuzné z rovníkové Afriky, uznávají za otce a matku, za což jsem je miloval. Též za jejich obětavost a zodpovědnost k nám, své rodině.
Můj zodpovědný úkol byl jen sledovat čas, aby Taňulka stihla vlak. Nechtěl jsem jim předčasně brát radost z práce, a tak jsem s výzvou k ukončení sběru čekal až do poslední chvíle. Když jsem pak oznámil, že vlak jede za hodinu, Taňulka pochopila hned, co je třeba dělat. Její maminka ne.
„Až za hodinu? Tak co nás, Jaroušku, plašíš?“
Musel jsem se ovládnout a trpělivě jí vypočítávat, kolik času spotřebujeme, než odtud sejdeme k autu, než autem po rozbité silnici dojedeme domů, než se Taňulka umyje a převleče a než s ní dojedu na nádraží. Nechápala. Takové počty nejsou pro ni. Čas na cestu nikdy nepočítá. Tady vidíte, jak zodpovědný úkol je mé sledování hodinek. Tentokrát aspoň byla na mé straně Taňulka. Maminčino neblaze známé „Tak teda běžte napřed, já za vama potom poutíkám,“ zatrhla, ještě než stačila dopovědět, a rázně ji přiměla k odchodu okamžitému.
Sbalil jsem knihu a slovník, chtěl vzít na záda Janin ruksak – ponese teď kýbl s borůvkami – ale ona že ne, že s ruksakem se jí půjde líp, tak jsem jen připnul Amora na dlouhou šňůru a šel napřed. Když jsem se po chvíli ohlédl, byly sice daleko, ale šly.
Scházelo jen padesát metrů ke kraji lesa, na pastvině už za smrkovými větvemi prosvítala stříbrná metalíza. Hned budeme venku, už se nic nestane, Amor se může proběhnout. Odepnul jsem karabinku. Pes pokojně klusal projetou kolejí napřed. Žádnou zvěř jsem nezahlédl, ale musela tam být, protože najednou prudce zabočil doprava a zmizel z dohledu v hustém jeřábovém podrostu.
Tak, a je to. Teď si čas udělat musíme, budeme čekat, než se pacholek uráčí vrátit. To mu nedaruju, vztekal jsem se na psa a také na sebe, že jsem to dopustil.
23 názorů
Jardo, díky za odezvu :-))). Loskutáka jsem také neznala, dokud jsem ho nespatřila a neslyšela v té prodejně, kde mě překvapil. V Evropě se ve volné přírodě s loskutákem nesetkáme. Loskutáků je více druhů, jejich domovinou je jižní Čína, Indie, Barma, Vietnam, Malajsie, Indonézie... Žijí převážně v džunglích a vlhkých stálezelených lesích. Žijí i v Japonsku, na Havajských ostrovech, na Floridě a dalších místech s příhodnými podmínkami, kam byli dovezeni člověkem.
Přemku, díky za odkaz - ráda jsem si loskutáka připomněla - přesně i jeho hlas.
Krkavci jsou opravdu milí, a hlavně hodně chytří ptáci. My s nimi máme dost hezkých zážitků. Ale o těch cizokrajných loskutácích jsem opravdu nic nevěděl, asi jsem se zamlada, kdy mě ptáci moc bavili, o tento ptačí rod málo zajímal. Děkuji ti, Jano, za návštěvu.
Jardo, moc dobře jsem si početla - zrovna v tom nejnapínavějším vyprávění skončilo, jsem zvědavá a těším se na pokračování, TIP.
S krkavci jsem se kdysi dorozumívala v plzeňské ZOO. Snažila jsem se krákat tak trochu podobně jako oni (naštěstí nikdo v blízkosti voliéry nebyl - asi bych byla považována za blázna), a skutečně mi odpovídali. Dokonce i počtem zakrákání. Tak úžasní a sympatičtí ptáci, nerada jsem se s nimi loučila. Zamýšlela jsem se nad smutnou minulostí krkavců, kteří byli málem vyhubeni kvůli, s prominutím, pitomé pověrčivosti.
Přemku, v naší prodejně "Ráj zvířat" měli také kdysi loskutáka, který pěkně a srozumitelně mluvil - "Ahoj slečno, jak se máš?"... Byla jsem překvapena, když jsem ho poprvé slyšela.
Jaroslave, chci rozptýlit tvoje pochybnosti.
Vidíš, a já jsem myslel, že loskutáka si nějací televizní šprýmaři úplně vymysleli. (A stejně si to myslím dál.) Děkuju za koment.
Tvoje příběhy mají své kouzlo domácí pohody. Tentokrát jsem neodolal a nečekal až do konce na poslední díl. Jen se asi na mě podíváš možná trochu překvapeně, protože tvůj příběh ve mně vyvolal asociace tak trochu z jiné mísy. Také rádi jezdíme na svůj osvědčený záhon borůvek, který je až u Ševětína v jižních Čechách. Sbírat v dřepu vydržím i já. Že se dá s tím vaším krkavcem dorozumívat je pro mě překvapení. Chodíme často k Banzetům, známá hospůdka v Nuslích, kam chodíval Hašek. Tam mají loskutáka, který zpívá árii z kankánu Netopýra. Lze se s ním domlouvat a když ho to přestane bavit zařve - Sem nečum! Já jsem původně myslel, že je to krkavec. Těším se na pokračování.
Evženie Brambůrková
15. 09. 2020Čekala jsem borůvky vysypané všude, kam se jen podíváš. Krásné vyprávění, jako bych tam seděla. Píseň slonů znám v češtině, Wilbura mám ráda.
Všem vám pěkně děkuju za komentáře a tipy.
Knihomole, jsem moc rád, že ani tobě nejsou krkavci lhostejní, dokonce se zdá, že je máš v oblibě. Jsou to fajn ptáci, a chytří, zaslouží si naši přízeň.
Renato, opravdu, asi to tak bylo, celý den moc v klidu, tak to musí být potrestáno.
Ano, A.L., "poutíkám", to je moc hezké slovíčko, speciálně naší babičky Jany.
Arwen Leinas
15. 09. 2020"Poutíkám" je krásné slovo :) Tak uvidíme, jak to bude dál.
Lumpík jeden! To bylo asi proto, že byl celý den tak hodný. Napínáš mě jako gumu...
Mám podobné skúsenosti s krkavcami, tiež sa snažím s nimi nadviazať kontakt. V Bezinách je fajn, zdá sa.
Ireno, moc dobře si vzpomínám, jak nosili (asi) své kukly. Tak ani tyto mravence vám ty potvůrky prasečí nenechaly na pokoji.
Lidko, nechci strašit, ale moc veselo nám nebylo.
blacksabbath
15. 09. 2020Nikdy se při čtení tvých děl nenudím...protáhnu si kosti, svaly....pokochám se přírodou.....to víš...městská holka.....a sem tam si i něco zobnu...ale jak mě znáš....já dychtím zvědět konec......:-))))))))))))))))))))))))))))))
ráda jsem sbírala borůvky, to ticho v lese, krásný to byl čas :)....samozřejmě jsem napjatá, jak to bude dál ***
Jestli nevadí ještě jeden koment - před pár dny utekli z kopce k nám před domek 4 prasečí výrostci, během chvíle zryli hlínu mezi smrky u cestičky, a sežrali všechny lesní mravence /o nich jsem psala, jak NĚCO pořád nosili, jestli vzpomínáš/ - a skoro denně se něco se zvířaty u nás děje:-)
Ireno, to chápu, u tebe to musí být opravdu složité někam odjet, když občas jen mírně naznačuješ, jakou havětí jste doma obklopení. Proto jsem se ze začátku tolik zpěčoval veškerému zvířectvu, kvůli naší svobodě pohybu. No ale, už je to jedno.
Ivi, promiň, že tě napínám, ale ono by to jinak bylo asi nudné čtení.
...já to tušila...já to věděla, že ten chlupáč zase něco vyvede.....nejdřív mě nalákáš na krásnou procházku....pak mi tečou sliny chutí na borůvky....následně mě ukolébáš drbáním a čtením příběhu..(musím podoknout, že čas jsem nesledovala.....já sedím v klídku doma a nikam necestuju)....a bumprásk...Amor je zase v čudu....a ty ani na konci nanaznačíš...klidně si přestaneš psát...teď jsem napnutá jako kšandy na pivním břichu.....jak tohle dopadne?????.............*/************************
Jardo, ta naše zvířátka nám dost často udělají pořádnou čáru přes rozpočet... vzpomínám, když mne syn někam vezl, čekal pod kopcem s nastartovaným vozem a já opět přišla se zpožděním, hned mi řekl - hlavně se, mamko, nevymlouvej, že ti na poslední chvíli vlítnul některý z kocourů domů a musela jsi ho hledat a vynést, aby tam něco neprovedl...
Ani jsem nepípla, protože by mi snad ani nevěřil, ale pokaždé, když jsem se někam chystala, byla naše zvířena zvláště náchylná k tomu, aby mi nějak odchod zkomplikovala!