Babiččin sen 1/7

Babiččin sen

Jednou si Eliška povzdechla, že by se někdy ráda aspoň na chvilku vrátila do doby, kdy byla malá a jezdila k nám do Třebíče na prázdniny.

„Moc ráda bych se tam jednou znovu podívala.“

„Opravdu?“ podivila se babička.

„Protože na tu dobu mám nejhezčí vzpomínky.“

„To nemyslíš vážně.“

„Fakt, nejhezčí.“

„A neděláš si ze mě vrtulku, Eliško?“ vrhla na ni babička úkosem zpytavý pohled.

„Doopravdy, čestně,“ chystala se Eliška přísahat.

„Ále, vymýšlíš si.“

„Je to pravda, nedívej se tak na mě.“

„Tomu nevěřím, na tu dobu musíš mít vzpomínky jenom ty nejhorší.“

„Co to říkáš, babi? Si ze mě střílíš? Vždycky jsem byla u vás v Třebíči nejradši. Nejlepší prázdniny to byly.“

„Aspoň nelži, však vím, jak jste u nás trpěli, dávali vás k nám rodiče za trest.“

„Teda babi, jak to můžeš říct? Zeptej se, koho chceš, všichni jsme u vás byli rádi. Ani se nám nechtělo domů.“

„Kecáš. Celou dobu jste se těšili, kdy skončí prázdniny a vrátíme vás rodičům,“ přitvrzovala zkusmo babička.

„Co si to vymýšlíš? Zeptej se a dozvíš se, jak jsme domů vůbec nechtěli, každý ti to řekne…“ Teď jí to došlo. „Teda, babi!? Ty dobře víš, jak to je! Jenom to zas na mě zkoušíš!“

Ona totiž, popravdě řečeno, mívá babička takové „kapricky“ často, na což Eliška na tu chvilku pozapomněla. Třeba ten s tím vařením. Z kůže byste vyskočili, když vám naloží na talíř, jídlo postaví před vás, vy ještě nezvednete příbor, a už se ptá, jaké to je. Když jste neznalí rodinných rituálů, začnete hned s plnou pusou chválit. To je chyba. Na tu číhá, aby vás usvědčila. „To říkáš jenom tak, abys mně udělal radost, ale to nemusíš, já vím, že jsem kuchařka na baterky.“ Jestli se v tomto momentě necháte nachytat, rozpoutá se pře, při níž z její strany začnou létat vzduchem slova jako přesolené, překořeněné, nedochucené, též výrazy ostřejší: hrozné, hnusné a tak… Vy, chudáci potrefení, jídlo bráníte, ale to je jako byste hrách na zeď házeli a mezitím vám neodpustitelně stydne. Kdežto člověk znalý, v babiččině rodině ostřílený, a to už je bohudíky každý její člen, včetně nejmladšího Danečka, řekne zavčas, dokud je jídlo teplé: „Je to fakt hnusné.“ A babička, třebaže už nás má taky přečtené a ví, že je to na ni bouda, dovolí mu v poměrném klidu jíst. Navíc dá ještě nášup, když si o něj řekne, protože s nášupy babička při vaření počítá a jestli výjimečně nic nezbude, tak jen pro ni, ona zásadně jí, až se najedí všichni, přičemž až do konce odráží každou narážku slovy „O­ mě se nestarej, co se staráš.“ „No a co,“ řekne potom, když nezbude, „hlavně, že vám chutnalo.“ Tak toto si hleďte pamatovat, děti. Až přijdete k nám a dostanete od babičky najíst, nesmíte chválit, ona by vám tu chválu dlouho otloukala o hlavu a k nášupu byste se možná nedostali. Poslechněte mě, a budete si moci v poměrném klidu na jejím hnusném jídle pochutnat.

No, a toto byl druhý babiččin kapricek, co Eliška právě, i když se zpožděním, odhalila.

Hned nato, už bez hrané nedůvěry, řekla babička: „No, jestli se tam opravdu chceš podívat, můžeme tě vzít, jezdíme s dědečkem každý rok do jeho bývalých lesů, aby viděl, jak bez něj prospívají. Ale to by tě asi nebavilo.“ Najednou se rozzářila: „Mám nápad! Víš, Eliško, co my uděláme? Výletek bude! Pojedou všichni, celá rodina!“ Skoro pištěla nad skvostným nápadem.

„Myslíš? A budou chtít?“

„Já je přesvědčím. Řeknu, že je to můj dávný sen. To oni pro mě udělají.“

„To budeš fakt dobrá, babi, jestli se ti to podaří.“

„Podaří, Eli, nedělej si starosti, pojedeme.“

„Jenom si proboha nechtějte prohlížet taky ten náš bývalý byt,“ úpěl jsem, když už bylo jasné, co se tady peče, „ty lidi tam otravovat nebudeme, to ne!“

„To já nechci,“ uklidňovala mě Eliška, „jenom na dům bych se zdálky podívala. A do obchodu, kam jsme chodili každé ráno pro rohlíky. A do lesa, ke kouzelné studánce a všude, kams nás bral svým služebníčkem.“

„Ty si pamatuješ kouzelnou studánku?“

„To víš, že pamatuju, kdo se z ní jednou napije, ten se k ní vždycky bude chtít vrátit. A já jsem se napila.“

„A našeho starého renoltka taky pamatuješ?“

„A jak! Jak jsme tě poňoukali, abys jel rychleji a jak to v zatáčkách s námi vzadu házelo…“ zasnila se, „a jak jsme zpívali, když jsme jeli někam dál a…“ Pak se otočila na babičku: „Ty tomu možná pořád nevěříš, ale v Třebíči mi opravdu bylo nejlíp.“

„Nonono! A co potom tady, v Petrovicích?“

„Tady taky… Ale tam to bylo takové… Nevím. Jako dobrodružnější. Exotičtější.“

„To proto, že jste byli malí a daleko od rodičů.“

„Asi. Tak teda jedeme?“

„Pojedeme. Všichni!“ řekla už rozhodnutá babička. „Co říkáš, Jaroušku? Že je to dobrý nápad?“

„Ty máš, babičko, samý dobrý nápady.“

„A ne snad?“

Už to pro ni byla hotová věc. Tím také pro nás. Dávno jí ke štěstí scházelo, že si ještě všichni „její miláčci“ neprohlédli naše staré bydliště s okolními lesy, kde se mnou, už ve zralém věku, začínala a odkud jsme se potom stěhovali sem, na konečnou.

Na konečnou? Zkrátka sem, do Petrovic.

„Podíváme se všude, kam budeme moct autama zajet,“ obírala se babička dál svou skvělou myšlenkou.

„Pomalu, pomalu,“ chladil jsem její vášeň, „víš, kolik nás bude! S takovou kolonou chceš jezdit po lesích?“

„Však tobě to projde, pro jednou… Byly to tvoje lesy.“

„Byly, už nejsou. Neříkám, že ne, ale nebuď tak hr, neslibuj, co možná nebudeš moct splnit. Jak chceš všecko udělat? Na jeden den na tu dálku nestojí za to jet, a to tam budou všichni spát pod širákem? I Martinka? A Janinka? Nebo máš našetřeno na hotel?“

„Všechno nech na mně, Jaroušku. Víš, jak už se těším?“

„To vím, to bys nebyla ty, vydržet chvilku bez těšení. Já jenom, jestli ses neunáhlila.“

„Neboj se! O všechno se postarám sama, ty s tím nebudeš mít žádnou starost.“

„To jsem rád.“

A co, nechám to na ní. Do léta je daleko.

A ještě jsem si nalhával, že třeba zapomene.

Ne, na něco tak bláznivého zapomenout nemohla.

Tak se z jednoho nevinného Eliščina povzdechnutí nad krásným dětstvím v Třebíči vyklubala výprava jak hrom, hotová expedice, a zvláštní bylo, že všichni souhlasili. Jen Jarda ne, někdo prý musí zůstat s Darkem doma, protože jet se dvěma velkými psy, kteří se nemají rádi, by nebyl žádný med. (Asi jsem se dosud nikde nezmínil, že knírač Ron už nežije a mají mladého, jako rtuť neposedného hovawarta Dara.) Měl pravdu, ale jemu to i vyhovovalo, k hromadným akcím se náš Jarda jen tak nedá přemluvit. A babička by byla tak ráda právě jemu ukázala moje lesy, aby odborně posoudil, jak jsem v nich hospodařil. Utěšovalo ji jen, že si dali říct všichni ostatní.

„Bude to krása, v obálce radosti mám našetřeno dost, i na benzin vám všem dám.“

„Co je toto zase za nápad?“ ozvalo se odkudsi z kouta.

„Protože jste tak hodní a chcete mi udělat radost. Za to vás chválím, ale chvála je málo.“ A jak jsme byli shromáždění v kuchyni, šla a odněkud přinesla tu svou obálku radosti. Papírový, maličkými čísílky po jedné straně hustě popsaný pytlík, do něhož z každého našeho v jeden den vypláceného důchodu ukládá významnou částku. (Tady je namístě připomenout, že co jsme svoji, nechávám celé finanční hospodaření na ní a dobře dělám.) Z toho pytlíku teď tahala tisícovky a pětistovky a podávala přítomným šoférům po patnácti stovkách, aby měli na plnou nádrž. Jako jeden muž rázně odmítli. Vnucovala je tedy jejich lepším polovičkám, a ty, aby babičku nerozlítily, přijímaly je s omluvnými pohledy, špitajíce: „Však se uvidí.“ Jen samorost Miluška musela být vzata na milost, když bez okolků naznačila, že ty bankovky tedy zmačká a hodí do koše.

No dobře, s tebou si to vyřídím zvlášť.