Babiččin sen 2/7

Termín byl stanoven a babička pracovala na jeho uskutečnění.

Dodatečně uznávám, že to vymyslela chytře.

Široké řádky těch tří slavných dnů jsou v jejím stolním kalendáři po okraji jakoby sepnuté hůlkovým nápisem „SPLNĚNÝ VELKÝ SEN“ a ještě ozdobené řetízkem srdíček.

Začalo to v pátek 16. června 2006, den po Taňulčiných osmatřicátých a den před Miluščinými dvaatřicátými narozeninami.

Nevyjeli jsme všichni společně. Jen my dva na ničem nezávislí důchodci jsme si mohli dovolit ráno jet do Krnova nakoupit, po poledni podle domluvy u Milušky vyzvednout Jarečka a Danečka, kteří už přišli ze školy a školky, vzít je do Petrovic a přesně ve tři, s nimi vzadu a s Amorem v kufru, naostro vyrazit.

Byla to veselá jízda, ta naše. Kluci se těšili na neznámé radosti, které je jistě potkají, vždyť jedou na tři dny, a víte vy co to je spát pod stanem!? My jsme se radovali, že to zatím klape podle plánu a přáli si, ať to tak jde dál. Dnešní cíl byl u Odvářků v Jindřichově na Vysočině, je to kousek od Velké Bíteše. Tam přenocujeme s druhou částí výpravy, Miluškou, jejím přítelem Milošem, jeho dcerkou Lucinkou, Taňulkou a Kačenkou. Ti mají z Krnova vyjet Milošovým Chryslerem až po Taňulčině pracovní době, nejdřív ve čtyři hodiny. Sejdeme se s nimi večer v osm na bítešském náměstí, k Odvářkům pojedeme společně. Ráno přibereme Simonku a Ilonku a dopoledne se v Třebíči sejdeme s ostatními, kteří se prvního divokého nocování rádi vzdají, protože ta pravá výprava po stopách vzpomínek naší mládeže bude až zítra.

Nejezdíme většinou po hlavních trasách, musíme mít na paměti Amorovu potřebu občasného proběhnutí. Pečlivě vybíráme zkratky, kde můžeme v lese nebo v polích zastavit. Tak už máme všude své zastávky, i když z domu jezdíme do různých směrů.

Dnes míříme na Třebíčsko, to pro nás znamená, že na kruhovém objezdu u Moravské Třebové odbočíme doleva na Křenov. Svitavám se vyhneme a na brněnskou první třídu se zkratkou dostaneme až v Letovicích. Potom buď v Černé Hoře, nebo v Lipůvce odbočíme doprava na Tišnov. Tam už je blízko Velká Bíteš. A za ní Třebíč.

Na „křenovské“ zkratce máme známou zastávku u lesa nějakých dvě stě metrů od silnice. Je tam potůček, tak akorát Amorovi pro radost. Někdy je vyschlý a může se tam jen vyčvachtat v blátě, ale pitnou vodu s sebou stejně vozíme i pro něho.

Nenápadnou polní cestou jsme tam zajeli.

Něco jsme snědli, kluci se proskákali s Amorem, zahráli si oblíbenou Danečkovu hru „na schovku“ a při tom objevili obrovské lopuchy s listy jako slunečníky. Nestačilo, že si je sami nasazovali na hlavy, ještě jimi za velkého chechtotu zdobili hlavu trpělivého Amora.

Nebyli jsme tam snad ani čtvrt hodiny, když volá Miluška: „Kde jste?“

„Na zkratce od Třebové do Letovic,“ hlásí Jana do mobilu. „Zrovna venčíme Amora a kluky. Kde jste vy?“

„Blížíme se k Třebové.“

„Teda, vy petáte!“ pochvalně zhodnotí Jana svým oblíbeným slovíčkem Milošovy řidičské schopnosti.

Chvilka nezřetelného domlouvání u Milčina telefonu, potom: „Počkejte tam na nás, my si to zkrátíme taky.“

„Co blázníš? Stojí vám to za to, když jste tak rozjetí?“

„Čekejte.“

Za deset minut znovu telefon: „Projeli jsme Křenovem. Kde jste přesně?“

„Jste blázni, mohli jste si frčet bez zastávky přes Svitavy. Proč si komplikujete život?“

„My si ho chceme komplikovat. Tak mluv rychle, ať vás nemineme. Kde vás máme hledat?“

„Dívejte se doleva dolů k lesu, vede tam od silnice travnatá cesta. Stojíme s autem až ve stínu, kousek jsme zajeli do lesa. Budeme vás vyhlížet a zamáváme. Kde jste teď?“

„Počkej chvilku, projíždíme nějakou vesnicí, čekej, až uvidím značku na konci… Už vidím! Březina!“

„To už jste tady, vy blázni blázniví, teď dávejte pozor, dívejte se doleva, musíte nás přes pole vidět.“

Než to dořekla, v dálce v zatáčce se vynořilo černé auto. Blížilo se a my jsme mávali jak o život, kluci vysoko skákali a ječeli.

Miloš frajersky zatočil na naši polňačku, zastavil hned nahoře a jeho cestovatelky se hrnuly ven.

Zatímco k nim ti moji utíkali – A­mor v čele –, zac­ouval jsem tam. A bylo vítání a objímání, jako kdybychom se kdovíjak dlouho neviděli. Rozjančená babička hned všecky stavěla do latě, neboť si potrpí na úhledné obrázky, momentky z duše nesnáší. Nic proti tomu, ale neškodilo by, kdyby nás nenechávala stát a křenit se zbůhdarma minutu i dvě do aparátu, než se uráčí zmáčknout. Na druhé straně uznávám, že fotky mívá podařené, nikdo na nich nemá půlku hlavy, nikomu nechybí ruka ani noha, nikomu z hlavy neroste větev, strom nebo sloup.

Když pak Miloš s krajzlerem, do posledního místečka nacpaným proviantem takřka pro celou výpravu a houpajícím se nízko na podkleslých pérech, vyjížděl na silnici, volala ještě za nimi: „Tak v osm v Bíteši na náměstí!“ Ale to sotvakdo už mohl slyšet.

Brzy po nich jsme také vyrazili. Opět tím svým nevzrušivým tempem.

Dál probíhalo všechno podle plánu, a tak přesně ve dvacet nula nula jsem v poklidném letním soumraku, žlutě a narůžověle oblévajícím fasády a dláždění vyprázdněného bítešského náměstí, stavěl stříbrnou Astru vedle černého Chrysleru.

Trvalo hodnou chvíli, než se začaly z hospody na dolní straně náměstí po jedné vynořovat, některé lízajíce zmrzlinu. Poslední šel Miloš s hořící cigaretou. Všichni byli po večeři.

„Teď honem,“ poháněl jsem je, „ať nezatmíme. Spát se bude venku, někde na zahradě, tak ať si na ustýlání nemusíme svítit.“