Babiččin sen 6/7

Kouzelná studánka se však ukázala být iluzí. Celé naše těšení bylo poznamenáno naivní důvěrou v neměnnost věcí – a­ teď přišla konfrontace se skutečností.

Je tady dřevěná stříška nad studánkou, i betonová skruž je tu, i železná trubka, z níž, někdy hubenějším, jindy tlustším čůrkem přepadávala kdysi voda do titěrného potůčku, který po několika desítkách metrů běhu mělkou stružkou téměř mizel, doširoka rozptýlený v nenasytné houbě lehké písčitohlinité půdy a zvolna v hloubce zavlažoval kořeny lesa na úpatí svahu.

Ta stříška, ta skruž, i hliněné korýtko tady ještě jsou, jen voda chybí. Přístřešek stále chrání studánku proti znečištění, ale já nevím, jak to ocenit, když dno skruže je suché. Tady už se mi sen o dětství, o bílovických lesních kašnách a o tatínkovi nevrátí, tady nemá co dělat. Tohle že je studánka nezapomínání, slibů a upřímné víry, že kdo se z ní jednou napije, určitě, třeba až bude dospělý, se sem vrátí?

Napili se všichni, chtěli se vrátit.

Tak jsme tady.

Někdy by bylo lépe památná místa nenavštěvovat.

Na babiččině snímku se měla u crčícího pramínku živé vody šťastně usmívat odrůstající a odrostlá vnoučata, jimž kouzelná studánka splnila sen o návratu. Místo toho je v obličejích jen rozčarování. Je to divné setkání. Ani tam nejsou všichni. Simču, Klárku a Martina se nepodařilo přemluvit, aby sem sestoupili z cesty, jim prý stačí, co slyší od nás.

Je to ono vytoužené setkání? Pro nás ne. Oni to berou lehce, s nadhledem mládí. Vždyť je to jen jedna z všedních příhod, jakých už zažili, a jakých ještě bude… Ne, žádné zklamání se jich očividně nedotýkalo.

I dospělí vzali vyjížďku do lesa jako hezké rozptýlení v čase mezi dobrým obědem a slíbeným piknikem. Bavili se dobře, a tak i my jsme se nakonec radovali, že je vidíme všechny spolu, za což děkujeme této studánce, třebaže přívlastek kouzelná je už jen iluze.

Mně osobně chyběla, skoro jako ta voda ve studánce, stará kmenovina nad ní. Nikdy jsem nepomyslel, že tu není navždycky, od samého začátku svého působení, trvajícího desítky let, připravoval jsem ji na dlouhý život, pozvolna ji obnovoval přirozeným náletem smrku i podsadbami listnáčů, radoval se z ní, těšil se, že mě přežije – a­ teď? Kde je má hradba důvěrně známých smrků a štíhlá krása a nezdolnost královských modřínů? Kde?

Jen holé nebe, jen široké prázdno se prostíralo nad rozválenou mlazinou. Nikde strom, nikde výstavek, obzor uzavíral až o kus dál mladý probírkový porost.

Ale tohle soukromé zklamání jsem nikomu nevykládal. Jenom Janě jsem stranou naznačil, co mě tíží. Viděla. A chápala.

Když jsme pak stejnou cestou – naše auto vpředu – v­yjížděli z lesa, najednou jsme kolonu zastavili. Babička se chtěla podívat na pole, z něhož si rok co rok nosí domů zásobu heřmánku. Kvete tam i dnes.

Nerada zdržuje, jen si chce sebrat malou kytičku.

Pár ochotných rukou jí přišlo na pomoc a nakonec si odnášela vydatnou kytici. Zas na celý rok.

Teď pojedeme kolem Hošťanky. Oj, jak nás láká zastavit u brány! Stačí vyhodit blikač a přistát před ní. Při troše snahy by se tam natlačila všechna čtyři auta. Přehupnout po schodech na druhou stranu a po cestě, jenom po ní, jenom chviličku, nikde necourat, jen po hlavní cestě se vydat kousek do lesa. Co by se stalo? Tak velké zdržení by to nebylo.

Poslední zatáčka, přijíždíme k lesu, brána je hned zkraje.

Podíváme se na sebe.

Ne, už je moc hodin. A také, jak bychom to vysvětlili? Tolik povah, tolik různorodých zájmů! Komu chceš vykládat o nějaké dědečkem vybojované přírodní rezervaci? Jediný, kdo by to mohl ocenit, lesák Jarda, tady není. Snad Klárka. Možná Taňulka. Třeba ještě někdo… Ale když oni se tak těší na piknik! A potom ještě ta cesta do Bílovic.

To všechno se mezi námi odehrávalo ve vteřinách, a nebylo k tomu třeba mnoha slov.

„Až příště, sami,“ uzavřela Jana.

„A zůstaneme tady půl dne,“ zahučel jsem a uháněl vzhůru podél lesa jako s klapkami na očích, abych se tam ani nepodíval.

Projeli jsme Petrůvkami a Ostašovem, lítostivě mrkli vlevo k Hornímu lesu a na Studenečný (jak ten se mění! Kdysi čistě borový les, a teď jen prořídlé borovice ční nad vydařené listnaté mlaziny), toužebně jsme pohlédli doprava k Tálům, tam už to začíná být podobné (pamatuješ, jak jsme do těch mladých sněhem rozlámaných borovic hned tady u silnice sázeli ty javorové odrostky? I na ně se musíme příště podívat).

Projeli jsme Lipníkem a po chvilce vjeli do Klučova. Za několika prvními chalupami, kousek za obecním úřadem, odbočili jsme vlevo mezi zahrady na kamenitou úvozovou cestu a po ní se dali do polí.

Už jenom kousek opatrné jízdy po hrbolech rozježděné cesty, vyspravované kamením, cihlovými zlomky a otlučenou omítkou – a­ tam už je Horák! V teplém podmračném letním odpoledni si tady tiše leží v mírné misce krajiny, obklopený houštinami olší, vrb, střemch a ptačích třešní. Vpředu travnatá plážka, břeh zarostlý rákosím, blátivý vkluz do vody.

Představili jsme si Milušku vzadu v Chrysleru, co to s ní dělá, jak znovu v duchu prožívá tu vzácnou úrodu rosniček, ty desítky snímků: z profilu, zepředu, zdola i shora, rosnička na holém břichu, rosnička na rameně, na tváři, na čele, ve vlasech, zelená, hnědá, dvojbarevná, rosničky s chladivými bříšky a lechtavými pacičkami… A­ potom doma ta rána: malý Jareček nedočkavými prstíky vytáhne z aparátu film, že si už chce žabičky prohlédnout – a­­ je to.

Ach kdepak, tolik rosniček už nikdy nikde nebude.

Řidiči zastavili na kopečku, před dohladka sešlapanou a uježděnou skálou, na které již v prohlubních žlutě kvetly rozchodníky, zatímco na ostatní její ploše se v rýhách a záhybech připravoval prášit otužilý mech, zardívající se milióny zrajících výtrusnic.

Dolů na travnatý břeh jsem sjel jen já.

Hladina rybníka se v poklidném letním odpoledni matně leskla, na prostředku zčeřená pod rozběhem lehkého vánku.

Rákosí přilákalo Milušku hned po vystoupení z auta, aby si je podrobně prohlédla. Po rosničkách ovšem ani stopa. Na stéblech ani na zemi. Jen vztyčená hlavička užovky se kmitala nad vodou ve špičce zvlněné brázdy, co se jako vějíř táhla od rákosí k protějšímu břehu.

Ze zeleného houští vrb a olší na horním konci rybníka zazněl výkřik dravce a k prohlídce hlučných vetřelců se odtud na širokých křídlech vznesl moták pochop. Na dostřel se nepřiblížil, hned se obloukem vrátil k hnízdu. Zkušený pták.

Všude po mezích kvetly šípky na oslavu dnešních Miluščiných a předvčerejších Taňulčiných narozenin. Z lesa na blízkém obzoru trčela do oblačné oblohy horní polovina třiadevadesátimetrového televizního vysílače. Pod lesem, uprostřed zeleného pole, bila do očí bílá tabulka, zakazující vstup na neobdělávaný kamenitý kopeček, na němž snad prý má po letitém pustošení městskými zahrádkáři živořit ještě několik jedinců vzácného koniklece.

Rozptýlili jsme se po břehu, polehávali v nízké trávě, posedávali po kamenech. Bylo to místo jak dělané pro odpolední siestu.

S uspokojením jsem sledoval, jak po horečném cestování doléhá na všechny ten klid tady, pod touto Klučovskou horou, nedávno ještě mou, jakou pohodu přináší to ticho mírně zvlněné krajiny, kterou Jana odevždy nazývá houpavou náručí.

Dobře se cítíme u malého rybníku, ze tří stran zahloubeného do prolákliny polí, nejvyššího z celé, teď již zrušené rybniční soustavy.

Do dálky vidíme jediným průzorem, co se n­a čtvrté straně, po proudu, o­tvírá k západu v úžlabí dvou vln té zelené náruče. Průhled končí na dalekém obzoru a­ž za Hošťankou a Kamejchami, k­opečkem odtud skromným a nenápadným, ale zblízka je to naše posvátná – J­anina a moje – Slunečná nad Mikulovicemi.

Jistě si umíte představit, co nastalo, když Martin dostal od babičky povolení vynést z auta přepravky s jahodami. Objevila se sice snaha aspoň zčásti je opláchnout pitnou vodou, ale nesetkala se s velkým pochopením. Nevím, kdo ještě kromě babičky a mě neokusil, ale jahody musely být dobré, soudě podle toho, jak mizely. Nakonec už nikdo víc nemohl a jedna bedna zbyla na večer a zítřek do Bílovic.

Koupit jahody byl bezpochyby nejlepší nápad, jaký babičku dnes ráno v Třebíči potkal.