Babiččin sen 7/7

Odpočatá mládež začala na travnaté pláži předvádět více nebo méně zdařilé kotrmelce, hvězdy, přemety nebo pokusy o ně. Kdo sebral odvahu, přidal se. Také Amor sebou žuchl na záda, párkrát se převalil z boku na bok, ale pak neodešel jako druzí, aby udělal místo dalšímu cvičenci, nýbrž si uprostřed té arény, ohraničené kruhem diváků, pohodlně lehl a ničími poskoky se nedal rušit. Každý další cvičenec byl nucen se mu vyhnout, ale to ty odvážné nikterak od exhibice neodrazovalo.

V improvizované aréně neúčinkovaly jenom děti, také matka a zároveň vážená teta Táňa postavila dokonalou stojku na hlavě. I babička se za podpůrného skandování pokusila o kotrmelec.

Pomyslel jsem si, co by se stalo, kdybych se přidal? Například s kotoulem nazad.

Chuť byla, ale odvaha ne.

Teprve až se začalo mluvit o odjezdu a všichni se courali k vozidlům, zůstal jsem vzadu, vyčíhl si okamžik, kdy se nikdo nedívá, lehl si na záda hlavou k rybníku a pokusil se nohama odrazit. Z kopečka by to přece nějak mělo jít.

Ale jejej, to to nešlo! Ten kus dřeva nebo kterého šlaka, co se mi za poslední dobu usadil v kříži, mi znovu připomněl, že už si se svou kostrou nikdy nebudu dělat, co bych chtěl. Přesto se pokusím odrazit, ale honem, než se někdo otočí.

Užuž by to skoro šlo, když vtom slyším tiché Kájovo: „Děda cvičí.“ A bylo po soustředění. Jen jsem se převalil na bok.

Ach jo, mé pružné tělo, kam ses mi podělo?!

Do nenávratné minulosti, chlapče.

Ani teď se nikdo nahlas nezasmál, jako tenkrát po tom „skoku vysokém“.

Čím jen jsem si ty falešné ohledy vysloužil?!

Do Brna jsme jeli přes Třebíč.

Tam nás postihla nakupovací zastávka v Kauflandu. Našim nadrženým ženám-nákupčím to jako postižení nepřišlo, proč taky, procházely se opřené o vozíčky v klimatizovaných prostorách. Ale co my chudáci, dvě hodiny čekající ve vedru na přeplněném parkovišti!

Amora jsem sice chvílemi bral z auta ven, ale co z toho měl, když mi musel chodit u nohy, protože všude byl samý pes, až do poslední chvíle za stojícími a popojíždějícími auty neviditelný. Proto byl většinu času zavřený v kufru. Musel se spokojit s otevřenými okénky a s tím, že jsem mu občas podal trochu teplé vody.

Cestou mi pak Jana vykládala – ji­ž s úlevou –, že mohlo být hůř, kdyby byla rázně nezakročila a Milušku násilím neodtáhla od jakéhosi zraněného pejska, který krvácel a naříkal u východu zrovna, když tudy vycházely. Napřed se jí snažila vysvětlit, že se o něho musí postarat někdo jiný, ne zrovna my, dálkoví cestující. To nechtěla holka poslouchat a už se lidí vyptávala, kde ordinuje nejbližší veterinář, protože tady ho tak nemůže nechat. S naším dnešním odjezdem to už začalo být nahnuté, proto ji popadla za ruku a celou váhou táhla pryč. Jen proto jsme mohli „už“ po těch dvou hodinách opustit výheň parkoviště a vyjet z města – s­měr Brno.

Aby toho nebylo málo, Milošovu Chrysleru se cestou začal přehřívat motor. Párkrát jsme museli zastavit a čekat, až trochu zchladne. Nakonec problém spolu s Kájou prozatímně vyřešili, ale bylo nutné sehnat speciální klínový řemen.

Cesta se poněkud protáhla, ale dlouhý červnový den byl stále na naší straně. Pavlova bílovická chatička nás přivítala ještě za světla.

Tady bylo po dešti. Na polní cestě si naše auta poprvé zablátila kola.

Vzduch byl vlahý, po celodenním vedru příjemně pročištěný.

Nad lesem na protější straně údolí se převalovaly šedivé a stříbřité hrady, po okrajích bíle rozsvícené. Někde tam vzadu ještě nízko nad obzorem stálo slunce.

Pro ty, kdo přenocují ve stanech nebo pod stanovou plachtou, měl Pavel připravený dovodorovna skopaný, pečlivě srovnaný, trávou osetý plácek. Přece to do dneška stihl, jak slíbil. Trávník už se zelenal. Druhá plošina, v příkrém svahu budovaná za cenu velkých přesunů zeminy, byla nachystaná pro ohniště. Dovléct sem lavice z těžkých dubových fošen muselo dát hodně práce. Pavel však byl spokojený, že splnil úkol, který si pro tak výjimečné setkání sám stanovil.

Do přicházejícího šera brzy planul táborák.

Po celodenní aktivitě se začala hlásit únava. Zatímco si ti hladoví na lískových prutech opékali buřty, odvezl Kája do pohodlného bytečku v Židenicích princezny na hrášku: Janinku, Martinku, Lindušku, Elišku a Simonku. Sám tam také přespí, bude přes internet shánět náhradní řemen k Milošovu autu, zítra ho musí stůj co stůj přivézt.

Spát jsme šli Pavel, Jana a já do chaty nahoru, Amor dolů, druzí do svých přenosných přístřešků.

Noc byla klidná.

Časně ráno nás tři nahoře navštívil Amor, když se po delším ostýchání, rozmýšlení a osmělování (slyšel jsem ho od prvního zívnutí a podrbání) rozhodl hlučně vyškrabat do příkrých schůdků nahoru. S přáním dobrého dne nám jednomu po druhém olízl ucho, nos nebo ruku. Potom se těžce sesunul dolů. Vzal jsem ručník a vydal se s ním bosky ven, abych se, dokud všichni spí, ošplíchal vydatným proudem studniční vody, jaký doma nemám. Jedním okem jsem hlídal Amora, ať nezaběhne daleko, chodí tu zajíci, srnčí i divočáci a o takový hon hned zrána není co stát.

Babička zanedlouho už pobíhala s aparátem mezi stany a fotila jak divá spící, probouzející se, rozespalé i ty čilé, kteří stáli ve frontě před chemickým záchodem. Šťastný Amor chodil po návštěvách a přesvědčoval se, jestli jsme všichni. Ti, jichž se napoprvé nedopočítal, přijeli až s větším zpožděním, než se předpokládalo, Kájovy pokusy o koupení vhodného řemene nebyly zrovna v sobotu večer a v neděli ráno snadné. Ale nakonec ten správný koupil. Hned ho šli s Milošem nasadit.

Teprve až jsme byli všichni, odkryl Pavel tajemství, jež včera prozradil jenom mně. Ukázal nám plné hnízdo odrostlých lindušek, lesních skřivanů, bylo šikovně umístěné za žebříkem, připevněným na stěně chaty. Rodiče se do té doby chovali nenápadně, občasný ptačí přelet nikomu nic nenapověděl. Štěstí, že jsme je tak pohromadě ještě našli, bylo to v poslední chvíli. Dnes přišel jejich den, milé lindušky začaly jedna po druhé před našima očima vyskakovat z hnízda a šlo to ráz na ráz. Hned nato se rozlétaly. Chvíli posedávaly na blízkých stromech, ale postupně si je rodiče odváděli dál, z bezpečnostních důvodů je rozptylovali do různých stran. Ještě je budou dva tři dny krmit, a potom – hurá, mládeži, do světa! Starejte se sami.

Odjeli jsme i my, jen Brňáčci zůstali, je přece neděle dopoledne, co by teď dělali doma?

Napřed jsme vezli do Jindřichova Simonku a Ilonku. Doma byla jen maminka Helenka. Taťka však zrovna, když jsme stáli a bavili se před jejich domem na autobusové zastávce, přivážel z lesa svým vlastnoručně vyrobeným traktůrkem fůru oklestěných smrkových větví na topení. Na fůře seděl děda. Tak se konečně seznámili také s Kájovou rodinou.

Kája pak odtud odvážel svou rodinku rovnou do Krnova. My ostatní jsme mířili přes Šumperk do Vernýřovic k známému chovateli koní Mertovi, kde měla Miluška rozjednaný nějaký koňský handl. Domů jsme se dostali až pozdě večer.

Ale to už je málo zajímavý závěr uskutečnění babiččina dlouho plánovaného, toužebně očekávaného snu.

Tak krátkého, když k němu konečně došlo.