Hledání kořenů 4/10

Na vyvýšených březích úvozové cesty se po obou stranách překlápěly vysoké porosty borůvčí pod tíhou nebývalého množství plodů. Právě začínaly modrat. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl, jak se k nim naše ženy a dívky zkusmo sklánějí, ale to bylo tak vše, čeho jsem byl schopen si všimnout. Pak už jsem neodtrhl oči od cesty, žádala si stoprocentní pozornost.

Hluboce vymletá, samý kámen, samý kořen, prudké stoupání. Jednička zařazená nastálo, občas, při překonávání náhlé změny sklonu za příčnou srážkou pro odtok dešťové vody nebo kvůli vystupující skále či kořenu, zůstat skoro stát na spojce a bleskově vymýšlet optimální manévr, abych neuvízl na břichu.

Zatínal jsem zuby, hekal, sténal, usykával, abych tomu autu v jeho krušném údělu ulehčil. Nikdy nepochybujte, že to pomůže. Pomáhalo to mým autům vždycky, služebním jako soukromým, všem, co jsem jich na lesních cestách vystřídal. S takovou hlasitě projevovanou spoluúčastí jsem vždycky dojel, kam jsem chtěl. Každé auto mi za to bylo vděčné a snažilo se, jak mohlo. Někdy už vůbec nemohlo a vzdalo to, ale to byly výjimky, a i ty se vyřešily, jen to chtělo trochu času a námahy. Jednou též zánovní svetr, který jsem z nedostatku jiného protiskluzového materiálu natahoval pod zadní kolo dvanáctsettrojky a pokaždé o tu délku na rozpažení rukávů šťastně popojel. Až do úplného roztrhání.

Někdy bylo třeba též cizí pomoci. Například, když jsem se nemohl hnout z místa přes kluzký smrkový kořen v cestě ani po vyzkoušení všech dostupných primitivních nástrojů a musel jsem vykročit nazdařbůh přes lesy a rozmoklá pole a hledat někde pomoc. Našel jsem ji a šťastně nakonec vyjel, ale žena ničemu z toho ani přes můj vyčerpaný vzhled a zablácené oblečení nevěřila a nikdy mi ten pozdní večerní příjezd neodpustila.

Teď to tak zlé nebude, jenom v tom nesmím tu svou Astřičku nechat plácat samu. Jen ji nepřestávat povzbuzovat!

Miloš vše prožíval s námi. Buď vytřeštěně mlčel, nebo – v klidnějších momentech – s­e nám omlouval, do čeho nás to dostal, a pak zas jednoslovně, spíš jen citoslovci, chválil a obdivoval, ale já jsem moc nevnímal, hekal jsem, usykával, kličkoval z kamene na kámen, abych koly spočíval vždy jenom na nich a nikdy mezi nimi. Však jsme také nikde sebemíň spodkem nezavadili, na to jsem měl příliš nastražené smysly. Ale vysvětlujte to šprýmařům Pavlovi a Jardovi, kteří se pak potutelně ptali, jestli mám výfuk celý, že viděli na kamenech čerstvé rýpance. Lháři. A i kdyby viděli, ty nemohly být od nás.

Oddechl jsem si náramně, když balvany z cesty postupně mizely a když prudké stoupání skončilo.

Teď jsem přehřátý motor mohl chladit a dokonce jednu chvíli zařadit dvojku. To už jsme jeli po rovině, les se rozestoupil a vlevo podél jeho kraje, táhnoucího se po hřebeni souběžně s námi, zjevilo se v oplocených zahradách několik chalup. Nezastavil jsem však. Až na křižovatce, kde tvrdá cesta uhýbala vlevo do lesa a dolů svahem a před námi dál po hřebeni vedla odtud už jen cesta měkká, travnatá, po celé délce zelená, dokud nevnikla znovu do lesa a tam nezhnědla jehličnatým opadem.

Stáli jsme pod starým sukatým smrkem s přibitými turistickými tabulkami. Ejhle, kde jsme! „Kudlačena (hřeben) 723 m.n.m.“ A pod tím žlutá značka rovně po hřebeni: „Kladnatá (sedlo) 2,5 km.“

Poslední samota pod Kladnatou je Macečkova. Mám utkvělou představu, že jsou od sebe jen kousek, nejlíp bude, jít tam přímo pasekami, jako tenkrát. O jiné cestě neuvažuji, ani o této turistické, která má vést přímo tam. Stejně chceme podívat se k Macečkům, a­­­ pak už to známe. S Milošem pojedu, až kam to půjde, nejmíň k Hatlapatkům. I tak se ještě dost nachodí.

Do příchodu ostatních jsme měli čas, tak jsme se šli podívat, kam vede ta kamenitá cesta.

Před námi se otevřelo prostorné údolí a cesta do něho spadala šikmo svahem.

Proti nám se volným krokem kolébala stará bělovlasá paní. Jednou rukou se opírala o hůl, v druhé nesla průhledný plastový kyblík s trochou borůvek na dně. Dali jsme se s ní do řeči, prozradili, kam máme namířeno a jen tak pro formu se zeptali, jestli se tam jde okolo Macečků.

„Šak ano, hen po téj cestě hore,“ potvrdila a hned varovala: „Nale tá Kladnatá je za Macečkem hrubě daleko!“

„To víme, už jsme tam jednou byli, ale šli jsme z druhé strany.“

„Já do tých kotárů fčíl ani na hřiby nechodím, nohy by ňa už nedonésly.“

„A u Macečků teď někdo je, když pan Maceček umřel?“

„Co pravíte?! Šak on neumřél!“

Co to? Slyším dobře?!

„Slyšeli jsme, že umřel.“

„Neumřél. Ona – M­acečková – j­e po smrti, on né. Živý je… A zdravý!“ Tak jak to řekla, člověk by soudil, že je zdravý podle ní až moc.

„To bude mít žena radost. Jdeme tam s mladými. Chceme děckám ukázat Kladnatou, aby věděly, odkud pocházel jejich pradědeček.“

„To je chvályhodné, děcka majú věděť odkáď pošly.“

„Kantor se jmenoval. Toto je jeho syn,“ představil jsem Miloše.

„Nale Kantoři sú hen důle,“ píchla holí, odkud jsme přijeli.

„Víme, jedeme od nich. Náš dědeček se ale narodil na Kladnaté. Ta chalupa byla prodaná nějakému doktorovi či komu už někdy za první republiky, to už ani není pravda. Kdo ví, kdo ji má teď.“

„Tož to ja, to já nemožu znať, já su tu přivdatá až po válce, fčíl to bude šedesáť rokůch. Šak hen býváme,“ ukázala holí přes borůvkovou paseku k nejbližší chalupě pod námi, měli jsme ji shora jako na dlani. Nějaký chlap tam akorát cosi nesl přes dvorek, u plotu to položil a jak viděl, že se díváme, zamával. Paní zvedla ruku, tu, co v ní volně visela hůl.

„To je můj,“ řekla, maličko jakoby s pýchou.

Na nějaké řeči a povykování to bylo daleko, tak jsme také jen zamávali.

„Nohy už ně hrubě neslúžijá,“ pokračovala a povzdechla si, „nikde sa nedoškrabu, edem tu, dookola, na hřiby, na haféry, fčíl idu lesti už sú, že by koláča napékla, můj ho rád.“

„Víte, jak je pan Maceček starý? Tomu musí být snad sto let.“

„Tolik mu byť nemože,“ zamyšleně vrtěla hlavou. „Osumdesáť… Lesti snáť nejaký rok přes… Nale to né, to on nemože byť tolik ode mňa.“

„Devadesát, paní! Nejmíň! Našemu dědečkovi by za rok bylo sto a on nemůže být o moc mladší.“

Pokrčila rameny, zavrtěla hlavou, pak přihodila: „Devadesáť. Víc ani rok.“

„Však se ho zeptáme. Uvidíme.“

„Šak baže, optajte sa, šak vám poví.“

„A žije on tam sám?“

„Tož ba, sám. Mladí za ním dójdú, dovezú zásoby a odjeďá. Nale on nic velice nepotřebuje, zdravý je, uvaří si, opatří sa. Prvňajší týdeň šél hen okolo. Pravíl, že ide do městečka.“

„Tak to je čipera. Vidíte, a už ho pochovávali.“

„A!“ mávla rukou, „ludé teho narepecú!“

„A Ondruchovy znáte, paní?“ vzpomněl jsem si. „Bývají někde tady, blízko.“

„Baže znám, on umřél, néni to dlúho.“

„To je mi líto. Byl to veselý člověk, takový pohyblivý, k světu.“

„Ja, dobrý byl, nale smrť sa nikeho neptá, jaký je. Je tvůj čas – ideš.“

Jindy hovorný Miloš toho moc nenamluvil. Asi že ho trápila ta noha. Anebo že tu byl jako v Jiříkově vidění. Všechno si prohlížel a pilně filmoval.

Ta cesta, co jsme na ní stáli, šla šikmo svahem do zalesněné doliny, kam jsme skrz les neviděli. Někde dole se stáčela do protisměru, vedla stále dolů, pak jsme ji viděli vybíhat z lesa a okolo té jejich chalupy. Míjela ještě dvě stavení, ale za ten les na naší straně už vidět nebylo, úplně dole jen úzká loučka a potůček běžely stále dolů do neznáma. Naproti za údolím se les opět zvedal k dalšímu hřebeni, pozvolna se táhl vzhůru a doprava, až ho za tímto naším blízkým lesem přestalo být vidět.

Někde tam, ještě víc vpravo, musí být Kladnatá.