Hledání kořenů 6/10

Skláněli jsme se nad ním a zahrnovali ho informacemi, kdo jsme a co tady děláme.

Modrým jasným očkem sledoval pestrobarevný zástup, co se tlačil, postával a posedával vpředu pod širokou jabloní. Oko měl jenom pravé. Levé oční víčko do půlky zakrývalo prázdný důlek. To však nemělo co dělat s tím, jestli se nám dědoušek líbí nebo ne. Byli jsme z něho, Jana a já, nadšeni. Mluvili jsme páté přes deváté, vyptávali se, jestli si ještě vzpomíná na Jana Kantora z Kladnaté, že on už je na pravdě boží, před devíti roky umřel, skoro v devadesáti, a jestli ví, o kolik oni dva byli od sebe, my že to pořádně nevíme, a jestli si pamatuje, jak se tady naposled viděli asi před třiceti lety…

Pan Maceček se usmíval a na všechno kýval, jako že rozumí. Když ho pak přišel pozdravit bělovlasý Miloš, chvíli na něho upřeně hleděl, a pak se zákmitem údivu řekl: „To je on!“ A podíval se na Janu, jak to prve myslela, s tím, že umřel.

Jala se mu vysvětlovat, že to není Jan, ale jeho syn, že je mu jenom podobný. Pokýval hlavou, popřemýšlel, ale moc nevěřil, vidí přece Jana z Kladnaté, je to on a basta.

Vzali jsme na vědomí, že to má v hlavě trochu popletené a obrátili znovu řeč na jeho věk. Marně. Neřekl. Pokoušeli jsme se mu napovídat, ale ať padlo jakékoliv číslo, souhlasil s každým, na žádné neřekl ne, žádné neopravil. Teď už tedy bylo jasné, proč to ani paní Hajdová z Kudlačeny neví a proč mu bez obalu může přisoudit stejně osmdesát, jako devadesát. Zbyly tedy zas jen naše výpočty. Podle nich mu neschází moc do stovky a s tím se už budeme muset spokojit.

Řekli jsme, že jdeme na Kladnatou, ať děcka poznají rodný dům dědečka. Nato začal tiše a huhlavě vyprávět o jakési robce, kterou tam za války zamordovali partyzáni. Nebo Němci? O těch i oněch mluvil páté přes deváté, že se tam ukrývali, napřed jedni, potom druzí a že jedni druhé postříleli, ale kdo koho, to jsme nevyrozuměli, ani kdo z nich měl na svědomí smrt toho děvčete. Nikdo na to ani nebyl po takové době zvědavý. Ve válce už Kladnatá dávno nepatřila Kantorům, a pak, podobných osudů se tenkrát na Valašsku odehrály desítky.

Viděl jsem, jak těžko se mu mluví a ještě tíž vzpomíná, i jak posluchači odpadávají, když ničemu nerozumí, ale ještě chvíli jsem se snažil poctivě poslouchat, neboť mi bylo líto námahy, s jakou zbůhdarma hází perly sviním.

Ani sám ovšem nevím z celého zdlouhavého příběhu nic.

Podle všeho měl již Pavel dostatečný úlovek snímků pro pozdější nelítostnou selekci doma u počítače, už dlouho jsem neslyšel cvakání jeho spouště. I Kačenka přestala fotit. Snad abychom šli.

Válečné vyprávění dědečka Macečků nebylo ještě u konce, když jsme se s ním pozvolna a nenásilně začali loučit. Vtom se ho naše babička v poslední chvíli, jak má ve zvyku, starostlivě zeptala: „A co vaši mladí, starají se tu o vás dobře?“

Milý pan Maceček, vytržený ze zamžené minulosti otázkou jasnou a mířenou přímo na tělo, skokem se vrátil do současnosti. Mávnutím ruky odehnal od sebe Němce i partyzány a očko mu zaplálo jasnou nebeskou modří, když promluvil nahlas a neobyčejně zřetelně:

„Ale kde! Nedójdú, jak je rok dlúhý.“

„Nepovídejte. Říkala paní Hajdová, že vám sem vozí živobytí.“

„Hajdová? Kerá?“

„Co bývá na Kudlačeně.“

„E! Tu neposlúchajte, tá si jednak vymýšlá!“

„Tak to pravda není?“

„Ne,“ lhal děda, jak když tiskne.

Naší babičce se ho přes to průhledné lhaní zželelo: „Nemáme vám teda, pane Macečku, s něčím pomoct? Když se o vás nikdo nestará…“

Pan Maceček přejel bystrým očkem pestrou společnost a řekl s lišáckým výrazem: „Šak mohla by tu kerási mladá ostať, hrubě je v chalupě roboty. Bárco by potřebovál popraviť, zašiť, gombíky též sú utrhané. Ój, našlo by sa!“

Zalúbeně se na naše cérky usmíval.

Rozveselení jeho vtipkováním, které zaručeně myslel tak, jak řekl, začali jsme se teď již doopravdy loučit. Když přišla na řadu Majka, s pýchou mu strkala pod nos dvě babky, co nosila už půl hodiny zlehka položené na rozprostřených dlaních, aby se jí nezapařily.

„Hleďte, co jsem nasbírala.“

Děda na to koukal a neříkal nic.

„Nechám vám je na smaženicu, chcete?“

Aby neurazil, jednu babku opatrně vzal, s velkou podezíravostí si ji prohlížel, ještě k ní přičichl – a­ dával ji Marii zpátky.

„Prašivka jakási,“ zhodnotil dobrou snahu.

Majka odcházela vrtíc hlavou nad tou arogancí. Co ten ví o houbách? Šla napřed a bystře při každém kroku pátrala po okolí, aby jí neušla žádná houbička v dohledu. Hub však letos ani v Beskydech nebylo.

Teď jsme si někteří uvědomili, jak je od nás neomalené, že jsme panu Macečkovi nic nepřinesli, tolik návštěvníků – a­ přijdou si s prázdnou. Kačenka se nabídla, že doběhne do auta pro banány, nechala tam celý trs. To však jsme jí vymluvili, je to daleko a my už musíme pospíchat na opačnou stranu. Klárka vytáhla z kapsy balíček poslední záchrany, oplatku, co měla pro případ, kdyby padala hlady – t­akovou, jakou jí v jihlavské ZOO, když se nedívala, vyškubl z ruky i s obalem nenažraný emu a pak mu viditelně sjížděla dlouhým krkem dolů –, a­ nejistě pronesla: „Neurazím ho?“

„Aspoň něco,“ schválili jsme dobrý nápad.

Tak dědouška přece někdo podaroval.

Zamávali jsme, on také, vraceli jsme se, odkud jsme přišli a po pěšině lesem pokračovali, až nás opět vyvedla ven do volného prostranství.

Nad Macečkovou usedlostí jsme se konečně mohli pokochat volným výhledem do dálky, který rušily jen blízké, pěkně po beskydsku zaoblené vršky.

Stoupali jsme nekosenou pastvinou, hustě již zarůstající nikým nesázenými hloučky a skupinami lesa. Kdo měl čím, fotil utěšenou horskou krajinu, i nás, jak husím pochodem stoupáme do vrchu. Šlo se nám dobře, Miloš si na bolavé nohy zatím nestěžoval, mlčky všechno snášel, protože věřil mým slibům, že už tam brzy budeme.

Jenže ono stále nic. Pořád jsme husím pochodem stoupali, pořád se do vršku proplétali mezi skupinami lesa, k­terý tu dřív nebyl, toho divoce nalétnutého lesa, m­ísty už téměř nerozeznatelného od toho starého, co se tyčil po obou stranách kdysi vypásaných, kosených nebo jinak kultivovaných „pasek“.

Taňulka tudy poprvé šla ve věku desíti let, ale něco si pamatovala. Svěřila se mi s matným dojmem, který měla už hodnou chvíli, že jdeme špatně, že bychom podle ní měli zajít trochu doprava, protože ona si pamatuje, když se tenkrát vraceli z Kladnaté a mířili k Macečkům, že šli sice napřed otevřenou pastvinou rovně dolů, ale nakonec zabočili hodně doprava, zatímco my od nich jdeme jaksi pořád rovně vzhůru. Není to chyba?

Není, Taňulko, trval jsem na svém.

Obloha se začala zatahovat těžkými mraky. Teď už bylo jisté, že zmokneme.

Ale co! Je léto, zas uschnem.

Byli jsme už blízko, přesně jsem věděl směr i vzdálenost, náš hledaný srub už musí zakrývat jenom tato poslední skupina náletových dřevin, potom už jen pár kroků a budeme tam.

Tam to však ještě nebylo, a to mě trochu zmátlo. Terén sice stále stoupal, což mi mělo napovědět, že opravdu jdeme dobře, protože Kladnatá je nahoře v sedle a musí se až k ní pořád stoupat a jestli ta skupina nebyla poslední, byla jistě předposlední, ale že jsem dům ještě neviděl a už bychom tam být měli, přece jsem zapochyboval. Co když má ta holka pravdu, je tady za ty roky už pořádné bludiště. Tak jsem řekl, ať si chvilku oddechnou a jen s ní a s Jardou jsme šli hledat zpátky a trochu doprava. Svah však se tam sklápěl úplně špatným směrem. Kdepak! Vrátil jsem se a vedl je dál vzhůru. A podívejme, po nějakých sto metrech jsem stál na cestě, co vedla zprava zdola, odněkud od Radlického, na kterou jsem předtím málem zapomněl, a ta jediná se za těch patnáct let nezměnila.

Teď jen pár desítek kroků – a­ ejhle! Kousek vlevo od cesty v temném lese – s­tářím zčernalá dřevěnice a na ní úplně nová červená střecha z pálených tašek.

Jsme na místě. V sedle pod samotným vrcholem Kladnaté s jejími devíti sty osmnácti metry nad mořem. Jsme nejvýš, nad všemi usedlostmi této části hor.

Drsná končina. Cítíme to i v tomto parném létě.

Volnému výhledu do údolí Bečvy a dál do protějších Vsetínských vrchů, který tu býval v dobách dědečkova mládí, brání vysoký smrkový les, který jistě vznikl z oné mladé tyčoviny, co tenkrát ve svém stínu skrývala studánku a kde bylo útulno a přívětivo jako v kapli.

Jak ten les vyrostl! Zdalipak tam ta studánka ještě je? Amore, pojď se podívat.

Po pár krocích jsem málem uvázl v mokřině hned kousek před srubem. Rychle zpátky.