Hledání kořenů 7/10

Na černobílé fotografii z války, co Jana střeží jako oko v hlavě, leží v popředí v trávě s hlavou dlaní podepřenou mladá, právě vdaná, dosud bezdětná maminka Vlasta. Zvěčnil ji z povzdálí tatínek. Ten domek daleko za ní je hotová zemědělská usedlost, kralující pečlivě obhospodařovaným pozemkům:    l­oukám, pastvinám, i malému políčku. Ale kde až je na tom obrázku les? Na východní straně, na té, odkud jsme před chvilkou lesem přišli, není široko daleko žádný.

Tak se krajina změnila za nějakých sedmdesát let. Ve skutečnosti mnohem dřív.

Prohlížím si obrázek podrobněji. Tak vida, tady to bylo, těsně nad tou proláklinou, kde jsem si právě smočil boty. Zde tedy bylo to slavné políčko, tento kousek svažité kamenité půdy – t­ři záhony, co zelím, řepou a zemáky živily rodinu a co ručně obdělávaly samotné ženské, protože tu chlapa nebylo.

Před srubem stojí hruška. Prastará, stínem smrků vytáhlá do nepřirozené výšky, kdy hrozí snadné přelomení. Už se stínu vzdává, hroutí se jaksi do sebe, při nejbližším mokrém sněhu se to stane.

Žádná škoda, po ovoci ani památka, krátké větve porostlé lišejníky až po samy koncové výhonky očividně živoří a usychají.

Na druhé straně domu, naproti té obdivuhodné pamětnici, nad tím bývalým, teď už dlouho drnem zarostlým políčkem, se jako baldachýn málem až nad dům rozprostírá mladá lípa, ani ne padesátiletá. Není již k poznání. Jana pamatuje, jak se před třiceti lety strachovala, aby ji malý Kája nezlomil, když se na ni chystal vyšplhat, byla jako proutek. Dnes její ohromná koruna po celém obvodu svítí pukajícími květy. Té vůně, co tu bude, až naplno rozkvete!

Pár kroků za lípou se svažuje terén do údolí levostranných přítoků Mečůvky. Jinde tak nápadně krotké beskydské svahy tu při pohledu shora vypadají divoce a rozervaně.

Cesta, po níž jsme před chvílí přišli, pokračuje po vrstevnici dál, potom se pozvolna začne svažovat k Samčankám, k samotné vodní nádrži Šance.

Srub ze zčernalých jedlových trámů stojí na pečlivě vyskládané kamenné podezdívce. Původní výplň spár mezi trámy je již zčásti vydrolená. Důkladně vyschlé dřevo je na podélném i příčném řezu stářím na pohled i omak jakoby mourovaté. To proto, že měkčí jarní pletivo se již na povrchu propadlo a z letokruhů výrazně vystupuje pouze odolnější pletivo letní.

Eliška oknem objevila na nepokrytém stole uvnitř otevřenou objemnou knihu, snad bibli, víc v šeru vidět nebylo.

Děvčata litují, že se nemůžou podívat dovnitř. Od babičky se dozvídají neuvěřitelné věci. Třeba, že kráva, jako vážená živitelka rodiny, bývala uvnitř, od obytné místnosti oddělena jen nízkou příčkou. Aby se celá rodina do domečku vešla, spávaly starší dcery na seně v podkroví, tam, co vidíte to okno. Svítilo se jedlovými loučemi, později svíčkami, ještě později petrolejkou…

Je toho daleko víc, co by mohly, možná měly vědět.

Každá ta prapodivná zpráva, o jaké se ve škole neučí, každá ta neuvěřitelná zvěst ze zašlých časů zavane z útržků babiččina vyprávění lehounce jako peříčko, jen taktak se dotkne ucha, vzrušivě pošimrá jejich mladou představivost – a­ odletí zpátky do světa pohádek.

Co asi prožívá hlavní účastník výpravy, Miloš? Moc toho na něm nepoznám, pocity najevo nikdy příliš nedává. Zřejmě však přání, spíš zvědavost, možná obojí, které v něm Jana nedávno probudila, se mu dnešním dnem splnily. Zvolna obchází a ohmatává ten dům, který vlastníma rukama postavil jeho vzdálený předek Jura Kantor a ve kterém se narodil a prožil podstatný kus dětství tatínek i všechny jeho starší sestry. Není to málo, stojí to za tu námahu i bolest po dlouhé chůzi do kopců.

Já ovšem nevím, do jakých podrobností si umí představit minulost z tatínkových skrovných poznámek či z Janina obšírného vyprávění. Můžu se jen domýšlet. První ho snad mohla napadnout – stejně jako mě – vzpomínka na onu osudovou událost, která se odehrála skoro na fous před sto lety. Na ten těžký okamžik brzy po narození Janíčka, posledního ze šesti dětí, kdy se dcerky, jichž byl plný dům, dozvěděly tu hroznou zprávu od otcova kamaráda, navrátivšího se z bláhové cesty za štěstím do Ameriky: Bůh s vama, cérky Kantorové, toto su povinný vám ohlásiť: Jura Kantor, váš otec a živitel, zahynul v dolu, zavalilo ho. Plačte a k Bohu za něho říkajte, siroty bědné, nech je mu Bůh na věčnosti milostivý, a též vám.

Po té zvěsti jejich činorodá matka místo modlení podala synka rovnou od prsu nejbližší dceři: Opatrujte ogárka šecky spolu, já sa vrátím. A vypravila se do Vídně, aby vydělávala na živobytí sama. U jakýchsi pánů našla místo za kojnou. Dlouho tam zůstala.

Dokáže si Miloš představit tu bídu, jak byl Janíček se sestrami živ jen z toho, co dům dal, jak se k jídlu střídalo zelí, brambory a řepa a jak mu ta řepa už lezla krkem? Třeba si ze sporých poznámek kdysi zaslechnutých vybaví, jak brzy po odchodu matky odešly z toho domu dvě nejstarší, Anna a Karla – jedna se vdala d­o Rožnova, druhá až do Polné kdesi na Českomoravské vysočině – a­ jak malý Janíček se dvěma staršími děvčátky, Jindrou a Marií, zůstal zcela na krku nedospělé Viktoře. Možná si též vzpomene, že byly v domě jen jedny dřeváky, že se chodilo bosky a jenom do světa v jakýchsi provázkových krpcích. A že v období hlubokých beskydských sněhů obula ráno Viktora ty jediné dřeváky, Janečka si vysadila na záda a nesla ho šest kilometrů do školy. A že ta obětavá, předčasně do života hozená Viktora byla na této lidmi a Bohem opuštěné samotě jedinou hospodyní a že se o děti příkladně starala s odpovědností matky. A když se matka se skrovným výdělkem z Vídně vrátila, bylo to jen nakrátko. Umřela – a­­­­­ Viktoře zůstal dům, zvířata i děti už trvale na starosti.

Jan však vydržel jen do ukončení školy a ve čtrnácti letech z té bídy zběhl.

Potkalo ho štěstí, ujala se ho prvorepubliková Československá armáda. Tam se cítil jako právoplatný člen společnosti. Nevadilo mu, že znovu žil v horách, daleko, až na Šumavě. Na hory nikdy, ani pod vlivem prožité bídy, nezanevřel, snad v něm dokonce přetrvávala jakási vzpurná náklonnost k nim. To jen pubertální vzdor ho dohnal k útěku. Že svou náklonnost k horám nepřiznával? Hory ho tomu nenaučily, tam se žádné vyjevování citů netrpí.

Vlhká syroba pod nízkými mraky nehrozila deštěm naplano. Když přišel, schovali jsme se pod úzké převisy střechy. Sledoval jsem zahušťující se provazce deště, padaly téměř svisle. Rýsovaly se proti lesním stěnám, dopadaly do trávy a stříkaly na nás odspodu. Za minutu letěl ze střechy tlustý proud, lil se do prázdného sudu pod okapem a za deset minut byl sud plný, až přetékal.

Když déšť poněkud zeslábl, řekl jsem, že jdu, uvolnil jsem Amora ze šňůry, v tom počasí žádnou zvěř honit nebude, na nikoho už jsem nečekal a čvachtaje v promáčených plátěných střevíčkách od Vietnamců, pustil jsem se za ním tam, odkud jsme přišli. Košili, kterou jsem už dávno měl svlečenou, smotal jsem do malého uzlíčku a nesl v ruce, složenou Amorovu šňůru ve druhé.

Po cestě tekly proudy vody, žluté a husté od mazlavé hlíny z karpatských flyšových hornin. V botách už jsem měl potopu, bylo mi všecko jedno, dokonce jsem byl svobodnější, nemusel jsem se vyhýbat loužím ani zurčícím potokům, šlapal jsem do nich bezstarostně.

Amor byl daleko vpředu, spěchal k autu stejně jako já, jen chvílemi se zastavil, aby mě nechal dojít blíž.

Daleko vzadu jsem občas zaslechl hlasy našich.

Než jsme došli k autu, bylo po dešti. Do kufru jsem dal jen Amorovu šňůru a na zadní sedadlo uzlíček zmačkané košile, tu si obléknu, až pojedeme. Obešel jsem auto, prohlížel boky, jestli z nich déšť aspoň umyl ty nánosy starého bláta – a­ vtom jsem spatřil na kapotě rozprostřenou, naprosto promočenou turistickou mapu, tak jak jsem ji tam před třemi hodinami nechal ležet.

S obavou, aby se nerozpadla, jsem ji vzal, opatrně nechal odkapat a nahrubo přeložil. Na zadní sedačku jsem prostřel kus hadru a tu mokrou mapu na něj položil. Později se snad pokusím o vysušení, ale moc tomu nevěřím, spíš koupím novou.

(Dnes beru mapu do rukou a oceňuji, jak se papír vysušením srovnal, ani kresba se nerozpila a kromě protrhaných švů v místech přeložení je naprosto v pořádku, může se dál používat! Vydavatel Kartografie Praha 1996 zaslouží pochvalu.)

Když ostatní docházeli, viděl jsem, jak těžko se šlo Milošovi. Měl však dobrý důvod nést bolest statečně, jeho milá praneteř Eliška, srdíčko zlaté, se celou cestu dolů o něho starala, podpírala ho, kdykoli viděla, že je to zapotřebí, na krok se od něho nehnula.

Chvíli po návratu do Bučiny se ona, Taňulka a Jarda – ještě m­okří, ale zářící nad zdařeným výletem – r­ozloučili a odjeli.