Setkání se Sinotem

Proč jsou na sebe dva lidi, co se měli rádi, po rozchodu jak psi? ptal jsem se pokaždé, když jsem se probudil ve svém bytě sám a v uších mi doznívala poslední slova večerní hádky. Ta náhlá změna v chování mě fascinovala prakticky odjakživa a často jsem nad ní přemýšlel, jenže mi bylo jasné, jakožto stovkám, tisícům, miliónům, ba i miliardám romantických zoufalců po celém světě, že o lásce se prostě přemýšlet nedá a jakkoliv filosofovat už vůbec ne.

Rozchod je v zásadě vyvrcholení všech neshod mezi partnery. Každý má svou ideologii a názor na život, a pokud tyto dvě věci nejsou jaksi v rámci partnerské soužit \"kompatibilní\", nemůže vztah fungovat bez problémů. Otázkou je, kdy se ono vyvrcholení dostaví a jaké ponese následky.

Sinot byl zvláštní člověk. Vstoupil do mého života, celý ho převrátil vzhůru nohama a zase z něj zmizel. Záhadně. Natahal mě do různých potíží, které jsem tak, tak stíhal řešit, ale dokázal mi s lecčíms poradit.

\"Proč jsou na sebe dva lidi, co se měli rádi, po rozchodu jak psi?\" ptal jsem se ho.

\"Zajímavá formulace,\" odpověděl. \"Zkus si představit lásku jako štěně. Láska může mít hodně podob. Představíš si jí jako Amora, všude létají srdíčka, zamilované pohledy. I svou polovičku nazýváš často ,Lásko\'. A teď to štěně začíná žít. Začíná se koukat kolem sebe, poznávat tě, slyší na zavolání. Mazlíš se s ním, hraješ si s ním, proto jsi to štěně vlastně chtěl. To jsou ty nejkrásnější chvíle. Ale předtím sis neuvědomil, jakou obrovskou péči tomu štěněti musíš věnovat, aby rostlo, sílilo a začalo tě uznávat jako svého pána.\"

Poslouchal jsem na půl ucha, Sinot byl cvok.

\"A to štěně skutečně začíná růst, sílit, začne časem i štěkat a vrčet, když se mu něco nelíbí, ale i svého pána dokáže ochránit. A ty pořád musíš otevírat pytle s granulemi, psí konzervy a chodit s ním na procházky. A časem tě ta péče začne štvát. Ze štěněte už není to roztomilé mazlidlo, které ti rozhryzalo bačkory. Už je z něj najednou pořádný hafan. A než se naděješ, to veselé štěně najednou sotva dýchá a ty si uvědomuješ, že se jeho konec nachýlil.\"

Byla to celkem dobrá přednáška o kynologii. \"Ale jak to s tou láskou souvisí?\" ptal jsem se.

\"Zamiluješ se. Se svou láskou chodíš ven, do kina, do hospůdky, různě… A za odměnu se s ní mazlíš. Proto jsi jí vlastně chtěl. Zamilovanost odpadne a ty jsi v tom najednou až po uši. To jsou ty nejkrásnější chvíle. Z pomalého oťukávání plného vášně se stává pevný vztah, který si na tebe už troufne občas i zaštěkat a zavrčet, když se mu něco nelíbí. Už tě možná i přestává bavit chodit na procházky a tak. Tohle je zlom, kterému se říká svatba. A to nepříjemné zvíře, které musíš stále chodit venčit z obrovskou nechutí, se nazývá manželství. A najednou je konec, který může být dvojí… Buď to zvíře necháš dodýchat, nebo ho odneseš do útulku. V prvním případě zemře tvoje partnerka, ve druhém se rozvedeš.\"

\"Aha, ale proč jsou tedy lidé na sebe jak psi?\"

\"Pro tebe je ten pes tvá přítelkyně, ale ty nesmíš zapomenout, že i ty jsi pro ní psisko, které se chová stejně… Čili jde vlastně pouze o to, že se dva psi perou, ze které misky budou žrát a kam půjdou na procházku, až se vzteky sežerou navzájem, a tím zanikne i láska…\"

Pochopil jsem to. A to vysvětlení mi i stačilo. Koneckonců, něco na těch zvířatech bude.