Hledání kořenů 10/10

Skutečně, najednou jsem na to začal myslet.

Ach, ten pacholek! Není to poprvé. Tenkrát taky, to v tom byl namočený i strýček Vláďa. Oni dva, jako kdyby se smluvili, začali na mě naléhat, že náš rodný domeček v Husovicích v Horymírově ulici číslo pět už dlouho nebude, jako byl za mého a Vláďova mládí, že jej Pavel po převedení do svého vlastnictví přestaví, a že by tudíž – n­e snad jen kvůli tomu, ale vůbec – neškodilo nějak jeho minulost aspoň zčásti zachytit. A já? Kdepak, ani slyšet! Ale brzy se mi to rozleželo. Znenáhla jsem začal psát a šlo to samo, oživil jsem si při tom svou nejstarší vzpomínku z dětství. Potom se připomněla další… A další se už jen rojily… Psal jsem po práci každou volnou chvilku a za pět či šest let byla na světě Horymírka. Vláďa ji v jejich klášteře v Českých Budějovicích vydal v malém počtu vlastním nákladem. Takovou ošuntělou, nehezkou, takový novodobý samizdat. Jestli k něčemu je, může posoudit jen několik lidí, ti, kteří ji četli a dočetli do konce, je jich hrstečka, ale aspoň jsem se na popud těch dvou provokatérů zdravě vypsal ze svých životních tajemství. Věrné čtenářky Jana a Janinka dílo v radostném souzvuku zhodnotily, a to tak, že je rozdělily do tří zásadně se lišících částí, což jsem nezamýšlel: začíná prý to pohádkou, pokračuje romantikou a končí hororem. Jestli je to pravda, nevím. Třeba to někdy někdo z mých milých lidiček potvrdí.

Uznávám tedy, že ani tento Pavlův nápad není tak úplně k zahození. Jistě by aspoň pár lidem udělalo radost, kdyby náš včerejšek nezapadl do úplného zapomnění.

„Možná máš pravdu…“ připustil jsem, jistě k překvapení ne jen jeho. „Ale do Vánoc to nebude! To po mně nikdo nemůže chtít.“

Všichni svorně kývali: „No to ne, to se nedá, nemůžeš takhle z ničeho nic začít psát o něčem, co ti někdo nakuká, to je přece jasné.“

„Nechám to až na někdy, nevím na kdy, ale teď píšu něco jiného.“

„Jistě, samozřejmě.“

A opravdu. Když jsme odcházeli z budovy, už jsem na to nemyslel.

Až doma. Mezi rozdělaným psaním nenápadně zrála i tato myšlenka.

Dozrála uprostřed listopadu.

Již poněkolikáté jsem odložil plán napsat o naší zapadlé, málo navštěvované Medvědí hornatině v Hrubém Jeseníku, kam vláčíváme všechny známé, kdo se chtějí nalokat nekonečného ticha hlubokých lesů a nepotkat človíčka. To je zas Janin nápad. Však dá-li Bůh, taky to bude, jenom teď na čas zvítězil nápad Pavlův.

Zatím mi to vyhovuje, to o těch horách potřebuju mít v záloze. Nevím proč. Snad z divné nostalgie. Snad z pocitu, že bych měl nejlepší nechat na konec. A tak nespěchám a „ty hory“ pořád odsouvám.

Asi to tak má být… Kde jen jsem to slyšel, že nic není náhoda?

Ujednáno.

Tak začala vznikat tato kapitola o hledání Milošových valašských kořenů. A teď na konci už zbývá jen krátce a stručně prozradit její pointu. K tomu je především třeba vědět, že Majka, jež strávila většinu života na severní Moravě, se po přestěhování do Prahy, přestože již ve zralém věku, stala zapřisáhlou Pražačkou pravé víry, a tak to mělo zůstat. Všechny Milošovy pokusy, aby ji přetáhl zpět k původnímu náboženství venkovanů, vyznívaly naprázdno. Dlouhé roky.

A tu najednou, ani ne půl roku po návštěvě Kladnaté, j­e všechno jinak. Z každodenních vzrušujících domácích debat se zrodilo oboustranně přijatelné rozhodnutí. Z našich Pražáků jsou náhle novopečení Jihomoraváci. Miloš odešel do předčasného důchodu, prodali byt, prodali s láskou opečovávanou zahrádku i vlastnoručně zbudovanou chatku poblíž Prahy – a­ od Vánoc se zabydlují v malé vesnici Mackovice, na půl cestě mezi Pohořelicemi a Znojmem.

Byli to pro nás „Pražáci“. Jak se jim teď bude říkat? Mackovičáci? Nebo snad Macečci?

Jak se to u té Marie podařilo zlomit? To přece nemohlo být jen tak. K té osudové zradě zakořeněné víry musela mít silný motiv, jistě silnější, než jedno putování po kořenech a jedno večerní čtení o­ tom, jak se švagr a švagrová usnesli změnit bydliště a s nástupem důchodu to uskutečnili. Tíha toho rozhodování se nedá srovnávat, Třebíč není Praha!

Na pravou příčinu asi nikdy nepřijdeme, ale ať v tom hlavní roli hrálo, co chtělo, dnes už jsou měsíc v novém. Přesně jako my před devíti lety, i oni se stěhovali těsně před Vánocemi. Pilně se zabydlují a nemůžou se dočkat, až je přijedeme navštívit. Jana už se těší, kolik bude každé léto zavařovat meruněk.

Já se na oplátku těším, že už jí přestane být líto, proč jsme tenkrát z Třebíče nezamířili na jih do úrodných krajů. Jak stárneme a chromneme, občas mi to ve slabé chvilce předhodí. Čelím tomu primitivním poukazem, že my tu nemáme komáry. Ale nevím, co z toho má u ní větší váhu.

Dopsáno po 12 týdnech, 31. ledna 2009.

*

Ještě musím v zájmu pravdy přiznat dvě nově zjištěné skutečnosti.

První, že Pavel při svém loňském putování Beskydami vypátral, že pan Maceček už nežije. Zemřel osm měsíců nato, co jsme s ním mluvili, ve věku devadesáti pěti let. Ztuhlý ležel několik dní v předsíňce u dveří, jakoby na cestě z domu, a když ho objevili, trvalo ještě další den či dva, než se pro něho na samotu velkými spoustami sněhu prokutali.

Na hřbitově v Horní Bečvě vyfotografoval čerstvý nápis na pomníku, proto víme, že Karel Maceček zemřel 16. února 2009 a teď odpočívá se svou ženou Anežkou, která ho o osmnáct let předešla.

Za druhé:

Letos pátého července, na svátek Cyrila a Metoděje, den po oslavách Pavlových padesátin v Petrovicích, jsme s rodinou znovu vyrazili na Kladnatou. Od vlastníků, kteří nahoře měli velkou společnost a my jsme je vyrušili v nejlepším při opékání a pojídání vepře, jsme se dozvěděli, že původní dřevěnice shořela ve třicátých letech dvacátého století. Prarodiče paní majitelky, kteří ji měli z druhé ruky a vůbec nevěděli, že ji zbudoval nějaký Jura Kantor, postavili vzápětí na původních základech tuto.

Tak je to tedy.

Ale člověk musí umět přijmout i fakt, který vyvrátí jeho původní představu. Vždyť ani Janin tatínek nepoznal, že chalupa není původní, a to v ní strávil celé dětství. Což teprve my!

V Petrovicích 18. srpna 2010