Londýn

Londýn

Vítr čistí větve stromů a hvízdá si svou ponurou píseň. Chodím a nevnímám nikoho a nic, kromě té šedé i barevné nádhery. Hrdý Albion mi dává poznat své kouzlo v oparu mlh a dešťů a já, ač se trochu divím, si nestýskám po domově. Jsem tu sám a silnější, než kdy dřív. Je zvláštní, že nalézám sílu v tom, čeho jsem se dřív tak strašně bál. V samotě.

Zkouším si pískat s větrem a asi musím vypadat jako blázen, když se směju tomu, jak asi vypadám a při tom mi prší za krk. Tady se necítím osamělý, a i když je to asi absurdní, je mi tu dobře a teplo i když je vše kolem studené a cizí. Dívám se na Temži a na Barbicanu sním o hrdých časech Říma. Dívám se, jestli zahlédnu havrany z Toweru a mám pocit, jako bych byl v jiném čase, než všichni ti různobarevní a legračně spěchající lidé.

Mám rád svou maličkou Prahu, ale tady se necítím cizí, i když vlastně jsem. Tolik let jsem se neprocházel jen tak bez cíle a ani jsem vlastně netušil, jak moc mi to chybí. Na chvíli si sedám do kavárny na rohu a chce se mi dělat si z lidí legraci. „May I get you something to drink, sir?”, ozve se mi nad hlavou a já s poťouchlým úsměvem říkám:“Why not? What about coffee?” a spiklenecky mrkám na servírku, která se přestává mračit. Zapisuje si mou objednávku a v zápětí se už s úsměvem a mou kávou vrací a říká: „ I recommend an apple pie, it's tasty…“ a taky na mě mrká a usmívá se. Na jmenovce má napsáno Romana a tak zkouším drze a bez varování…“Ne nechci Apple Pie, radši bych nějaký sendvič“, s úsměvem říkám servírce, která užasle vyjekne: "Ježiši, Ty mluvíš česky!" a směje se se mnou.

Po dalších dvou protekčních šálcích teplé, ale šílené břečky, které bych se ani neodvážil říkat káva a jednom šunkovém sendviči, pro mě ohřátém v mikrovlnce, se zvedám a nechávám na stole několik desetilibrových bankovek a s úsměvem mávám udivené Romaně z Plzně, když mi chce běžet vrátit. Oplácí mi úklonou a nádherným úsměvem a klaní se mi i její dvě kolegyně, co za ní zaskakovaly u jejích stolů, když si na chvilku přisedla ke mě a povídali jsme si o tom, proč jsem zmoklý, když mám evidentně deštník, proč mi nevadí ta hrozná slota, a směju se na celý svět, a co to vlastně pořád píšu a jen tak o Londýně a životě v něm. Rozesmálo jí, když jsem řekl, že to co píšu je dnes už dvanáctá reklamace na počasí a řekla, že mám napsat stížnost i za ní a objednat lepší, až půjde domů. Byla hezká a milá, ale já nechtěl rozesmutnit jejího boy-frienda Stevea, o kterém tak hezky mluvila a chtěl jsem někomu připadat, jako anděl, který dává a nežádá nic zpět. A stejně jsem si předsevzal, že dneska si budu užívat sám sebe a Londýna…

Pak zase venku mi vítr a déšť trhá na kusy blok, když si píšu své řádky na schodech Liverpool station. Všichni se schovávají, jen já se směju a pomalu jdu a nechávám se zmáčet tím ledovým vodopádem… Začínají se mi rozpíjet řádky, tak schovám blok a půjdu se zase procházet v té lidmi přeplněné prázdnotě a svém jiném rozměru. Jen jedno už vím, i když mě to překvapuje. Mám rád Londýn a nebojím se samoty…