Náš okruh 6/12

Jeden výlet na Medvědí vrch – t­o jsme byli už zkušení starousedlíci a vypravili jsme se tam jen sami s Amorem – nebyl ani tolik namáhavý, jako dobrodružný. Ještě mi trnou nohy a svírá se žaludek, když si jen vzpomenu, co nás to napadlo, jet tam v prosinci.

S troškou dobré vůle se to dá pochopit, konec roku byl u nás úplně beze sněhu, s teplotami pořád nad nulou. Ani v horách jsme z cesty U Ztraceného Amora souvislejší plochu sněhu neviděli. Tak proč bychom to nezkusili, vyjedeme si na vyhlídku jednou též za zimním slunovratem, který už není daleko. Kdy podruhé se taková příležitost naskytne?

Tak jsme toho čtvrtého prosince, n­a svatou Barboru, z­amířili do hor, a jako blázni – r­ovnou na Medvěďák.

Ruská cesta byla beze sněhu až po Říjiště, které je málem tisíc metrů vysoko. Radovali jsme se, že nám počasí přeje. Když jsme pak opustili asfalt a za skládkou za ostrou zatáčkou začalo to stoupání po normální zemní cestě, překvapil nás na ní poprašek sněhu.

„To nic, to není žádný sníh,“ řekl jsem ještě klidně.

Motor se zařazenou jedničkou na úzké cestě pravidelně táhl, stačilo se držet na vypouklém prostředku, abych nesklouzl do levého nebo pravého příkopu. Jen z toho jsem měl obavu, ty příkopy se mi dneska zdály nějaké hlubší.

Jak jsme stoupali, sněhu přibývalo, už ho byla znatelná vrstva, ale mé zimní pneumatiky nezaváhaly, ani já jsem se neplašil, jen jsem držel volant a plyn a v duchu blahořečil Janě, že nemluví, nesnaží se mě na nic upozorňovat ani napomínat, ví, že teď ze všeho nejmíň potřebuju vyrušení, mohlo by způsobit, že pohnu volantem, uberu či přidám plyn, což bude mít za následek nechtěný pohyb kol a nedejbože proklouznutí. Jen aby se Amor vzadu nerozštěkal až uvidí zvěř a nezacloumal námi! Zpomalit? Neřku-li zastavit? To už bych se nerozjel. A couvat? Kam až? Zpátky na Říjiště? Jak při couvání na takové trase nesjet do příkopu!? Dost! Na to nemysli!

Božínku, až mě polévá horko. Je to hazard, vycouvat jsem měl, když jsem uviděl první poprašek, vždyť jsme v horách! Teď musím jet až do konce, až na rovinku, která kopíruje vrstevnici jedenáct set metrů, zastavit můžu až U Černé zmije. Až tam dojedeme, obracet auto nebudu za žádnou cenu, kdepak, pojedeme po okruhu dál, to už je většinou jenom dolů, tam nás čekají suché cesty.

Naše otužilé autíčko to nevzdávalo ani v pěticentimetrové vrstvě sněhu, která na horní rovince ležela. To už jsem si skoro oddechl.

Když jsme pak šťastně u Černé zmije zastavili a vystoupili z auta, byl venku slušný mráz. Trochu i vítr pofukoval.

„Tady je ale povichr!“ mračila se Jana. „Proč jsem si já blbá nevzala svou teplou kuklu! Chránila by mi půl obličeje, a ještě krk.“

„Nechceš si třeba uvázat nějaký hadřík? V autě něco najdeme.“

Sám jsem na tom byl dobře, vzal jsem si lesnickou ušanku, v té bylo jako za pecí.

„To je nápad!“ A už se nořila do kufru a probírala složenou hromádku vyřazených hadříků v rohu, jež tam vyprané, a nevím, jestli ne vyžehlené, čekají na strýčka Příhodu. Vybrala si flanelovou košilku s růžovou obrubou po kterémsi děcku a před zpětným zrcátkem si ji umně uvázala na hlavu. Mezi uzly bujně vykukovaly stříbrné čupřiny a velice jí to slušelo.

S Amorem na dlouhé šňůře jsme se v­ydali po známé přibližovačce, jež nás vedla odrostlou kulturou s řídkým borůvčím k hraničnímu průseku a po jeho plochých, teď napůl zasněžených skalních deskách, jsme opatrně vystupovali na Medvědí vrch. Slunko dosud nezapadalo.

Měli jsme štěstí, mohli jsme se n­edlouho před zimním slunovratem přece jen zúčastnit západu slunce v horách. A na vynikající vyhlídce, přímo na vrcholu Medvěďáku. Vskutku ojedinělá událost v životě.

Sledovali jsme postupující posun barev na potrhaně zamračeném nebi a nesouvisle pocukrovaných horách. Tam i tady se barvy v rychlém sledu měnily od zlatožluté přes růžovou až po téměř fialovou. Do vzdálených sedel horské skupiny Šeráku, Keprníku a Vozky se odzadu zvolna plazila a přesouvala a nekonečně pomalu se v nich převalovala bílá mračna. V průběhu překotného přebarvování všeho v dohledu zůstávala tato mračna až do poslední chvíle bílá.

„Jak je to možné?“ ptali jsme se jeden druhého a žádnou odpověď nečekali.

Mráz nám ochromoval prsty, zahřívali jsme si je, jak se dalo a fotili jak o život, abychom toho do setmění hodně stihli.

Skrz mrazivě barevné mraky jsme nepoznali, kde slunce zapadá, jen jsme hádali, že někde za Pradědem. Nebe tam do velké šíře žhnulo nachovými pruhy, takže skutečné místo západu nešlo nalézt.

Ještě bylo dobře vidět, když se pod jasnou jižní oblohou zjevil jakýsi do závitů zkroucený válec. Nemohli jsme od něj oči odvrátit a vůbec si ho vysvětlit. Byl napříč natažený přes celé jižní nebe a vypadal s těmi růžovými závity jako dlouhý šroub. Nebo na dvou koncích velkou silou ždímaný hadr. Pozvolna sem plul a jen neznatelně obměňoval tvar.

„Nějaké zvláštní proudění vzduchu, ale jak a proč, to si neumím představit,“ odpovídal jsem popravdě na Janiny užaslé otázky. „Možná z toho bude změna počasí.“

Ty neměnné závity nás mátly, ještě když se mrak rozplýval v soumraku.

Už se hodně stmívalo, když jsme opatrně scházeli po průseku.

Mráz sílil. Na jehličkách tuhly kapičky rosné mlhy, která se lehce vznášela nad mlazinou. Každá kapka byla ještě průhledná, ale už kladla prstu odpor. Byl to led.

Ohlédli jsme se k vrcholu. Tam, vysoko v tmavnoucím nebi, rozsvěcelo právě nedávno zapadlé slunce n­a straně k sobě přivrácené kousek zakřiveného povrchu ve tmě utopené měsíční koule.

Všechny vjemy jsme si pečlivě schraňovali napotom, věděli jsme, že už nikdy nebudou, leda ve vzpomínkách.

Vrátili jsme se domů s přesvědčením, že jsme prožili nezasloužené štěstí. A bylo nám jasné, že už hazardovat nebudeme, že vše zůstane při starém, v zimě je nám náš okruh zapovězený.

Změna počasí nepřišla, u nás dole nesněžilo, dál trvalo nemastné neslané počasí, mrholilo, teplota nad nulou.

O Medvědím vrchu jsem toho už, myslím, napsal dost.

Ještě ne všechno. Třeba jak za námi až na vrchol přijel nečekaně na svém horském kole Martin. Bez sesednutí vyšlapal po skalnatém podkladu hraničního průseku až sem! Umíte si jistě představit, jak jsme ho přivítali. Dlouho s námi nepobyl. Aby neztratil pracně získanou „provozní teplotu“, za chvilku se rozloučil, vnořil se pod závěs krajních větví houštiny a po hřebeni cestou necestou sjížděl k Vrbnu dokončit svůj plánovaný denní okruh.

„Jsi na něho pyšná, viď,“ špitla babička, když se spolu s jeho maminkou snažily ještě zahlédnout nějaký pohyb za zelenou oponou.

Janinka zářícíma očima jen přikývla.

Anebo letos v zimě!? Uprostřed ledna, opět u nás beze sněhu, vypravili se Martin a jeho Pavlínka, oba vybavení sněžnicemi, do Medvědí hornatiny. Celou ji z Vrbna až po Petrovice pěšky prošli. Tři dny tudy spolu radostně putovali a dvě noci neméně radostně přespávali na holé zemi v lese.

„Co nás litujete, babičko a dědo? Nelitujte, my s sebou máme vybavení, o jakém vám se zamlada na čundrech ani nesnilo.“

Přesto jsme si oddechli, když doputovali k nám do chaloupky a mohli se po trmácení divočinou důkladně vykoupat, ohřát a všecko vysušit.