Sigiriya

Jednou z tradičních pamětihodností Srí Lanky, Lví skála Sigiriya, je magická hora vyrůstající uprostřed centrálních plání ostrova a každý správný dobrodruh by si raději uhryzal nohu, než by si její návštěvu nechal ujít. Podle některých teorií byla Sigiriya od pátého století centrem království Kassapa s palácem postaveným na vrcholu kolmé skály, podle jiných byla mahájánským a théravádským buddhistickým klášterem, který používali mniši jako horskou poustevnu. Je možné zaslechnout i zvěsti, že se na kopci ukrýval palác neřesti, ve kterém si král užíval nevázaných sexuálních radovánek.

Celí natěšení přijíždíme k turistickému středisku, kde je velké parkoviště, malé muzeum, záchody, občerstvení a šílené horko. A také jeden šťastný průvodce, kterému ostatní průvodci nepokrytě závidí, že má i v této těžké době klienty. Jak se později ukazuje, na kultovní pamětihodnost si toho dne, kromě nás, vyšly pouze dvě Japonky a jeden Holanďan, pročež i čtyřčlennou skupinku bylo možno považovat za větší zájezd. Naše světlá, slunečními paprsky zatím příliš nepoznamenaná kůže vábí prodejce suvenýrů, jako mršina supy. Naštěstí už máme své zkušenosti a užíváme systém předběžné opatrnosti, pročež nenaletíme tak snadno, jak by se na turisty z Evropy slušelo.

U brány platíme asociálně vysoké vstupné, necháváme se prošacovat, odevzdáváme všechny plastové předměty a průvodce začíná chrlit naučená moudra. Ukazuje prstem semhle a támhle, rozplývá se nad kdejakým šutrem a dívá se přísně, když nevykřikujeme „óóóh“ a „jůůů“ dostatečně hlasitě.

Pod masivem Lví skály procházíme rozsáhlými zahradami. Dle mínění průvodce divem světa, nebeskou nádherou, triumfem lidského důvtipu a stavitelství, který se kdysi vyznačoval mimořádně důmyslnou zahradní architekturou a nevídanou hydraulickou technologií. Podle mě zde za tučný peníz můžete spatřit pouze velmi rozvalené rozvaliny, varana, dva spící psy, plástve zabijáckých včel na stromech a informační ceduli, která popichovat se s tímto hmyzem nedoporučuje. Když už jsme u těch varování, tak pokud patříte k výletníkům, kteří vlezou do každé díry, vše fotí a rádi na vlastní kůži vnímají dech dějin, tak se pod kopcem nepokoušejte nasoukat do té jeskyňky s netopýry, pokud jste tlustí jako já, protože směrem tam to sice ještě jde…

Průvodce mě nakonec systémem „ježek v kleci“ vyprošťuje, ovšem s vydatnou pomocí přivolaného pomocníka. Pomocník pak sebejistým pohledem studentíka, kterému se podařilo na chmelové brigádě zneuctít nejméně tři brigádnice během jediného večera, kouká se zájmem na kamarádku Lenku, která je o dvě hlavy vyšší a o patnáct hlav těžší než on, žádá ji o ruku, pak i o batoh a nabízí, že jí na vrchol kopce i z něj pomůže. Dokonce že ji bude chvílemi poponášet, otírat pot z čela, převlékat mokrá trička a opravovat make-up. „No nepořiďte si osobního sluhu za nějaké dva tisíce rupií, že, to bych byla blázen,“ praví s lišáckým úsměvem Lenka, plácnou si, a pak o poznání pevnějším hlasem motivuje nově nabytého přítele k činu: „Tak pohni se, lenochu, nemáme na to celej den!“

Výstup na kopec je hektický – všichni hekáme. Čirý masochismus, srovnatelný s bičováním nebo dobrovolnou účastí na galejích. Uvádí se (a všichni tomu věří, protože žádného lezce nenapadne, aby se s tím ještě počítal) že až na samotný vrchol skály, která strmí 200 metrů nad okolní krajinu, je třeba zdolat 1500 schodů. Málokterý akrofobik této aglomeraci přijde na chuť.

Když už mám kýčovitých panorámat plné zuby a propocené druhé tričko, objevuje se stanoviště ozbrojené vojenské hlídky a točité schodiště vedoucí k převisu se starodávnými freskami. Přítomnost patroly mi okamžitě zvedá náladu, protože tady záchranný systém nefunguje jako u nás, a kdyby mě při výstupu ranilo, bez pomoci bych bídně zhynul na ilustrovaném kopci. Okukujeme tedy překvapivě zachovalé malby polonahých děvčat s ovocem, květinami a mimořádně šerednými obličeji. Jejich utopicky nabobtnalá poprsí by mohla zdobit nejeden propagační leták plastické chirurgie. Průvodce bezostyšně lže, jak se do dnešních dnů zachovalo pouze 21 maleb, protože 479 jich zničili řeholníci, aby je dámy nerozptylovaly při modlitbách, ale mně je úplně jasné, že fresky naopak namalovali sami mniši, vedeni fantazií, do krajnosti zjitřenou dlouhodobým celibátem.

Esteticky obohaceni supíme dále vzhůru skalou až ke Lví bráně, majestátnímu to vstupu na schodiště, mířícímu k temeni hory. Vstupní schody jsou lemovány impozantními lvími tlapami, které tam podle neúnavně tlachajícího průvodce zbyly z gigantické sochy lva, jehož tlamou se kdysi vstupovalo do paláce. Dle mého názoru tam žádná olbřímí skulptura lva nestála, postavili akorát ty tlapy a došla jim malta, nebo chuť do práce. Ale výš a výš nás žene zvědavost. A touha posadit se na trůn krále Kassapy, vykoupat se v obřím vodojemu vytesaném do skály, naškubat si něco leknínů v některém z malebných jezírek, udělat si piknik na základech palácových budov a plivat dolů z dvousetmetrové výšky. Nic z toho se ale neděje, protože je to velmi přísně zakázané, jak nás s neúprosnou vytrvalostí informuje průvodce a já mu nabízím tisíc rupií, když bude aspoň čtvrt hodiny mlčet a dívat se jinam.

To, co nás čeká nahoře, všem vyráží dech, což vzhledem k tomu, jak se jej snažíme popadnout, není zas tak překvapivé, a já, bolesti oudů nedbaje, potem zbrocen a kluzk, vystupuji na poslední schod nevyššího vrcholku, rozhlížím se po krajině hluboko pode mnou a říkám si: „Ano, jsem konečně tím úplně největším blbem v celém okolí!“