Chrchloň Průduška

Chrchloň Průduška byl provokatér. Hned na úvod by se slušelo prozradit, že Chrchloň Průduška nebylo jeho pravé jméno, ale díky neustálému pokašlávání mu už roky nikdo neřekl jinak. Chrchloň Průduška provokoval své okolí neustále, jelikož byl zakomplexovaný ze svého malého vzrůstu. Trpěl takzvaným ratlíkovským syndromem, který všechny malé psy nutí bez ustání štěkat na své okolí z důvodu neustálého strachu před neexistující hrozbou. Většinou to vypadalo takto:

„Revize jízdenek!“ ozvalo se za jeho zády, když jako každý den vyrážel na svou pravidelnou cestu za provokováním svého okolí. Jelikož byl na Úřadu Práce, času na provokování měl dost.

„Žádnou jízdenku nemám,“ okamžitě zaštěkal Chrchloň, v očekávání veliké zábavy, pod rouškou hrůzy.

„Tak mi dejte občanský průkaz,“ povzdech si unaveně revizor. „Dneska jste už čtvrtý dáreček a začínám vás mít plné zuby.“

„Já vám ale žádný průkaz dávat nemusím,“ poučil ho maestro Průduška. „Nejste totiž úřední osoba dle paragrafu 40/2009 Sbírky.“

„Jak chcete, tak tedy volám policii,“ sáhnul kontrolor pro svůj zakrvácený služební mobil.

Policista byl na místě do patnácti minut a oba si je přísně změřil s nadprůměrně tupým výrazem, který je učí už na akademii.

„Tady ten pán nemá jízdenku,“ převzal ihned iniciativu revizor. „A občanský průkaz taky odmítá vydat.“

„Jízdenku nemám, protože ji nepotřebuji,“ odtušil Chrchloň.

„Na důchodce nevypadáte a na poslance už vůbec ne,“ zasmušil se policista. „Tak mi ukažte občanský průkaz,“ vyzval ho s náznakem autority v hlase.

„Jízdenku nemám, protože mám síťovku,“ vítězoslavně zakontroval Průduška s briskně vytaženou síťovkou a otevřeně se oběma orgánům vysmál. Potom vítězoslavně odkráčel s pocitem dobře vykonané provokace. Ještě nebylo ani devět hodin a už dva lidi připravil o půlhodinu života.

Takhle roztomile trávil většinu svého důležitého života. Nakonec však došlo i na něj, jak se to tak podobným chytrískům stává. Těsně před Vánocemi se Chrchloň Průduška poflakoval kolem nákupních center a při zevlování nahlížel do kádí s kaprem.

„Tak co, mám jednoho klepnout?“ zeptal se ho prodejce.

„Jasně,“ okamžitě se chytil Chrchloň, který vytušil svou provokatérskou šanci.

„Tak který to bude?“ chopil se paličky stánkař.

„Třeba tady ten,“ opáčil provokatér Průduška a ukázal na velikého šupináče, zvědavě koukajícího z kádě do okolí.

Prodejce naučeným grifem vytáhl označeného nebožáka za skřele a jediným úderem paličky ukončil jeho život. Potom ho hodil na váhu.

„Bude to dvě stě šedesát korun,“ oznámil mu s pocitem vítěze.

„Já ho nechci kupovat?“ uzemnil ho Chrchloň.

„Tak proč jste řekl, že ho mám klepnout?“ začal brunátnět prodejce.

„Nevím,“ přiznal se oslovený. „Když jste se zeptal, jestli máte jednoho klepnout, tak mi to přišlo jako dobrý nápad. Ten kapr se tak blbě čuměl, že si to stejně zasloužil, ale o žádném kupování nebyla řeč!“

„Ty skřete, ty si ze mě budeš dělat srandu?“ chytil ho stánkař za kabát a prudce s ním zalomcoval. Jelikož však byla betonová plocha kolem stánku zhusta zaneřáděna šupinami, oba uklouzli a ocitli se v kádi s nebohými kapry. Otrlý stánkař se z kádě zkušeně dostal za pár vteřin, ale zakrslý nemrcouch Průduška měl problémy s kluzkými okraji. Kolemstojícím trvalo pěkných pár minut, než ho vytáhli ven.

Chudák Chrchloň Průduška, nejspíš aby dostál svému jménu, chytil těžký zápal plic, na který zemřel ještě dřív, než to lékaři stačili označit za Covid 19. Tím se sice vyhnul umístění v krizových statistikách, ale nikoli ze seznamu protivných provokatérů, na které si nelítostný Osud vždy nakonec došlápne.