Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seU Charlieho
Autor
annnie
Pozdrav jednomu z mých oblíbených autorů. Otočila jsem jeho povídku trochu naruby...
U Charlieho Matylda, 2.1.2021 ráno
Už když jí cinkne zvonek nad hlavou, cejtí Anna, jak se jí železa zakously do nohy. Nenávidí, jak se jí celej místní alko-sbor zadívá na prsa. Ještě ke všemu v poslední době přibrala a sukně se jí zkrátila, a tak zatímco tenory setrvávaj pohledem nahoře, barytony jí kloužou pohledem na stehna. Pokud jde o basy, dělá radši, že tu nejsou. Vlastně je silou vůle vygumuje všechny; jedinej, koho nechá žít, je obtloustlej proplešatělej chlápek s dobromyslným úsměvem, kterýho Osud postavil za pult. Pomalu se začíná uklidňovat.
Shledala, že barmanův přízvuk je pro ni dobře srozumitelnej a tep se jí začal zklidňovat, takže past na kotníku trochu povolila. „Potřebujete se napít, slečno?“ znamenalo „Neboj, bejby, tady jsem šéf já, ty jsi tu v bezpečí a dostaneš tu přesně to, co potřebuješ. A bez blbejch keců. A jasně, že vím, že už hodně dávno nejsi slečna, ale teď jsem tvůj táta a řeknu cokoli, co tě potěší.“ Není zvyklá pít, ale potřebovala se uklidnit, vlastně by jí možná stačilo kakao, ale co už tady...
Objednala si, neobratně se vyškrábala nahoru a na vedlejší židli honem položila kabelku. V hlavě jí dokola běžel film “Jak mě Norman naštval“, ale první lok jí trochu pomoh a druhej trochu víc. Ucítila kouř a překvapeně se rozhlídla, odkud to jde. „Doufám, že vám to nevadí, slečno – jasně, že tady dodržujeme zákony, ale tuhle Charlie má výjimku. Doktor mu dal potvrzení, že by jinak umřel a podmázli jsme někoho ze Všeobecný, tak mu to prošlo... ale musí mít vlastní kapesní klimošku. Jenže ten krám věčně nefunguje,“ naklonil se blíž a ztišil hlas „asi do ní zase hodil šavli...“
Proboha o kom to ten chlap mluví, říká si Anna, všichni se tu jenom spořádaně opíjej, nikde žádná cigareta, a vtom koutkem oka zaregistruje jakejsi drobnej pohyb na opačný straně barpultu. Dva metry od ní sedí na malinkatý židličce malinkatej chlapíček – Anna vstane a jde se podívat zblízka – ježiš, hejbe se to! Minichlápek buší do maličkýho psacího stroječku na mrňavým stolečku, vedle stroje má titěrnou lahvičku a skleničku, ze který si co chvíli přihne a popel z pidicigaretky mu padá na barovou desku, která je vlastně jeho podlahou... Mužíček měří sotva deset čísel, působí to trochu komicky, ale kupodivu ne moc. Annu to fascinuje: „Jak to funguje?“
„Je živej. Fakt, má na to papíry. Je to miniamík, před pár lety ho tu zapomněl párek odněkud ze Států. Jednoho dne se tu vobjevili, bylo jim určitě hodně přes padesát, ale chovali se jak týnejdžři, a to nemyslím jen to pití... Ten chlap nosil Charlieho v kapse saka, vždycky ho posadil na pult, z druhý kapsy vytáh stoleček a židličku a ta ženská dodala psací stroj a pití, měla na to v kabelce speciální krabičku. Prej ho nemůžou nechat nikde bez dozoru, jednou už ho málem ulovila kočka, tak ho nosej všude sebou. Asi tejden sem chodili pařit každej večer a pak jednou se opili tak, že jsem jim musel zavolat taxíka – tu noc tady Charlieho zapomněli. Druhej den nepřišli a od tý doby jsem je neviděl, ale hledat jsem je nezkoušel – spisovatel je tu spokojenej a mně to zvedá tržbu. Teda – zvedalo... Štamgasti si za chvíli zvykli a teď už mu jen sem tam někdo objedná panáka...“
„A to pořád jen píše?“
„No co myslíte, slečno? Jasně že ne, dyť vám říkám, že je to člověk, i když malinkej. Bydlí tady pod pultem, udělal jsem mu pokojíček a má tam i záchod a koupelnu, ale popravdě řečeno, moc se nemeje, občas mu musím domluvit....“
„A co teda celej den dělá?“
„No – co by dělal... Je to starej chlap. Polehává na posteli, pije, pokuřuje, přemejšlí, každou chvíli vstane a jde zas datlovat... Občas něco sní, já ho na jídle nešidím, ale většinou je živej spíš jen z chlastu...“
„A není mu tu smutno? Jedinej takhle malej mezi náma velkejma...“
„Koukám, že máte měkký srdce, slečno... No to víte, kdybych mu někde moh koupit babu nebo aspoň psa... Ale v týhle velikosti... Ale vlastně bych řek, že je celkem spokojenej...“
„Mluví?“
„Hele... ... mluví, ale když jsou tu lidi, má to zakázaný. Je děsně sprostej, občas dělal ženskejm nemravný návrhy a to nedělalo dobrotu... Tak jsem mu nasadil tvrdej režim: jak začne mluvit, zamknu ho v tom jeho bejváku a basta. Ale se mnou si povídá a občas si ho beru k sobě na návštěvu. Docela jsem si zlepšil angličtinu...“
Anna je tak dojatá, že je rázem pryč Norman, problém krátký sukně, otázka jejího věku, inteligence, chabýho vzdělání i neuspokojivýho životního stylu. Myslí jen na miniBukowskýho a jeho Šéfa a oči se jí začínají zvětšovat, hodí je do dopitý skleničky a tu podá barmanovi. Pravý oko na něj jemně mrkne a barman se lehce pousměje. Obejde pult, sundá Anně past z nohy a přitočí se jí k uchu: „Chtěla byste vědět, co dneska napsal?“
36 názorů
To je dobrá povídka. MiniBukowski pod tím barem bych ale úplně být nechtěl. Je teda pravda, že člověk občas v baru sedí skutečně jako by měl past nebo kouli na noze a ne a ne se zvednout a odejít :-).
Objevil jsem to až teď. To je magické jako Bukowski a Murakami dohromady. Tip.
Milý Květoni, nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli si děláš legraci nebo ne a jak tak čtu ten "ujetej humor", vyložila jsem si to, jako že se ti to zdá moc (což bych ti samozřejmě v žádným případě nevyčítala). Ale jsem opravdu ráda, že se ti to teda zřejmě nezdá moc a že ti to stálo za to, napsat mi objasnění. Tak tedy velmi děkuju a doufám, že tě zas někdy nějakej můj text pobaví. Hezkej večer / den a.
Květoň Zahájský
06. 01. 2021Naprosto vyčerpávající odpověď, ale nebylo jí třeba, pochopil jsem to v souladu s vysvětlivkami. A pobavil jsem se skvěle. Doufám, že i můj předchozí komentář chápeš jako pochvalu. Děvče s takovou dávkou neobvyklé imaginace jistě nevyžaduje apologetiku či objasnění něčeho tak zřejmého.
Milý Květoni,
srandu si dělám vždy v první řadě sama ze sebe, ve druhé však (doufám, že vždy s láskou a respektem ke všemu jinému, ke všemu nedokonalému, ke všemu nesnadno pochopitelnému...) ze všeho, co mě pobaví. Ještě nikdo můj humor neoznačil za ujetý - no ale myslím, že snad se z této klasifikace do jara vzpamatuju.
Anna, hlavní hrdinka, je osobnost, která má stejně blízko k melancholii jako k jemnému sarkasmu a k mnoha dalším věcem. Je velmi nedokonalá. Při vstupu do baru / hospody atd. mívá trochu potíže ve chvíli, kdy se jí veškerá mužská část lokálu dlouze zahledí na prsa. Pro muže bývá její pocit obvykle těžko pochopitelný, ženy tomu většinou velmi dobře rozumějí. Takže to je ta past, která ji kousne... a Anna z toho není ani tak melancholická, jako spíš nervózní.
Oceňuju, že ti stálo za to dát mi vědět, žes to čet a jaks to čet; a jestli ses při tom aspoň trochu bavil, snad to nebyl úplně ztracený čas... Přeju krásnej den a hodně dobré zábavy, a.
No nevím, já být návštěvnicí baru s nohou v železech, působím spíše dojmem zádumčivé melancholičky. Ale třeba jen tápu, protože nejsem (a doufám, že ani nikdy nebudu) ženou, nebo proto že čtu, co já chci, nikoliv to, co ty píšeš. Nikomu do hlavy nevidíme, mnohdy si do ní nevidí ani dotyčný sám, ale mám pocit, že svým ujetým humorem jen zastíráš fakt, že si z nás děláš srandu. A to mě naplňuje radostí, protože není vznešenějšího poslání, než přesvědčovat dílek puzzle, že opravdu patří na místo, které jsme si umanuli.
To je tak, když se pustí fantazie na špacír, vznikne z toho něco. Pobavilo.
Díky za tip i za hvězdičku :) Příště (bude-li nějaké) už budu vědět... a.
Tak mohl jsem dát jenom tip, ale to mi přišlo chudé, takže aspoň hvězdička. :-)
To Kvaj: O.k., já nečekám za každou cenu kilometry vtipnejch komentářů :).Jen ještě neznám místní šifry a kódy. Tak ještě jednou díky a hezkej večer, a.
To se dá snadno rozpoznat, že jsem mínil - dobrý. Nenapadlo mě totiž nic duchaplného, co bych k tvému příběhu podotkl, tak jsem nenapsal nic.
Milý kvaji, nevím sice přesně, co mi to říkáš, ale předpokládám, že je to něco jako že "dobrý" nebo tak. Tak díky a.
Byl jsi na mně neurvalej. Na něco ses mě zeptal a když jsem ti odpověděla, byl jsi hrubej. Dotklo se mě to.
Co to meleš? Aby bylo příměří, musela by bejt nejdřív nějaká válka. Co to meleš
Co blbneš? Tip jsi dostala, mě to bavilo, kolikrát jakobys nakukovala oknem. Když tvořím
Myslela jsem, že tě to třeba pobaví, asi holt ne. Možná neznáš tu původní povídku. Nebos tu moji čet trochu rychle. Nebo prostě ... máš jinou představu o zábavě. Nebo se mi nepovedla.
Každopádně jsem ti ji chtěla věnovat za toho Bukowskiho v sukních. Ale to byla jistě taky jen ironie... Tak pá a.
Fakt??? Moje taky... Tak jestli je tvá best a ta moje parafráze ti nepřipadá úplně trapná, tak to jsem převelice potěšena. Jen jsem ji četla hrozně dávno a už jsem si nepamatovala detaily, například velikost těch minimilenců, ale řekla jsem si, že to je asi fuk... Díky a.
No díky! Nevím, jak tam, mrcha vlezla!!! To tady máte na písmáku nějaký potměšilý skřítky nebo co. Edituju a zdravím, a.
Vtipné téma a lehkou rukou napsaný text, pobavilo...
tady bych nedala čárku: co dneska, napsal?“
aleš-novák
02. 01. 2021Pěkná pohádka vánoční...mohl by kamarádit s trpaslíky z Tří veteránů...:o)
Vy teda čtete rychle!!!
Pusíku: No vlastně je tam jen ten Bukoun. Norman kupodivu není Mailer, nýbrž krycí jméno mrzouta, co si u mě chtěl vyžehlit, že byl na mě hrubej a tak mi složil v komentáři (naprosto nezaslouženou) poklonu (no, vlastně si ze mě možná spíš dělal srandu) - a tím mi připomněl toho B. a jednu z jeho povídek, kterou jsem kdysi dávno milovala...Andělko, jsem ráda, že jsem tě pobavila - ale půl mý slávy :) :) :) rozhodně patří Bukowskýmu! Někdy mu to vyřídím.
Krásné...hi...hi..A moudré...i to může být nebo i je život. Takovej miniživot, takovej minialkoholik, takovej minipoeta, takovej minikecalista, takovej miniBukoš...hi..takovej jeho minišéfík...takovej minismraďošek, s takovýma minšavličkami..