Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽelezniční země
Autor
Kaj
V místě, kde jsem vyrůstal, začínala periferie. Cítil jsem to rozhraní. Měl jsem zakázáno přecházet hlavní ulici s tramvajovými kolejemi, za kterou jsem měl většinu kamarádů. Na naší straně bydlely samé děti lampasáků, pro které byly paneláky stavěny. Jsem takový, že se mi někdo líbí nebo nelíbí. Nic moc s tím nenadělám. Tyhle děti se mi nelíbily. Možná i proto, že mi to řekli rodiče. Brácha ještě nebyl nebo byl moc malý, a tak jsem byl ponechán sám sobě. Toulal jsem se železniční zemí, po seřadištích, k výtopně. Když se ke mně blížil nějaký ajznboňák, měl jsem na rtech výmluvu, že jdu za strejdou. Nikdy se mě nikdo na nic nezeptal. Při chůzi po pražcích jsem stále prohlížel křoví. To abych věděl, kam mám uskočit, když by se za zatáčkou objevil rychlík. Moje svršky ale zůstávaly bez procvaknutí kleštiček průvodčího šípku. Troufnul jsem si až do středu výtopny, kde byly dvě veliké točny. Díval jsem se odtamtud na městský les, kam jsme chodili s mamkou, když jsem byl menší. Občas se tam objevil dědek, kterého se máma bála. Jak ho uviděla, vzala mě za ruku a chvátali jsme mezi baráky.
Věděl jsem kdy a odkud vyjíždějí nákladní vlaky, jejichž cíle jsem si ale v kaslících na bocích vagónů nečetl. Mými sny, který jsem si dosud nesplnil, bylo jet nákladním vlakem a vylézt na tovární komín. Od splnění prvního cíle jsem nebyl daleko. Došel jsem k místu, odkud jsou nákladní vlaky vypravovány ze seřadiště a vylezl na jeden z vagónů. Podíval jsem se dovnitř a uviděl sníh a kůru po kládách, které převážel. Bylo předjarní lezavo. Bál jsem se, že bych při dlouhé jízdě na vlaku prochladl a také jsem si říkal, že by mě na některém nádraží mohl zmerčit výpravčí a nahlásit mě. Vagón, na kterém jsem stál, měl totiž jen plošinu a ne boudičku, za jejíž dveře bych se mohl schovat. Na sněhu uvnitř vagónu jsem jet nechtěl.
Vlak se začal rozjíždět. Věděl jsem, že se musím rozhodnout. Seskočil jsem.
Za oním seřadištěm vyrůstal Zdeněk Svěrák. Tam se odehrávala Obecná škola, která byla točená na autentických místech. Něco z Obecné školy jsem tedy zažil na vlastní kůži. Nedojel jsem tak daleko, jako hrdinové ve filmu. Na druhou stranu to bylo krásně skutečné, na všechno jsem si mohl sáhnout, vše bylo tak tvrdé, až to bolelo.
21 názorů
Mám zkušenost, že kdy se člověk moc ohlíží, že se viděné vypotřebuje a pak i zapomene, což může být dost škoda. Možná to tak nemají všichni. Pěkný večer. Díky.
Ohlédnutí zpátky bývají krásná a voňavá, jen už mně z nich čím dál více bolí za krkem.....:-(
Milá vzpomínka, ze které by šla udělat i malá povídka, jen to trochu zdramatizovat. Pá a.
od r.1995 do r.2015, pracovala jsem v ulici Nad Elektrárnou, projížděla jsem zahrádkářskou kolonií Slatiny, původně tam sídlila firma AŽD
Marcela.K.
12. 01. 2021Vláčky patří k dětství... Můj strejda byl strojvůdce v motoráku, bratranec osožák, sestřenice a její muž vlakvedoucí...
Můj prvorozený syn vláčky miloval, dokonce usínal v postýlce s plácačkou pro výpravčího, nejprve měl červenou čepici vyrobenou od tety, ale když mu manžel mé sestřenice přivezl pravou od výpravčího, neexistoval jediný důvod, proč ji nemít stále na hlavě. Procházky mívaly v té době jediný cíl - nádraží.
Sama jsem chvíli pracovala jako zdravotní sestra u závodního lékaře pro ÚŽZ. Vlastně bych o nádražích, kolejích a lidech kolem nich mohla napsat spoustu příběhů. Ty dětské jsem jen okrajově zmínila ve svých Střípcích, zaslouží si asi víc...
Dík za nahlédnutí do tvého dětství a inspiraci ;-)
Já jsem se z blízkosti Slatin odstěhoval také tak před dvaceti lety. Nejspíš jsme tedy nějakou dobu byli sousedé. Pokud chceš, dej vědět, kde jsi pracovala.
Kaji, díky. Každý den asi ne, ale teď se mi občas po něm zasteskne. Máš pravdu, parní lokomotiva je jako malá sopka :-))).
Milá Alegno, jsem rád, že si lépe rozumíme. Vždy se cítím velmi dobře, když si lidé lépe rozumnějí. Krásný den
Vesuvanko díky, Mě ten kouř také voní. Voněl by mi ale každý den?
Parní lokomotiva je taková malá sopka :o).
moc ráda jsem četla, teď víc rozumím i tvojim jiným dílům, kousíček od tud jsou Slatiny, pracovala jsem tam 20 let ***
Moc pěkně napsaný příběh, který je mi blízký. Ve čtyřech letech jsem se díky svému, o devět let staršímu bratrovi, který se zajímal o parní lokomotivy, v jedné svezla, sice jen pár metrů, ale byl to úžasný zážitek, na který se nedá zapomenout. Bylo to na nákladovém nádraží Žižkov (bydleli jsme poblíž), kam se mnou bratr chodil "na mašiny". Znal tam výpravčího, který mě jednou vysadil do lokomotivy. Jinak jsme často z mostu pozorovali "šíbování" - dodnes se mně vybavují charakteristické zvuky nárazníků... Dalším zážitkem byly pro mě příjezdy vlaků - když jsem byla na mostě zahalena kouřem lokomotiv - mně voněl, a čím černější, tím lepší :-))). Lokomotivy jsem si také zamilovala.
Dalesi, díky za zajímavý postřeh ohledně botanické lokality. Na vršovické seřadiště se bohužel už nedostanu, ale vím, že na opuštěných nádražích a vůbec podél tratí roste zajímavá a pestrá květena, která už v dětství probudila můj zájem o botaniku - ráda jsem chodívala na procházky podél tratí s atlasem rostlin - bylo co určovat.
Tak bych se svezl. Takový rozdíl bych v tom neviděl. Neseskočil jsem jindy, nešlo sice o vlak, ale jízda to byla.
Milá Tulačko, tak to mě těší, díky. Popravdě jsem to docela uspěchal a v noci v posteli mě napadala ještě různá slova, která bych tam chtěl dát. Chtěl jsem popsat co tam rostlo, kam odtamtud bylo vidět, že mi zpětně trať připadá jako řeka.
Jsi už druhá, kdo chválí mojí stručnost. Mně to připadá trochu jako kost a kůže.
Je pravda, že stručnost je dnes velmi ceněna, tak má snad i výhody.
Díky za Tvá slova. Mám kamaráda, který se zajímá o botaniku, tak ho tam pošlu, připadá mi to exotické.
Před čtyřiceti lety jsme se přistěhovali do paneláku, který byl nejblíž železnému mostu. Byli jsme tedy blízko vedlejšího seřadiště. Občas tam přijel nějaký sergej a v podvečer jsme ho slyšeli několik hodin blafat. Můj civilní život probíhal mezi Kooh-i-noorem a náměstím Kubánské revoluce. Odevšaď jsem slyšeli různě zkreslená, zvazbená hlášení z ranžíru.
Nyní bydlíme v Nymburce. Z oken vidím opět funkční ranžír.
Pokud vagóny přeskakovaly zarážeče, muselo to být něco.
Jsem velmi příjemně překvapena :) Jsem tu nově a tohle byl první text, který jsem si přečetla - a kolik atmosféry a příběhu se dá dostat do tak málo slov je krásné. Mám se co učit!
K vršovickému seřadišti - na tom ranžíru jsem před čtyřiceti lety pár měsíců pracoval. Lokomotiv nebylo potřeba, bylo to gravitační spádoviště. Laicky řečeno se vozy pouštěly z kopce, aby se pak na cílových kolejích zastavily na koleje položenými zarážkami. (Což se občas nepovedlo.) Na dnešních obrázcích těch míst nepoznávám zhola nic, celý ten systém kolejí kompletně zrušen, místy jakoby měsíční krajina. Ale prý je to lokalita zajímavá pro botaniky, cizokrajné rostliny zavlečené s přepravovanými zemědělskými plodinami.
Vidím to podobně jako Lucie, a navíc v tom spatřuji poetiku a nostalgii, což mám rád.
Krásný příběh!