Objev

Objev

Tady se musím opravit: nevěřil jsem si donedávna. Ale to se změnilo, když jsem konečně pochopil, že je načase zanechat všech nadějí a bez peněz k nakladateli nelézt.

Z bulletinu Obce spisovatelů jsem se dozvěděl o existenci literárních portálů, na nichž prý autoři mají možnost představit své dílo, tam hned poznají, zda jejich psaní za něco stojí. Byla to sice chabá náhrada za opravdovou knihu, ale když jsem tu novinku vstřebal, něco mě na ní začalo lákat. Vždyť je mi to šité na míru!

Vyhledal jsem ony portály, nějakou dobu chodil po špičkách kolem, nesměle nahlížel, tu a tam něco přečetl, přešel ke konkurenci, ke druhé, vracel se, porovnával.

Byla to lákavá nabídka, ale odrazovala mě tím virtuálním nehmotnem, tou cizotou pro člověka, patřícího v hektickém čase konce prvního decennia třetího tisíciletí k nedovzdělané generaci, kdyby měl akademické tituly před jménem i za jménem. Na mě z těch stránek hleděl jiný svět.

Měl jsem též obavu, že se ukvapím, neprozřetelně se k něčemu zavážu.

Po delším přešlapování jsem uznal, že to zkusit musím, jinak se nic nezmění. Uvařil jsem si voňavou kávu, uhladil ji smetanou, odhodlaně sedl k počítači, usrkl doušek na kuráž, zatajil dech –   t­aktak že se nepokřižoval – a­ s pocitem těžké odpovědnosti, nevratnosti, definitivy, směle překročil práh jedné z bran, jimiž jsem se doteď jen zkusmo vkrádal a zas nezpozorován vytrácel.

Dlouho jsem vybíral – a­­ nakonec se nechal vést jen intuicí.

Tak jsem závazně vešel a už tam zůstal, tomu světu se na stará kolena upsal. Neznámým lidem jsem poprvé dal nahlédnout do čerstvě dopsané sbírky, již doposud znala jenom Jana. Začal jsem úvodní prózou. Nechtějte vědět, s jakou nejistotou a přitom nedočkavě, s jak křehkou nadějí jsem se toho odvážil.

Všecka obava se však téměř okamžitě rozptýlila, vyprchala doztracena. Už za několik minut se začali v komentářích ozývat lidé, jimž se mé rozjímání o lese, přírodě a trochu též o duši líbilo. To se dalo vyčíst z jejich nefalšovaných slov. Poprvé za pětatřicet let po zrození první opravdové knížky jsem si mohl říct: Tak vidíš, tvé psaní není úplně marné. Také jsem poznal, že žádná tištěná kniha by mi nemohla poskytnout podobné povzbuzení. Ó, jak chutná chvála od čtenáře! Po několik hodin a ještě příští dny jsem poznával, že mi někdo rozumí. Byla to radost, přečíst si pod svou povídkou, že kdesi komusi mé hraní s písmenky stálo za zastavení, mé sdělení přijal a navíc se odhodlal své vjemy, pocity, představy a vzpomínky, které v něm vyvolalo, dát najevo. Moc dobře se to četlo.

Všechno jsem Janě tlumočil. Byla to bohatá žeň. A Jana mou radost prožívala stejně, ba s ještě větším očekáváním a napětím než já. Byli jsme lapeni. Předkládal jsem těm známým neznámým další povídky. A četli jsme jejich dílka a vyjadřovali se k těm, která nás zaujala. Zapojení do společnosti příznivců literatury se v tu první zimu stalo náplní značné části našich dnů. Užívali jsme si objevené radosti, dokud nepřijde jaro, které nás odvede jinam.

Jaro však ani pilnou Janu neodvedlo napořád, odpoledne přicházela ze zahrádky sice unavená, ale také zvědavá, co nového se dozví.

Z neznámých lidí se stávali známí, z některých přátelé. Jejich přízeň byla mi dostačující náhradou za nevydanou knihu. Naplno jsem si užíval nečekané podpory svého sebevědomí, která mi spadla z nebe. Ti lidé mě také přivedli k nakladatelství, jež je ochotno za úměrnou cenu vydat malý náklad knih. Za těch okolností jsem již o knížku stál, můžu ji pod stromeček věnovat rodinkám našich mladých, možná i jiným příbuzným.

V papírové podobě se narodila na podzim 2010. Náš syn Pavel jí od a až do zet oblékl slušivý kabátek. Na přední stranu umístil uměleckou fotografii pavučiny, kterou v ono léto ulovil nad hladinou Bílého potoka, co se nad Vrbnem vlévá do Střední Opavy.

Všichni nejbližší knížku dostali. Někteří do ní nahlédli, prolistovali, vím i o těch, kdo v ní četli. Je ovšem známo, že doma není nikdo prorokem, pro zálibu ve čtení nehraje roli blízkost rodová či kmenová. Mé nároky zcela uspokojovalo, že ty přírodní črty pár lidí přijímalo a četlo na svých monitorech. Že někomu skutečně stály za zastavení. Co víc bych si mohl přát?

Už dopředu jsem věděl, co udělám s novým rukopisem, který měl zanedlouho být dokončen. Věřili jsme s Janou, ž­e ani příběhy z běžného rodinného života mé čtenáře nezklamou. Ale na to si ještě počkáme.

Zmlsaného úspěchem u tolika lidí mě napadlo, zda bych zatím, než budu s knížkou hotov, neměl jim ke čtení předkládat něco staršího. Janě hned vytanula na mysli její „bible“, která přišla na svět dřív, než jsme se potkali a kterou měla desetkrát přečtenou a stokrát prolistovanou pro upřesnění pozapomenutých slov ve větách, jež si recitovala zpaměti.

Dal jsem si poradit a začal oddechové pauzy mezi psaním vyplňovat tím, že jsem svou dávnou prvotinu ručně přepisoval do počítače a po té hromadě let ji znovu posílal mezi lidi; podivnou cestou, o jaké v době svého zrodu neměla knížka, stejně jako já, ani potuchy.

Odezva těšila Janu ještě víc než mě, když zjistila, že ve vychvalování této své bible zdaleka není sama.

Mně se při tom krátce vynořila ta šalebná doba štěstí, pocitu vítěze, jenž věří, že novotou vonící kniha, již drží v ruce, bude dostatečnou náplastí na právě probíhající životní krach. Copak je to tak nemožné, zatínal jsem vzpurně pěsti, ve dne žít v lese a pracovat pro les, a­­ ve vzácných hodinách ticha před ránem, které tak důvěrně znám, dál si snít v tom druhém světě, jak jsem sníval při zrodu těchto próz? Maloval jsem si již světlou budoucnost lesníka-spisovatele.

Ovšem jen do chvíle, než jsem byl nucen si naplno uvědomit celý dosah nových pořádků, které nepřály štěstí takovým, k nimž jsem patřil já.

Tato vzpomínka, dlouhými roky otupělá, už mě netrápila. Teď jsem si pohrával se zájmem čtenářů, a byla to vzrušující hra.

Většina čtoucích se nevyjadřovala, několik psalo komentáře pravidelně, jiní příležitostně. Mohli přehánět, mohli i chválit třeba jen proto, abych se na oplátku zastavil u děl jejich. Ale to jsem stejně dělal. Nezdržel jsem se jen u těch, která se hemžila pravopisnými chybami a neobešla se bez vulgarit. Ani s autory hororů či fantazií o příšerách a mimozemšťanech jsme si Jana ani já do noty nepadli.

Kdo nás zaujal, u toho jsme četli všechno a postupně se s ním sblížili. S někým došlo k osobnímu setkání, a to už z virtuálního vznikalo přátelství skutečné.

Pro mou posedlost psaním nastala nová životní etapa. V požehnaném věku sedmdesáti sedmi let jsem teprve získal postrádanou sebedůvěru.

Nová kniha, již jsem nazval Do hor, byla v rukopise hotová v lednu dva tisíce jedenáct.

Zhluboka jsem se nadechl a odvážně ji představil tomu donedávna neznámému světu.

Už po první kapitole jsem poznal, že se v něm neztratí, ba je vítána, třebaže postrádá jakoukoli exotiku.

Devět měsíců, až do nového podzimu, jsem ji po částech pouštěl mezi lidi.

Jen jednu kapitolu, tu o neobvyklých okolnostech seznámení, jsem tenkrát do veřejného prostoru neposlal. Jana, když si ji za zdánlivě pokojného žehlení za mými zády v­yslechla až do konce a já se k ní po dočtení od monitoru otočil s němou otázkou, nepochválila ji tentokrát, jak jsem najisto čekal, nýbrž postavila žehličku na plech, vytáhla šňůru ze zásuvky – a jéje, toto nebude krátké –, nadechla se, složila ruce na prsou – á, ani milé to nebude – a,­ nešetříc mě, jala se kapitolu zeširoka hodnotit: z­a prvé zabíhám do nepřijatelných podrobností, za druhé si strašlivě vymýšlím.

Nechápal jsem, co tu má být vymyšlené.

„Všechno jsem psal podle pravdy,“ bránil jsem se, ani ne proto, aby mi povolila zveřejnění, ale proto, že to tak bylo, že jsem to tak cítil, že tak jsem ty události prožíval, rozuměl jim a vrýval si do paměti, když mi poprvé líčila své zážitky a vjemy a já si je hned spojoval se svými vjemy a pocity onoho prvního setkání.

„Připouštím, že mé představy jsou nepřesné,“ uznal jsem, chtěje ji pochopit, „asi jsem tě málo pozorně poslouchal, anebo to má jinou příčinu, ale já je takové mám, v takové podobě ve mně po tom tvém emotivním vypravování tenkrát zakotvily… A to už se změnit nemůže.“

Ale ona se nedávala zviklat, mé vysvětlování neúčinkovalo.

Bylo to zoufalé.

V bouřlivé debatě, skoro již hádce, kdy jsem se už už odhodlával k neodčinitelnému kroku, že tu kapitolu, pro mě z nejcennějších, neboť vystavěnou na nejvnitřnějších prožitcích, vypustím, že ji smažu, načisto se jí vzdám, jako by ten podivný čas našeho seznámení vůbec n­ebyl a nebylo ani toho, co se ve mně tenkrát odehrávalo, nakonec se přece uvolila, že mi přizná právo na mou představu a mou verzi příběhu. Avšak za podmínky, že zůstane jen v tištěné knize, že ji nedám teď veřejně na oči všem. To jsem uznal, na to měla právo. Ona zas uznala mé přesvědčení, že kniha bez té kapitoly by nebyla celá, zůstala by zchromlá, ožebračená.

Tuto jedinou kapitolu jsem tedy na portále přeskočil a po ní pokračoval nerušeně do konce.

Poslední stránky jsem vkládal v den, kdy mi usměvavý pošťák přivezl dvacet kopií, objednaných pro rodinu a hrstku příznivců.

To bylo v říjnu.

Známé nutkání se dostavilo na začátku prosince. Znovu má posedlost dostala zelenou. Chopil jsem se klávesnice a pustil se do té mnohokrát přerušované, znovu navazované, ale stále jedné knihy, ať už dostane tento poslední a p­ro mě nejcennější díl (jako každý text, na němž právě pracuji) jakékoli jméno.