Těžkosti růstu 3/3

Joža přiznal, že ani u nich není všechno, jak by se mu líbilo, doma ho to nebaví. Tak jsme se usnesli, že utečeme. Kam? Kam jinam než do Afriky, nemá cenu čekat, až budeme dospělí. Když se jde pořád na jih, dojde se k moři. Tam se necháme jako ti chlápci v knihách najmout na práci na loď, která pluje do Afriky, nemusíme ani mít peníze na cestu.

Dohodnuto. Zbývá jen si s sebou něco vzít, abychom nepadli hladem, než k tomu moři dojdeme. Vzpomněl jsem si, jak tatínek před válkou sušil chlebové kůrky, říkal, že dělá zásobu sucharů pro uprchlíky, kdyby bylo nejhůř. Moc jsem tomu nerozuměl. Když se žádní uprchlíci neukázali, spotřebovával suchary sám, dával si je do polívky „na přilepšenou“, dokud nesnědl poslední. Já jsem všechno dělal po něm. Ó, jak ty tvrdé kůrky chutnaly! Daly se hryzat i nasucho, to zas bavilo mě.

Tak. Nasušíme si zásobu kůrek. Plné kapsy. Teď vlastně my budeme uprchlíci.

Shánění a sušení kůrek nějaký čas trvalo, ale to nás neodradilo, neboť jsme měli před sebou svůj velký cíl.

Na začátku prázdnin měl Joža i já toho božího daru k záchraně života nasušenu dostatečnou zásobu. Domluvili jsme se na zítřek.

Sbohem školo, sbohem kamarádi. Vyrazíme brzy ráno. Půjdeme na mši svatou, ke zpovědi a svatému přijímání, ať si vyprosíme boží ochranu.

*

Sešli jsme se na rohu Horymírky, oba s kapsami naditými „suchary“. Ve zpovědnici už nějaký kněz seděl. Zblízka se ukázalo, že je to Pekárek.

„Ať,“ řekl Joža, „klidně se mu vyzpovídám, šak ho už nigdá neuvidím.“

„Ani mně von už nevadí,“ řekl jsem odhodlaně.

Jeden po druhém jsme přiklekli k němu před mřížku, tam hříšní, odtud bez hříchu, to ovšem, až jsme každý učinili pokání odříkáním pěti otčenášů.

Mši sloužil páter Vojtěch, ten nás moc neznal. Musel se podivit, že ve všední den na ranní mši –   m­ezi samými babkami – k­lade na vypláznuté jazyky hostii dvěma devítiletým klukům.

Když jsme se v ústraní pokorně pomodlili, napadlo Jožu:

„Poď, pudem eště jednó, ať si tu božskó pomoc pozichrujem.“

„Jenom ešli to néni hřích, jit k přijímání dvakrát,“ strachoval jsem se.

„Néni, to nemůže byt hřích, je to svatý přijímání přece.“

Zvedli jsme se a šli tam. Ještě jsme to stihli. Páter Vojtěch, když nás viděl poklekat na schůdek v poslední chvíli – u­ž se chystal vrátit k oltáři –, n­adzvedl sice v údivu obočí, ale zastavil se a tu hostii nám každému na jazyk znova položil.

„Tak vidíš,“ zašeptal Joža potom na našem místě, „néni to hřích.“

Náležitě očištěni, zbaveni hříchů (z tohoto útěku jsme se nezpovídali, ten jsme za hřích neměli) vyšli jsme do čerstvého ranního povětří, došli k zastávce u kina Sibiř, které se nově jmenovalo Zora, protože Sibiř zní pro německé okupanty příliš rusky, sedli na šalinu a za ušetřených šedesát haléřů se nechali s jedním přestupem U divadla odvézt na konečnou stanici do Heršpic, to je nejvíc, jak je možné, na jih. Dál už musíme pěšky.

Tak jsme vykročili vstříc svobodě. Bez rodičů, bez školy, bez závazků.

*

Třebaže se zdálo, že jdeme brzy, slunko bylo již vysoko. Jako nažloutlý terč stálo vlevo nad námi za clonou kouře a prachu z továrních komínů.

Vesele jsme si vykračovali po chodníku široké rovné ulice Vídeňky. Byli jsme si jisti, že naše cesta vede neomylně na jih, to je o brněnské Vídeňce známo každému děcku. Táhla se před námi rovně do dálky.

Přišla chvíle, kdy končily domy i chodník, zůstala jen holá silnice, dlážděná kostkami, sestavenými do úhledných oblouků. Na plechové ceduli stálo přeškrtnuté Brünn, Brno. Před námi a všude kolem se do dálek táhla nepřehledná pole zrajícího obilí.

Tu a tam jsme potkali auto, jiné nás předjelo.

 „Tadyma dondem až do Vídně,“ řekl jsem.

Joža si poskočil: „A vocať už je to jenom kósek na tu loď.“

„Do Terstu k Jaderskýmu moři,“ upřesnil jsem, neboť jsem měl naši cestu podrobně prostudovánu. Bohužel, až na ty zapeklité vzdálenosti, ty jsem asi studoval špatně, proto jsem jeho i sebe nechal při tom „kósku“.

Slunce jasně svítilo, neskrývalo se již za velkoměstským kouřem, pražilo zvysoka do tváří, na čelo, do temene. Nikde stín. Brzy se ozval hlad. Nebylo divu, skrz svaté přijímání, k němuž se chodí nalačno, jsme nesnídali. Vzít si s sebou něco k jídlu nás nenapadlo, měli jsme přece tu zásobu sucharů. Teď jsme je pomalu tahali z kapes, šetrně uhryzávali a úlomky nábožně nechávali rozplynout na jazyku jako hostie. Chutnaly znamenitě. Připomněly mi nevinný čas, kdy jsem se ve všem rád opičil po tatínkovi. Někde v hloubce mi zatrnulo. Tu slabost však hned překryla čerstvá vzpomínka na tanec řemene na zádech a ukrutné ponížení. Nelitovat, jenom to ne.

„Měli jsme si nasušit víc,“ řekl jsem.

„Aspoň pytel,“ souhlasil Joža.

„Už si je nechám napotom,“ poplácal jsem polosplasklou kapsu.

„Hezky nám cesta ubévá, s takovó tam budem raz dva,“ řekl Joža.

„Kde jako?“

„No v tym Terstu.“

„Myslíš?“ opáčil jsem nejistě.

V bezútěšnosti širé krajiny bez konce, jakou jsem si předtím neuměl představit, na mě padla tíseň. Má jistota selhala. Začal jsem tušit možnost omylu ve výpočtech.

Přesto jsem se dál ubíral určeným směrem do neznáma. Můj věrný kamarád se mnou.

Po hodné chvíli se Joža ozval: „Ty, Jarku, nemáš žížeň?“

„Jo,“ řekl jsem ztěžka, jazyk přilepený na patro.

„Kde se napijem?“

Přinutil jsem se k náročné odpovědi: „Šak negde nandem pumpu, v každé vesnici nejaká je. Zatim to musíme vydržet.“

„Ať si zvykáme, žejo, v Africe to bude možná eště horší.“

Konečně jsme doškobrtali do první vesnice, do Modřic, a tam hledali obecní pumpu. Našli jsme ji a radostně k ní zamířili. Na drátku tam viselo papundeklové varování „Voda není pitná.“

Joža zkusmo pohnul vahadlem. „Nenapumpujem si aspoň trošku? Já už dál nemůžu.“

„Seš blbé? Hneď teho nech. Do Rajhradu to néni daleko, tam pitnó jistě nandem.“ Tak jsem skrýval vlastní zklamání.

„Měli sme si neco vzit, sódovku nejakó. Máme jenom ty suchary a ty nám fčil só prd platný,“ skuhral Joža, ale tu páku pustil.

Nedalo se nic dělat, museli jsme své žíznivé údy vláčet pod žhoucím sluncem dál.

Konečně se v dálce zjevily střechy Rajhradu.

„Co sem říkal, už je to jenom kósek, hnedka se napijem.“

Hned to sice nebylo, ale pumpu jsme v městečku našli. Napili jsme se dosyta a pak si sedli na podstavec kamenné sochy, co stála nedaleko ve stínu stromů. Aniž to kdo přiznal, dál se ani jednomu z nás nechtělo. „Trochu brzo nás to skolilo,“ myslel jsem si, „a to jsme teprve na začátku.“ Co bylo ještě horší, zjistil jsem, že už po vysněném cíli tam kdesi v šedivém nedohlednu tak moc netoužím. Ze setrvačnosti a jakéhosi vzdoru však jsem přesto kamaráda po chvíli vyzval k novému pochodu. Co se odehrávalo v něm, jsem nevěděl, ale vstal, vrátili jsme se k pumpě a znovu se napili. Bez žízně, jen z holého rozumu.

Venku za Rajhradem jsme se opět octli uprostřed nekonečných polí, za nimiž v zamžené dálce se ani tušit nedala nějaká Vídeň, která, jak jsem věděl, není ani na polovině cesty k moři. A Afrika? Jenom sen, daleký, pro dva obyčejné kluky nedostižný.

Bylo mi úzko. Kdybych se sám před sebou nestyděl, už bych útěku z domova litoval. Snažil jsem se nedat nic najevo. Ani Joža se nevyjadřoval. Sunuli jsme se dopředu jako bez ducha.

Už z dálky na sebe upozornil rozložitý akát u silnice. Když jsme ho míjeli, tak přesto že měl listy povadlé, pokroucené a vrhal jen řídký stín, Joža viděl důvod k vyjádření tajného protestu. Přelezl příkop a žuchl sebou do žloutnoucí trávy. Převalil se na záda a doširoka rozpažil.

„Dál nendu.“

Posadil jsem se vedle něho. Otázka, jak to myslel, se vznášela ve vzduchu. Ne dlouho, brzo to řekl: „Myslim sme neměli utíkat.“

Nevím, jestli mě překvapil, spíš ne.

„Myslíš, že to byla blbosť?“ zeptal jsem se opatrně.

„To teda byla. Jak Brno.“

Zůstal ležet, jen zvedl paže a položil si je na čelo a přes oči, aby se na mě nemusel dívat. Ani já jsem netoužil setkat se s jeho pohledem. Sebral jsem spadlý list akátu, pomalu otrhával zpeřené lístky a­ když mi v ruce zůstal holý řapík, odvážil jsem se zeptat přímo: „Chceš se vrátit?“

Odpověděl: „Taklek do teho Terstu nigdá nedondem.“

„Aji já už vo tym hezkó chvílu přeméšlim,“ přiznal jsem se, „je to hrozně daleko, a to sme teprvá kósek za Rajhradem.“

„Dyť to říkám, byla to volovina, že sme chceli utýct.“

„No jo, ale co jim řekneme, když se vrátíme?“

„Neco si vymyslíme. Hlavně že budem zas doma.“

„Jenom ešli nám to vodpustijó. Představ si, jaký tam je pozdvižení. Možná nás hledajó aji četníci. Nechcu slyšet ten křik, to nadávání a vyčítání, až přindem.“

„Nebuj. Budó rádi, že sme zas doma.“

„Jenom aby.“

Joža vstal, oprášil se a bez další řeči vykročil po kraji silnice zpátky. Já pár kroků za ním. Šli jsme mlčky. Slunko teď pálilo do zad.

„Bude už dosť hodin, néspiš poledne pryč,“ prolomil jsem po chvíli ticho. Joža mlčel.

Z hladu jsme tahali z kapes kůrky, už jich moc nezbývalo. Ó jak chutnaly, když je člověk v puse nechal rozměknout! Mana nebeská.

U rajhradské pumpy jsme zapili poslední drobečky.

„Fčil už žádná voda nebude, pi, kolik můžeš,“ nabádal jsem kamaráda.

Ten si držel břicho: „Gdyby se tak dalo napit na téden dopředu, tak jak velblód, mně se do teho břucha už víc nevende.“

Vyšli jsme z Rajhradu znovu do známé ploché krajiny. Vpředu, až na velmi vzdáleném obzoru, stoupaly chvosty kouřů z desítek neviditelných továren. Kučeravé kompaktní sloupce se ve výšce rozptylovaly, řídly a měnily ve špinavě žlutou mlhu. Ještě výš prosvítalo narůžovělé modro.

Tento pohled na Brno neznám. Od nás jsou vidět jen dva komíny maloměřické cementárny a ten, co patří blízké textilce Fričce. Podle jejich kouřů poznáváme směr větru a hádáme, jaké bude počasí. Nejsme rádi, když někdy, výjimečně, fouká vítr od severovýchodu, z lesnatých kopců, táhnoucích se od Hádů k Bílovicům. Tehdy se dusivý kouř z cementárenských komínů žene přímo na nás a ani doma se skoro nedá dýchat.

V bezvětří a úmorném vedru jsme se jako šneci posouvali k vzdálenému domovu. Často jsme si sedli nebo lehli do trávy za příkopem. Nikdo z okolo projíždějících nebral dva ucourané kluky na vědomí a ti se sami pomoci nedovolávali. Posilovala je myšlenka na domov. Je daleko, ale někde tam vpředu ten jediný, vlahý, útulný domov je. Co si teď myslíš, položil jsem si příkrou otázku, j­sou, či nejsou tam doma tví vlastní rodiče, vlastní brášci a sestra? Ještě si myslíš, že nejsi jejich?

Najednou jsem byl v našem sklepě, cítil jeho osvěžující chlad. Stál tam nedávno h­rnec s podmáslím. Nedávno? Bylo to asi před válkou, to se ještě nenakupovalo na potravinové lístky a maminka mohla koupit plnotučného mléka, na kolik jí stačily odpočítané peníze. Trochu dala do sklepa, aby se srazilo na kyšku. Byl jsem malý předškolák, ale to si pamatuju. Dovolili mi samému chodit si nabírat do hrnku.

„Jožo, brambory a podmáslí! To by bylo, co?“

„A kósek másla… Rači mně nedělé chutě. Až po válce, to si pak dáme do frňáku.“

Unavení a žízniví jsme s přestávkami vytrvale pochodovali tím jediným směrem, který stál za námahu. Tam, kam se teď vracíme, tam je nejlíp na světě.

Zakouřené Brno už bylo blízko.

„Co teda řekneme?“ připomněl jsem náš nedořešený úkol.

„Že sme zablódili, třeba.“

„Cestó do škole? Nebyď hlópé, temu žádné věřit nebude.“

„Tak by nélepčí bylo zaplect do teho nejakýho dospělýho.“

„Jak?“

„No…,“ Joža chvíli přemýšlel, „nó…, co třeba, že nás svezl. Autem, víš? Autem se dostaneš daleko, to potom trvá, než se vrátíš.“

„Jako že sme nekeho poprosili, aby nás kósek svezl, že sme eště nigdá autem nejeli…,“ jal jsem se tu myšlenku rozvíjet.

„A von nás jako svezl a – a­ potom nás nekde daleko vysadil a ujel,“ dokončil stručně a jasně Joža. Jedinečná, těžko zpochybnitelná výmluva byla na světě.

„Ty néseš blbé, věříš? Jenom aby temu věřili.“

„Co by nevěřili? Budó, uvidíš.“

Hned se nám šlapalo radostněji.­ Nikdy se nikdo nedozví, kam jsme měli namířeno. Kdepak přiznat se k Africe! Jejdanánku, ti by se smáli!

Trápila nás žízeň, i hlad se hlásil, ale v duši se usazovalo smíření s potupou, jak brzy náš skvělý plán zkrachoval. Egoistické zahanbení opadlo a my jsme si začali připouštět odpovědnost za zmatek, jejž jsme určitě svým útěkem doma způsobili. Toho jsem litoval, myslel jsem na rodiče, chtěl se vžít do nich, do nejistoty a strachu, jež zakoušejí. Mou vinou.

Také jsem se začal toho shledání tak trochu bát. Totéž jsem pozoroval u Joži.

Slunce v červáncích zapadlo a my jsme se, žízniví a hladoví, teprve dobelhali na stanici tramvaje, odkud jsme ráno vyšli za lepším, svobodným životem. Nejdříve jsme se vrhli k vodovodnímu kohoutku. Ten hlad už lehko vydržíme.

Jelikož peníze k životu se zvěří v africké divočině nejsou k ničemu, každý jsme si do dnešního rána našetřili právě tolik, abychom měli na jednu jízdu elektrikou. Teď jsme tedy museli projít pěšky ještě celým Brnem, až na jeho opačný konec.

Když jsme se konečně na rohu Horymírky rozcházeli, umlkal pokřik rorýsů, kteří nás doteď po celé dlouhé stmívání svými akrobatickými průlety mezi činžáky obveselovali. Do ulic padala tma. Na každém druhém sloupu se rozžíhalo modře stíněné válečné osvětlení jako stydlivá bludička.

Umíte si jistě představit to shledání: šťastní rodiče, kteří rázem zapomněli na pohrůžky spojené s naším návratem; zvědaví sourozenci s desítkami všetečných otázek; policejní stanice, kam šel tatínek hlásit náš návrat…

„Neříkal jsem to vaší paní, že se kluci vrátí, až se ozve hlad? Známe to,“ smál se prý ten starý policajt.

Příběh o chlapíkovi, který nás na naše přání svezl autem a za Rajhradem nechal na holičkách, se ujal, nikdo jej nezpochybnil. Tak to zůstalo dodnes. Jen mamince pořád nešlo do hlavy, proč jsme si šli pro svaté přijímání dvakrát, kdoví, jestli přece něco nekalého netušila. Mně se tu noc po návratu zjevila stará známá lvice. Jako nečisté svědomí obcházela v těsných kruzích, žlutýma očima mě hypnotizovala, nebyl jsem s to se hnout, ani vykřiknout, jen čekat naplnění celé hrůzy. Ta mě stihla už probuzeného, s očima dokořán, stěží popadajícího dech.

Tak se se mnou loučily minulé, mnohem šťastnější africké sny.